Pryč z přírody, pryč z haly, lezeme po barácích!

Fotbalisté hrají na dokonalých trávnících s chrániči na nohou, dnešní hokejisté nepoznali přírodní led na rybníku a jsou navlečení do plastového brnění, automobiloví závodníci sviští po uzavřených okruzích s bezpečnostními zónami okolo tratí…

Jsou ovšem horolezci, kterým se normální lezení už přejedlo a zvyšují si adrenalin přímo ve městě. Lezou po domech, fasádách, traverzách a neváhají využít ani spáry mezi skleněnými panely na nejvyšších mrakodrapech. Ve všech státech světa je sice takové podnikání nelegální, ale na to oni příliš nemyslí.

Nic nového pod sluncem

Tak zvaný buildering se vyvinul z prastarých tréningových metod městských horolezců. Ti totiž neměli přes týden kde trénovat, lezení ve vzdálených horách nebo skálách o víkendech jim nestačilo a umělé lezecké stěny ještě nebyly na světě. Horolezci tedy zkoušeli sílu prstů a techniku nohou na všemožných kamenných zdech. Populární všude na světě byly protipovodňové zdi z velkých kamenů na náplavkách v centru měst a kamenné mostní pilíře. V sedmdesátých a osmdesátých letech se už lezlo po čemkoliv - betonových zdech u dálnic a železnic, ozdobných mozaikách a nakonec i po celých budovách.

Dnes si z toho několik lezců dokonce udělalo živnost a lezou bez jištění na skleněné výškové budovy po celém světě. Jejich výkony jsou obdivuhodné především z toho důvodu, že jediná chyba v během několikahodinového výstupu znamená jistou smrt. Let dlouhý desítky či stovky metrů a končící na asfaltu před domem nelze přežít. Tito mediálně známí lezci samozřejmě vědí, že budou platit za své kousky tisícidolarové pokuty, a strážníci nebo členové ochranky je často donutí výstup přerušit a potupně vlézt oknem do objektu jejich zájmu, ale reklamní příjmy jim to bohatě vynahradí.

Proti tomu čeští amatéři lezou často pod pláštíkem tmy, vyhledávají vedle mrakodrapů i betonová monstra podél dálnic, mosty nebo opuštěné pilíře v průmyslových čtvrtích. Speciálně český název pro buildering tedy zní industrial.

Co je potřeba, abyste se nezabili

Po budovách se leze se stejnou výzbrojí jako v přírodě. Základem jsou přilnavé lezecké boty, sedací úvazek, lano, pár karabin a především množství smyček z lana a speciálních pevných popruhů. Jsou totiž potřeba k zajištění během výstupu. Lezec na fasádě totiž nemůže zatloukat skoby, ale často potká traverzu, kterou omotá a zapne do ní karabinu. Zauzlované smyčky se dají použít i pro zaklínění do spáry mezi panely. Při slaňování dolů na pevnou zem slouží smyčky jako pevný bod, kterým se provlékne horolezecké lano. Mnohým lezcům se v nebezpečí nebo při velké námaze potí ruce, a proto jako gymnasté nosí u pasu sáček s magnéziem. Do bílého prášku si občas sáhnou, magnézium jim ruce vysuší a oni mohou pokračovat.