Tekelju chtějí přejmenovat po Cimrmanovi

Průběh české expedice, která chtěla zabránit druhé české expedici v porušování altajské identity v zájmu české legrace, podrobně sledujeme.

Dnes přinášíme podrobný popis od člena výpravy Michala Absolona.

Cesta proběhla nejpoužívanějším způsobem, to je letecky s přestupem v Moskvě do Barnaulu. To je hlavní město Altajského kraje, autonomní oblasti sousedící s Republikou Altaj.

Odtud je pod hory sedm set kilometrů po zemi. Sjednali jsme si proto u místní agentury převoz.

Posun o pět hodin

Cestou byla dvě byrokratická zdržení: 3 hodiny v hlavním městě Gorno Altajsk kvůli registraci pobytu, která je v Rusku povinná, potom sto kilometrů před horami kvůli registraci vstupu do pohraniční zóny s vyplňováním nesmyslného dotazníku. To je prý letošní novinka a sami Rusové říkali, že je to jen další snaha tahat z turistů peníze.

O půlnoci jsme dojeli do Tjunguru, obvyklého východiska do hor. Ráno jsme nebyli schopni rozumně vstát, pořád jsme měli v hlavách časový posun o pět hodin a předchozí noc jsme jen trochu klimbali ve starém Tupolevu vzadu hned vedle řvoucího motoru.

Tvrdá ruská škola

Dál jsme pak šli už po svých s batohy na zádech. Nesli jsme ruksaky o objemu 60 až 90 litrů. Rusové měli běžně 140 litrů, jsou to tvrdé povahy, dámské batohy měly 120 litrů.

Nemluvě o jejich botách a dalším vybavení. Někteří poutníci byli obdivuhodní, šli jako stroje v dešti, blátu, teniskách, bez bundy nebo pláštěnky. K hoře je to padesát kilometrů, tam jsme šli tři dny, zpět dva dny.

Jde se údolím řeky Akkem k jezeru Akkem. Proudí tam docela dost lidí, je to přístupová cesta k Uč Sumer (Bělucha). Zde jsme také použili další dopravní prostředek. Přívozem jsme se plavili po jezeře.

Uctívají velký kámen

Pak jsme šli dolinou Jarlu, která je velmi zvláštní. Dělí se o ni dvě ruské náboženské skupiny, uctívající zde jeden velký kámen. Nemá to ovšem nic společného s náboženstvím etnických Altajců.

Tato podivuhodná dolina se od okolí velmi odlišuje. Jejím středem se táhne hřbet z různobarevných skal, velmi zvětralých břidlic, které se rozpadají na úplnou šotolinu a prach.

Tady bylo ještě poměrně dost lidí, zvláště vyznavačů jakéhosi Rikly. Ale kvůli neobvyklé kráse sem míří i dost běžných turistů.

Altajské jméno Tekelju Baži

Pak už stačilo přejít jedno sedlo v necelých 3000 m n.m. a byli jsme v dolině Tekelju. Název pochází z altajského teke, což je kozorožec. Asi se sem chodilo dřív na lov těchto zvířat, která se tu pořád vyskytují. Tady už bylo lidí mnohem méně, za dva dny jsme viděli v dálce dvě postavy. Mohli to být turisté nebo také pastevci koní.

Jak je na Altaji obvyklé, kromě toho, že se dolina jmenuje Tekelju, je stejný název použit i pro říčku, ledovec i jednu horu. Odpovídá to vnímání Altajců, považují větší přírodní celky za jednu živoucí a posvátnou entitu. Tak jako má člověk ruce a nohy, které patří k němu a jeho jménu, tak třeba k hoře a jejímu jménu náleží další útvary, v krajině s ní spojené a na ni navazující.

Jméno Tekelju Bažy, které nám dodali Altajci, obsahuje přívlastek, běžně používaný pro prameniště, respektive horu, ze které řeka pramení. To se objevuje například i v jednom ze jmen Běluchy, protože pod ní pramení Katuň, nejdůležitější altajská řeka, ze které posléze vzniká veletok Ob.

Ledovec nezamrzl ani v noci

To jsem ale trochu předběhl, nejdříve bylo potřeba na horu vylézt. Vstávali jsme ve čtyři a mysleli si, že bude ledovec zmrzlý. Jenže na Altaji je extrémně kontinentální klima, ke všem mořím je daleko. V létě je tam dost teplo a projevuje se to i ve větších výškách.

Po ledovci jsme šli tři kilometry ve výšce mezi třemi a třemi a půl tisíci metry. Ani brzo ráno nebyl povrch zmrzlý, vůbec tam v noci nemrzlo. Takže jsme se často bořili do sněhu. Kameraman se v jednu chvíli probořil až po prsa, ale za to už mohla trhlina, ne měkký sníh.

Po ledovci na nás čekal dlouhý hřeben přes sousední horu. Čekali jsme spíš choďák, ale bylo to docela nepříjemné, samé volné bloky. Sestup byl stejnou cestou, netroufli jsme si pokračovat dál hřebenovým přechodem, který by mohl být kratší a mimo ledovec. Když jsme viděli ten materiál, dali jsme přednost známému terénu.

Návrat do civilizace

Když jsme po dvou dnech sešli pod hory, jeli jsme hned z Kučerly, poslední vsi pod horami, stopem do Usť-Koksa. Vezl nás UAZ, který u nás dříve také sloužil jako terénní vojenská sanitka.

V tomto městě dříve žil pan Šajchislamov, otec myšlenky Expedice Altaj-Cimrman a každý ho tu zná.