Můj anděl strážný byl zpocený až na řiti

Nejznámějším výstupem Leopolda Sulovského je Nortonův kuloár na Mount Everest v Himálaji. Zdolal ho v roce 1991 spolu s italskou expedicí a dodnes patří mezi nejtěžší trasy na nejvyšší horu planety. Skalní práh má obtížnost 5 UIAA a firnoledový svah je strmý 70 stupňů.

Povídá se o vás, že když jste vylezl na vrcholu Everestu, zapálil jste si startku. Je to pravda?

Nezapálil. Mně zrovna došly.

Jste stále kuřák?

Nekouřím už tak deset let, ale byl jsem silný kuřák.

Nepociťoval jste to nějak na fyzičce?

Mě to nijak nevadilo, abych řekl pravdu. Nedá se říct, že když jsem přestal kouřit, že by se mi nějak zvedla fyzička. To ale není to návod pro nikoho, kouření určitě škodí zdraví.

Jak si udržujete kondičku?

Průběžně pořád. Nejrychlejším způsobem doplňování kondice je horské kolo. Běh mi moc nesedí, nemám tu lehkost. A samozřejmě lezení.

V jakém časovém rozpětí vznikaly fotky, které vystavujete v ostravském kině Vesmír?

Je to průřez za posledního tři a půl roku. Je tam Aconcagua, centrální Himálaj, Karakoram. Snažil jsem se udělat pořádek ve svých diapozitivech, co sem měl kdysi ale nic moc. I ty fotoaparáty z lezeckých začátků nestály za moc a focení na Orwo... to byly takové prudce dokumentární fotky.

Čím fotíte teď?

Nikonem, zrcadlovka D80.

Není to těžké?

Je, ale vyplatí se to. Ale na vrcholové útoky to netahám, na to mám takový malý, placatý patnáctimegový fotáček. Na Aconcaguu sem tu zrcadlovku vysmýkal až nahoru. Sliboval jsem si od toho pěkné záběry a navíc sem ho měl nový, takže sem ho chtěl vyzkoušet. Ale když člověk chce pořádné fotky, tak potřebuje stativ a ten zas má dvě kila, to je hrůza. Myslel jsem si, že s tím stativem nějak vybabrám, ale to nejde. Ten foták je těžký.

Jak vidíte současné výkony lezecké špičky v Himálaji oproti své generaci?

Teď se tam pohybují hlavně cestovní kanceláře, které zabezpečují své klienty na dostupnější hory. Je to horské vůdcovství, jako v jiných velehorách, akorát se to trošku víc rozmohlo. A jinak... když jsme byli na K2 v roce 2007, tak to Rusové pojali tak, že si najímali lezce. Stejně si ale myslím, že jsou pořád skupiny, které jezdí a lezou, tak jak to bývalo.

Škarohlídské řeči o komercionalizaci osmitisícovek tedy nevedete?

Byznys z toho určitě je, ale v Alpách existovalo horské vůdcovství vždycky a nikomu to nevadilo. A když se to pak rozmohlo trošku více v Himálajích, má se to odsuzovat? To je těžké, lidi maj třeba prachy, že si můžou koupit nejlepší auto na světě, a tak maj taky prachy na to, že si chtěj koupit Everest. Kdo jim to může zakázat? Sice je to nebezpečné, ale i ten Mont Blank není úplně vždycky bezpečný. Je to odlišné od opravdového horolezectví, ale těžko moralizovat. Na Everestu si můžete vybrat nějakou těžší cestu a nikoho tam nepotká.

Změnily se vztahy mezi expedicemi v Himálajích, za tu dobu co lezete?

Myslím si, že je to stejné. Pod K2 bylo asi dvanáct expedic. Některé jsou takové všelijaké, s dalšími se dá spolupracovat. Když sem byl poprvé pod Everestem v roce 1987, tak to bylo podobné. Jedni byli blbci, druzí nebyli, my jsme zas mohli být blbci pro někoho. Ale těch expedic tam bylo míň. Zase se méně jezdí na ty vzdálenější hory, jako Kančendžunga, Makalu nebo na Manaslu, tam skoro nikdo nejezdí. Zase Cho Oyu, jako nejdostupnější osmitisícovka, je přeplácaná. V každé sezóně tam najdete pět set až šest set lidí v základním táboře.

Jak vidíte svou současnou situaci? Některé expedice, které jste v poslední době vedl, zůstaly pod vrcholem.

Důležité je, ať se všichni vrátí domů. Ne, aby se na to vykašlali, ale vrátili se z určitého důvodu. Jak kdysi říkal Kodeš, můžu prohrát, ale musím se odplazit z kurtu.

Dostal jste se někdy v horách do situace, kdy jste udělal nějakou blbost, ale přešel to bez následků?

Myslím, že stoprocentně, ale akorát jsem o tom nevěděl. Můj anděl strážný musel být zpocený až za řití.

INFO: Mount Everest (8850 m)