Hoši, kde je to kafe?

Legendární československý sólový jachtař je hlavním hostem právě probíhajícího Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Žije v Americe, ale na festival do Ostravy si zaskočil rád. Pochází totiž z nedalekého Bohumína.

Jachtařské krédo mořeplavce Richarda Konkolského zní: "Být absolutně všestranný."

Když se podíváte na svůj jachtařský život, co vám dal a co vám vzal?

Začínal jsem se sjížděním řek a okruhovým jachtingem. Závodní činnost mi dala disciplínu, sebezapření, soutěživost a kamarádství, protože jsem se pohyboval vždycky v kolektivu. Jako dorostenci mi hodně pomohli zkušenější kolegové. S námořním jachtingem se k tomu přidalo objevování světa a nutnost dalšího sebevzdělávání. Abych mohl vyplout, musel jsem se stát kapitánem. To obnáší ohromnou znalost navigace, počasí a dalších oborů. Osamělá plavba neznamená jen vedení lodi. Musel jsem si vařit, ošetřit si rány, vést radiokomunikaci, prostě být absolutně všestranný. To byl pro mne ten největší přínos. Za všechno se platí a především moje rodina za to zaplatila omezením společného života. Já zase mám po těle plno ran. S lodí jsem dělal někdy kotrmelce, zažil srážku s jinými loďmi a vždycky jsem se musel ošetřovat sám. Po celou dobu to byla ohromná fyzická dřina a následky se později projevily.

Byl jste prvním kontinentálním Evropanem a zároveň druhým člověk na světě, který obeplul dvakrát svět v obou směrech?

Ano. Když sem reprezentoval republiku, měl jsem velkou satisfakci hlavně z mezinárodních úspěchů a rekordů. První Čechoslovák, který obeplul svět na malé lodi, první, který udělal sóloplavbu v obou směrech, první, který udělal tři sóloplavby kolem světa. Udělal jsem i pět světových rekordů, ale byl jsem později překonán jinými, kteří měli lepší technické vybavení a možnosti. Snažil jsem se ale především nikoho nekopírovat a dělat něco nového.

Kolik vám bylo let, když jste vyrazil poprvé přes Atlantik?

Dvacet osm.

Nebylo vám úzko?

Samozřejmě že ano. I když jsem měl kapitánský diplom, nevěděl jsem, co oceán všechno dokáže. Čím je člověk starší, tak má více zkušeností, tím má větší obavy, protože ví, jak je příroda silná. Když je člověk mladý, tak je v podstatě v mysli nesmrtelný, protože o tom neuvažuje, a navíc mu chybí zkušenosti. Až později zjistí, jak je příroda silná.

Jachtaři jsou na moři sami. Měl jste vůbec nějaké fanoušky?

Měl jsem ohromné množství fandů a ti mne podporovali, že jsem se snažil co nejlépe reprezentovat. Odvděčoval jsem se jim tím, že jsem se s nimi dělil o své zážitky. Filmováním, fotografováním, psaním knih a článků. Při tom nesmím zapomenout na svou rodinu a svou ženu, se kterou jsem téměř padesát let. Ta se od počátku obětovala pro mou činnost a starala se o mé zázemí. Já jsem při svých akcích poznával svět, ona z toho měla jen potěšení, že jsem já něčeho dosáhl.

Riziko na moři?

Vždycky tam bylo nějaké a já měl štěstí. Kolikrát sem si myslel, že to je už konec. Když se podívám zpátky, tak napočítám zhruba přes dvacet jachtařů, které jsem osobně znal a soutěžil s nimi, a kteří zahynuli na moři. Jednu z mých knih jim věnuji.

Co si myslíte o závodech jako Volvo cup?

Dneska to už není jedinec, ale tým. Dá se to přirovnat k závodu automobilů, když závodníka obsluhují při zastávce v depu. Podobné je to dnes u sólo námořního jachtingu, kdy týmy zajištují jachtaři zázemí. Volvo Cup, to je závod, kde se při cestě kolem světa dojíždí do cíle s minutovými rozdíly! To si málokdo dovede představit. Tam se šetří každým gramem, aby loď byla co nejlehčí. Používá se dehydratovaná strava. Tam si ani nemůžete brát nějakou bezpečnostní rezervu, při těch minutových rozdílech to není možné.

Je to podle vás ještě závod nebo jen byznys?

Z velké části byznys. Bez sponzorů to není možné, ale na druhé straně se mi nelíbí, že je to na úkor připravenosti závodníků. Když se začínalo se sólo závoděním přes Atlantik, tak plukovník Hasler jasně řekl: "Pánové, doufám, že jste gentlemani." Tím myslel, že když se někomu něco stane, tak nebude volat o pomoc a vystavovat druhé riziku. Ať jsou připraveni na to, že mohou jít s lodí ke dnu. Dneska si mladí jachtaři, třeba šestnáctiletí, špatně připravení, vyberou trasu přes Indický oceán v nejhorším roční období. To mi vstávají vlasy hrůzou, jak je to mohlo napadnout. Uprostřed oceánu ztratí stěžen a volají o pomoc. Loď je přitom v perfektním stavu, mohl by se postavit náhradní stěžen a doplout k břehům Afriky a tam zavolat pomoc, ať jim pomůžou do přístavu. A on zatím volá o pomoc rodičům, ohromné námořní lodě a letadla hledají nějakého nezodpovědného jachtaře, který nemá vůbec důvod o pomoc volat. A za to můžou především její rodiče. (Poznámka redakce: Richard Konkolski naráží na případ šestnáctileté Abby Sunderland, která plula kolem světa). V těchto závodech to už dochází tak daleko, že když závodník nemůže najít flašku s kávou, tak veme satelitní telefion a volá: "Hoši, kam jste mi dali flašku s kávou?" To se mi nelíbí.

Kde je dneska vaše loď Niké?

První zůstala tady v Bohumíně. Zažila cruising v Jugoslávii, kde narazila na skálu a potopila se. Po opravách ji převzal Svaz jachtingu a dnes je v depozitáři Národního technického muzea. Má být vystavena v oddělení námořní dopravy. Druhou Niké jsem byl nucen z finančních důvodů prodat. Koupil ji nějaký Řek, který měl k jejímu názvu vztah.

Komunističtí bafunáři vám nakonec zabránili závodit. Co to v tom bylo?

Problém jsem neměl se systémem, ale s jednotlivci, kteří k tomu měli nějaký důvod, nevím jaký, snad závist, snaha někoho ovládat... Od oddílu, okresu a kraje jsem měl vždycky podporu. Faktem je, že ta podpora končila na hranici města Prahy. Ne úplně, i tam se našlo hodně pomocníků, ale ta oficiální pomoc končila v Praze, v oficiálních orgánech.

Vaše další plány?

Momentálně žádnou plavbu nechystám, hlavně z finančních důvodů, ceny jdou pořád nahoru. Třicet let jsem si dal pauzu, ale teď mám v plánu napsat zhruba třicet knih. Musím se dožít stovky, abych to zvládl. V první fázi to bude cesta kolem světa, kterou pokryje deset knih. Další kniha bude jen o Niké. Bude i s plánky, které si vyžádali jachtaři a modeláři. Jednu knihu napsala i moje žena Mirka s výmluvným názvem Osamělá žena osamělého mořeplavce.

INFO: Richard Konkolski