Velkolepé Medené lávky

"Zajímavý výstup v nesrovnatelné skalní scenérii," tvrdí o Medených lávkách Kroutilův průvodce. Krajinově velkolepá túra sice v jeho podání obvykle znamená něco jako vlhkou rokli nebo dlouhou lámavou a orientačně náročnou cestu na vysoký kopec, ale nenechte se zastrašit. Medené lávky za to stojí.

Poprvé natěžko

Poprvé jdeme na Medené lávky koncem léta ve třech. Túra je součástí našeho týdenního přechodu, a tak na zádech táhneme dvacetikilogramové batohy, ve kterých je kromě lezeckého materiálu také zásoba jídla a pití, spacáky, stan, vařič se třemi litry benzínu a spousta dalšího tábornického vybavení.

Od Zeleného plesa míříme už v šest ráno na Nemecký rebrík, dlouhou suťovou rampu, která protíná Malý Kežmarský štít. Dosud si pamatujeme především na spoustu potu, trochu únavného lezení a především na výhled dolů k plesu a chatě, které jsme měli několik hodin jako na dlani. Tehdy se ještě jmenovala Brnčalova po bojovníkovi proti fašistům, lyžaři a horolezci.

Z Ušatého sedla na konci Nemeckého rebríku sestupujeme hlinitou rampou na začátek Medených lávek. Netušíme, co nás čeká. Skutečnost ovšem předčila černé očekávání. Cesta vede po široké šikmé Dolní lávce, na které je nasypaná nestabilní hromada štěrku, a pod níž koukáme do kolmých stěn. Navazujeme se na lana, ale jištění je spíše symbolické.

Dolézáme na "jakési sedélko," jak Kroutil trefně popisuje plošinku v místech, kde Dolní lávka začíná klesat. Krátkým komínkem vylézáme na Horní lávku. Je zřetelně užší a dovádí nás pod roklinku mířící kolmo vzhůru pod Vidlovou věž, která patří do Vidlového hřebene nad našimi hlavami. Kličkujeme mezi ledovými žlábky a omylem míjíme řetěz, který nás měl dovést doprava na štítovou stěnu. Uhýbáme tedy až těsně pod hřebenem. Odvazujeme a dolézáme k zábradlí okolo turistické vyhlídky. Stavební dělníci i obyvatelé hvězdárny jsou pěkná prasata, do stěny naházeli spousta odpadků.

"To nestihnete," varuje nás zpitý lanovkář ve tři hodiny odpoledne, když se mu svěřuje, že chceme slanit a sejít na Téryho chatu. Nevěříme mu, ale má pravdu. Bivakujeme připoutáni skobami ke skále pod Jordánovou štrbinou.

Podruhé strach na Horní lávce

O pár let později beru lyže a vyrážím znovu na Lomničák. Stoupám přes Medenou dolinu do sněhového kotle na začátku lávek šlapou spolu se mnou další tři. Poté se loučíme, kamarádi jsou doleva na Ušatou věž, já mířím doprava na Horní lávku.

"Dolní lávku znám, tak zkusím Horní," furiantsky říkám sám sobě. Na lyžařské boty připínám mačky a traverzuji po lávce. Není to žádné rampa, ale pouze skalní pás, který se nakonec zužuje na lištu pod převisem. "Tady je to trojkové místo," dochází mi, když nemohu dopředu ani dozadu, nahoru ani dolů. Stojím na předních hrotech maček, držím se omrzlých chytů a lyže připoutané na batohu se zaklínily nad převisem.

Deset metrů mě stojí půl hodiny strachu. Z Ušatého sedla na mě mávají kamarádi a sledují, co se mnou bude. Spadnu nebo ne? "Přechod tohoto místa je těžký, lámavý a exponovaný," čtu si v průvodci ještě teď s nepříjemným pocitem okolo žaludku.

Dál už to jde rychle. Brodím se sněhem na vrchol Lomničáku, v bufetu si dávám limonádu s tarankou a slaňuji do Poslední štrbiny. Po cestě nechávám několik smyček. Nechci riskovat uklouznutí při slézání, protože jsem tu sám.

Z Poslední štrbiny vede sice prudký, ale dostatečně vysněžený žlab. Podle Štofanova skialpinistického průvodce má lyžařskou obtížnost S IV+. Až ke skalnímu prahu lze jet přeskakovanými oblouky, potom opatrně sešlapat deset metrů po ledu a skále a závěrečné dva metry zpola seskočit a zpola sešoupnout. Sjezd do Medené doliny a dál na chatu je sice pěkný, ale bolí z něho nohy, a po prožitém dni ho už moc nevnímám.

Potřetí sestup v kotrmelcích

Další dva dni prší. Dopíjíme zásoby rumu, borovičky, meruňkovice, slivovice, slavíme narozeniny a svátky... Zvláště jedna slečna je úplně namol a celou noc zvrací. Jsme přesvědčeni, že ráno jedeme domů. Jenže ouha! Za svítání se podíváme z okna a vidíme jasnou oblohu a teploměr stlačuje rtuť hluboko pod nulu.

Jdeme na Medené lávky! Připojuji se, co mám také dělat jiného. Co jindy trvá pět hodin, tentokrát zvládáme za dvě. Stoupáme na předních hrotech maček lehce jakoby po žebříku do nebe. Jištění není třeba. V Medené dolině se ohlížíme a vidíme, jak se z chaty kolébá slečna, která to v noci přehnala s alkoholem. Před pár hodinami se nemohla strefit do toalety a teď se rozbíhá jako koroptev. Dohání nás na Horní lávce.

Jasný a průzračný vzduch dělá divy se všemi. Za další dvě hodiny slaňování a sestupu pevným sněhem usedáme do prašanu v Medené dolině. Jedu po zadku druhý, poctivě brzdím cepínem a bedlivě sleduji prvního. Za námi jedou další. Najednou se okolo mě někdo řítí v kotrmelcích. Na levé ruce navlečenou hůlku, na druhé cepín a na nohou mačky. Naštěstí se samovolně zastavuje na rovnějším terénu asi po dvou stech metrech. "Začátečnická chyba," komentuje příčinu pádu. "Hasím si to dolů a najednou brnknu mačkami o krustu vedle vyjeté rýhy."

Vzhledem k předchozím pitkám jeho znovuzrození nezapíjíme, ale chvíli po poledni balíme a mizíme na vlak do Tatranské Lomnice.

Doporučené vybavení

Horolezecká výzbroj: přilba, hrudní a sedací úvazek, 3 karabiny se zámkem, 3 expresky, jistítko, lano 50 m, 3 delší smyčky, 2 prchačky, základní sada vklíněnců, 2 skoby. Výstup ulehčí lezečky. V zimě navíc 1 ledovcový šroub, dva lezecké cepíny a mačky.

Lavinová výbava: vyhledávač, sonda, lopata.

Nezbytnosti: pohorky, nepromokavé kalhoty a bunda, návleky na boty, funkční prádlo, ponožky a čepice, batoh 40 l, čelovka, mobil, sportovní hodinky, mapa nebo GPS, horké pití v termosce, jídlo na den. V zimě 2 páry rukavic.

Zdravotní potřeby: tmavé brýle, krém proti slunci, bivakovací pytel, lékárnička.

Může se hodit: v létě trekkingové hole, v zimě skialpinistické lyže nebo sněžnice, fotoaparát nebo kamera.

 VYSOKÉ TATRY: Vrcholy, štíty, věže a sedla

 Doporučujeme: Nejlepší tatranské lezení II-V

 Čtěte také: Jak lezli největší klasici?