Tatry jsou skvělá škola na Himálaje

Himálajskou kariéru jste začal z opačného konce. Vaší první osmitisícovkou se stal Everest a navíc to byl první výstup v zimě.

Ano, asi by se slušelo, abych předtím zdolal nějaké nižší vrcholy. Začátečník jsem ale nebyl, měl jsem za sebou deset let lezení. Vedoucí polské výpravy Andrzej Zawada chtěl dát šanci i některým mladším účastníkům výpravy. Byli jsme velmi dobře aklimatizovaní a to hrálo roli.

Na kontě máte pět sólových výstupů. Dáváte přednost sólovému lezení nebo expedici?

Ze zásady sám na výpravy nejezdím. Vždycky s expedicí, kde se pak třeba rozhodnu, že nahoru polezu sám. Výjimkou byl Nanga Parbat, protože tam na mě měla čekat polská výprava, ale mezitím odjela domů. Já nejsem samotář, mám rád společnost. Občas potřebuji adrenalin, tak udělám nějaké sólo, ale vždy v rámci expedice.

Dobře, ale v té nejtěžší části výpravy jste sám.

Ano, ale to trvá krátce, jen jeden den (směje se). Jeden z důvodů, proč lezu sám, že nejsem odpovědný za partnera. A když lezete s někým navázáni na laně, musíte se jistit. To ale trvá dva až tři dny. A to musíte mít s sebou věci jako spací pytel a podobně. A když jste sám, vezmete si jen vysílačku, někdy vařič.

Na bivak nic?

Jen náhradní rukavice a čepici. Na Sisha Pangmě jsem neměl vůbec nic. Na vrcholu jsem dorazil až v pět odpoledne a nestihl se vrátit dolů. Noc jsem přečkal v 7600 metrech. Měl jsem jenom kombinézu. Nohy jsem si strčil do ruksaku. Měl jsem vařič, ale něco tam nefungovalo, nebo došel plyn. Měl jsem strašnou žízeň. Celou noc jsem proseděl, pak jsem sestoupil a konečně se dostal k vodě.

Kolik hodin jste byl bez vody?

Dlouho ne. Den, noc a další den. Nemohl jsem ani mluvit, jak jsem měl všechno seschlé. Jak jsem se dostal dolů, kde tekla po svahu voda, tak jsem se vrhl na zem a vypil vodu snad z celého svahu (směje se).

Jste známý rychlostí svých výstupů. Broad Peak jste zdolal za 22 hodin?

Ano, ale i s návratem. 16 hodin nahoru, šest zpátky. V roce 1984 jsme odjeli na do Karakoramu na Broad Peak. Říkal jsem si, že mám dobrou kondici a zkusím to vylézt za jeden den. Jeden pokus jsem udělal do 7200 m a podruhé se mi to podařilo nahoru a dolů v jednom dni. Na výpravě byli ještě kolegové, kteří šli nahoru dva dny přede mnou. Potkali jsme se právě na vrcholu, oni zrovna sestupovali a já jsem ještě týž den sestoupil do základního tábora. Byl to první takto rychlý výstup. Na té hoře jsem ale nebyl sám, tam byla polská, švýcarská a italská výprava a já jsem mohl využít jejich stany. Na Dhaulagiri, Sisha Pangmě, Nanga Parbatu a částečně na Gasherbrumu jsem byl sám. Neměl jsem žádné stany, nic.

Hodně vašich kamarádů se z hor nevrátilo. Berete to tak, že jste měl štěstí, nebo jste věděl, čeho se vyvarovat?

Myslím, že jsem měl štěstí. Byl jsem často v nebezpečných situacích. Jurek Kukuczka měl smůlu. To se stává. Prostě statistika…ale mě jaksi vynechala. Koncem osmdesátých let byla doba, kdy zahynulo hodně našich kamarádů. Wanda, Jurek a také vaše československá expedice na Everestu.

V jednom rozhovoru jsem četl, že když lezete sám, necítíte na sobě ten mediální tlak, abyste zdolal vrchol.

Nikdy jsem před odjezdem nemluvil o tom, že chci vylézt nahoru. Ta myšlenka se mi rodí v hlavě až na expedici.

Vedoucí expedice nerozhoduje o tom, kdo poleze nahoru?

Život rozhoduje (směje se). Na mých výpravách mohl každý lézt, jak chtěl. Ale na expedici je vidět, kdo má šanci a kdo ne.

Jakého letního a jakého zimního výstupu si nejvíc ceníte?

Pokud jde o léto, tak Nanga Parbat v roce 1996. Nikdy jsem pod tou horou nebyl, nic jsem o ní nevěděl. Myslel jsem, že tam na mne budou čekat kolegové z polské výpravy, ale všichni to mezitím vzdali. Ve vesnici se na mě místní dívali jako na blázna, protože byli zvyklí na velké expedice a já tam přišel sám. Jediné, co hrálo pro, bylo počasí. Není to potvrzené, ale v dějinách lezení to byla asi nejkratší výprava. Od Karakoram Higway až nahoru mi to trvalo osm dní. Musíte mít štěstí. 

A co se zimního výstupu týče, to byl Everest. Byla to má první osmitisícovka. Čekal jsem, že dostanou přednost starší, ale zapracovali jsme a přineslo nám to ovoce.

Vylezl jste všech 14 osmitisícových vrcholů, máte ještě nějakou motivaci?

Mě zajímalo samotné lezení, ne tzv. Koruna Himalájí. Až když jsem vylezl na deset vrcholů a další dva jsem mohl zdolat v jedné sezoně, tak mě napadlo, že bych to mohl dotáhnout do konce. A začala o tom spekulovat i média. Ale nebyla to mým cílem. Vždyť já jsem byl třikrát na jižní straně Lhotse, dvakrát v zimě na K2, dvakrát v zimě na Makalu, to byly úplně jiné záležitosti, které s tím neměly nic společného. Koruna byla populární v době, kdy o ní soupeřil Messner s Kukuczkou, ale pak to umřelo.

Jak vzpomínáte na lezení v Tatrách?

Zimní Tatry jsem intenzívně poznal v 70. letech, ale pak jsem je vyměnil za Alpy. A jak jsem přišel na chuť Himalájím, tak už tam jezdím jen zřídka. Ale mají své kouzlo. Jsou těžké v zimě a je to skvělá škola. Když chtěl Andrzej Zawada někoho otestovat, tak řekl: "Řekni mi, co jsi dokázal v zimních Tatrách, a já ti povím, jaký jsi horolezec."

INFO: Krzysztof Wieliczki

Horydoly jsou hlavním mediálním partnerem Mezinárodního festivalu outdoorových filmů a udělují cenu pro nejlepší amatérský film.

  Mezinárodní festival outdoorových filmů na HORYDOLY

Vítek Ludvík: Skládej fotku v hlavě 
Filmy o Tatrách? Moje srdeční záležitost
Outdoorové filmy se rozjíždějí v Ostravě
Outdoorová Ostrava ve středu odpoledne
105 outdoorových filmů se přihlásilo na festival

Ročník 2011
Ročník 2010
Ročník 2009
Ročník 2008
Ročník 2007
Ročník 2006
Ročník 2005
Ročník 2004