Stěna Mařenka poprvé!

Mnoho nových horolezeckých cest jsme přelezli na cvičných skalách i ve Vysokých Tatrách, avšak nedaleko Prahy ve Svatojanských proudech nám dlouhá léta odolávala sto dvacet metrů vysoká skalní stěna Mařenka.

Příroda tu totiž postavila horolezcům do cesty všechny druhy překážek. Ve spodní a vrchní části ji obrnila velkými a lámavými převisy, z nichž se čas od času odlamují obrovské balvany, s nimiž se setkat není radno. Uprostřed stěny se tyčí dokonale hladná a svislá zeď, která zpovzdálí činí dojem terénu leda pro pavouky.

Avšak my se řídili zásadou horolezce Josky Smítka: "Neposuzuj zeď, dokud se jí nedržíš!" A skutečně: teprve zblízka člověk vidí, že tytéž síly, které vytvořily dokonalé dílo, samy je po léta také narušovaly. Tu a tam se vytvořila drobná puklina, do níž lze zarazit skobu, díra pro uzel lanové smyčky, malý výstupek, na němž se zachytí lidská ruka - a již tu jsou předpoklady pro to, čemu se poněkud nadsazeně říká horolezecká cesta.

Poprvé jsme se do stěny pustili právě před dvaceti lety. Mladí a plní sebedůvěry a síly jsme po celých dvanáct hodin tloukli skoby, drápali se jeden druhému přes ramena, viseli ve smyčkách v převisech, báli se padajících balvanů - a večer v nastalé tmě, na smrt unavení, utíkali jsme ze stěny vzduchem po třicetimetrovém laně.

Při tehdejší rychlosti postupu bychom potřebovali na zlezení stěny nejméně čtyři dny, a to jsme se ještě nedostali do hladkých středních srázů.

Teprve po patnácti letech se nám po několika pokusech podařilo zlézt stěnu poprvé nejsnadnější cestou. Spodní partii převisů jsme však tehdy obešli velkým traverzem, a tak přímý průstup stěnou zůstal zatím nevyřešen.

V roce 1960 nastupujeme proto znovu ve středu úpatí stěny. Je to zvláštní lezení. Soukáš se vzhůru hladkou plotnou, nad hlavou střechovitý převis z obrovských rozpukaných balvanů. Zatloukáš skobu do spáry, která se rozestoupí, balvany nad tvou hlavou zaskřípají až ztuhne krev v žilách a skoba vypadne. Přesto je nutno tento převis přejít ve visu na skobách. Potom přichází dlouhá, hladká plotna a nad ní další převis. Spodní úsek vyžaduje kombinační schopnosti, taktické využívání skobovací techniky a hodně pozornosti objektivnímu nebezpečí padajících kamenů, před nímž se chráníme dobrou volbou jistících stanovišť a lavírováním mezi lámavými převisy.

Končí příkrým lámavým pilířem, na jehož vrcholu si vykopáváme záchyty kladívkem do rozrušené břidlice. Po celodenní dřině stojíme na lávce nad převisy těsně pod hladkou stěnou, nad níž začínají již vyskakovat zářivé hvazdy podzimní noci. Při tomto druhém pokusu jsme se dostali jen o deset metrů výše než před osmnácti lety, avšak získali jsem jistotu, že příští výstup ve známém terénu nám už nebude činit velkých potíží.

O rok později se třetí pokus soustředil na zdolání střední nejtěžší partie: hladké zdi proťaté na jednom místě tenkou zdola téměř neznatelnou spárou, která také určuje jedinou možnost průstupu. Vrážím do spáry ruku a nohu, druhou rukou beru odhmat a jako píďalka se soukám vzhůru namáhavou, ale účinnou spárovou technikou, vyvinutou na pískovcových skalách Českého ráje a Českého Švýcarska.

Kde se spára zužuje tak, že se do ní mé ruce a nohy nevejdou, tam vkládám uzel smyčky, utahuji jej a vyvěšuji se. Uzel drží tak, že mohu výše zatlouci pevnou skobu.Zavěšuji na ni duralový žebříček, který umožňuje získal další drahocený metr výšky, a zatloukám další skobu.

Tuto techniku lezení po skobách, smyčkách a žebříčcích, při níž horolezec často visí volně ve vzduchu jako pavouček, někteří horolezci dlouho zavrhovali jako nečistou, avšak neubránili se pokroku. Člověk chce zlézt i ty nejhladší stěny, ale bez použití železa, kladiva a umělých pomůcek nebyly by řešitelné moderní horolezecké problémy. Horolezec se vždy bude snažit zatloukat skob co nejméně, aby šetřil silami, nikdy však nebude šetřit skobami na úkor bezpečnosti a tam, kde je pro hladkost a převislost stěny průstup nemožný.

Dobírám druholezce a chvíli se oba houpáme na smyčkách na jedné skobě nad nádhernou hlubinou, která dává pocit velké volnosti. Zde spára mizí a přichází čisté lezení beze skob po téměř hladkém pilíři s pevnou skálou a záchyty pro špičky prstů.Takové lezecké úseky jemné práce jsou pro horolezce opravdovým svátkem, zdrojem nevylíčitelné radosti. Je to spokojená radost lehkého atleta z ovládání vlastních svalů a nervů a radosti letce z úžasné, závratné hlubiny a širokého vzdušného prostoru, s hloubavou radostí šachisty, který kombinuje další tah, vmýšleje se do záměrů protivníka - a k tomu přistupuje hřejivý pocit družného sepětí s kamarádem, který je s vámi doslova svázán na život a na smrt, bdí nad každým vaším pohybem, citlivě povoluje lano, aby při neočekávaném pádu zachytil váš život visící na pevném silonu.

"Hotovo, dobírám!" Nyní zajišťuji opět já kamaráda. Petr postupuje za mnou, heká a dře se ve spáře, a pak lehkými, skoro tanečními pohyby překonává pilíř. A opět je den u konce, jako pavoučci slaňujeme osmdesát metrů k úpatí stěny.

Další neděli již opět nedočkavě pádíme po vyskobované cestě vzhůru. "Tentokrát stěna padne," říkám si, abych přesvědčil sám sebe, když na deseti metrech ideálně hladké stěny nad sebou nevidím ani jediný záchyt. Avšak je tu tenká puklina s drobnými hnízdečky, v nichž výborně drží uzle. Na těchto uzlech, v nichž visím chvíli já, chvíli žebříčky a na nich opět já, překonávám nejobtížnější část stěny.

Později přicházejí ke slovu opět skoby, stále je to však krkolomné, a přece pro nás naprosto bezpečné balancování ve smyčkách visících nad propastí. Máš-li pod sebou více skob, můžeš se i stébla chytat. Poslední skoba, na které jsem před chvílí visel, sama vypadla, když splnila svůj úkol - a již se pevně držím prvního záchytu nad hladkou částí stěny.

"Stěna je naše!" Zbylých čtyřicet metrů je normální těžké lezení. kdo překoná hladkou střední část, má vyhráno. Vrcholovou část stěny absolvujeme za hromového rachotu padajících balvanů, které záměrně shazujeme, aby neohrožovaly naše následovníky a lodičkáře. Kameny padají totiž přímo do Vltavy - patrně do míst, kam prý kdysi z nešťastné lásky skočila bláhová, ubohá dívka, jejíž jméno stěna nese.

Stojíme na vrcholu nové horolezecké cesty nejvyššího stupně obtížnosti, která bude pro příští generace výborným cvičným terénem pro nejtěžší výstupy v horách. Stisky unavených rukou, rozzářené oči druhů - a náš benjamínek, mladičký Dušan, kterému připadl jako poslednímu namáhavý úkol vytloukat skoby, usíná únavou. Odvazujeme se z lan, pečlivě počítáme a balíme výzbroj a hladoví jak vlci spěcháme ke svým vařičům - k velké, společné, tradiční horolezecké večeři.

Článek je přepsaný z časopisu Turista a horolezec 1962.

Mařenka na Horydoly

Komín - hnus a krása na Mařence 4 UIAA

Direttissima na Mařence 6+ UIAA

Direttissima - stěna Mařenka poprvé! 5 A0 UIAA

Odkaz Velkého kormidelníka - Mařenka jako na horách 7- UIAA

Karlova cesta - začalo léto na dolní Vltavě 5 UIAA

Mařenka nad Vltavou

Ledopád Mařenka

VIDEO Ledopád na Mařence

Přístup na Mařenku je velmi problematický

Horolezecký průvodce Mařenka

Luxusní vyhlídky na Vltavu: Smetanova, Máj a Bednář

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

Doporučené vybavení

Přilba, hrudní a sedací úvazek, 5 karabin se zámkem, 8 expresek, jistítko, lano 2x50 m, smyčky, vklíněnce, friendy, magnézium, šťáradlo, lezečky, lékárnička, batoh, outdoorový mobil, kompaktní fotoaparát, pojištění. Nezapomeňte jídlo a pití. Pod skálou lze rozdělat oheň a opéct buřty. Koupání je možné, ale voda je po celý rok velmi studená!