Z Jizerských hor do Brazílie: Vzpomínky Josefa Umanna 1850-1927

A nestačili se divit!

Josef Umann vypráví, jak se tkadlec z Rokytnice nad Jizerou a později brusič z Tanvaldu, dostal do Brazílie, kde založil slušnou existenci pro se i svou rodinu.

Jeho vyprávění končí idylicky, ale čtyřicet stránek útlé knížečky vzbuzuje hrůzu. Tvrdá práce od pěti let, pokus o sebevraždu v pubertě, boj o přežití rodiny v brazilském novém domově.

Hladové roky u Tanvaldu

"Již v pěti letech jsem musel sedět u navíjecího vřetene, po celý den pilně navíjet a nesměl pomyslet na své dětské hry, dokud jsem nezpracoval příděl příze, který mi matka přisoudila. To trvalo ponejvíce do noci." Na pomezí Krkonoš a Jizerských hor se velká část rodin živila domácím tkalcovstvím. Jenže výdělky klesaly, protože se všude stavěly mechanické tkalcovny.

"V devíti letech jsem byl ještě malý cvrček, ale musel jsem stát celý den ve stodole a pomáhat mlátit. V jedenácti, navzdory mé malé postavě, mne postavili k rádlu a se dvěma kravkami, které poháněl mladší bratr, jsem musel orat pole nebo rozvážet hnůj."

"Školu jsem kvůli práci často musel přerušovat a v jedenácti letech jsem tam přestal chodit vůbec. Zapomněl jsem skoro všechno kromě čtení. Později jsem se to v dospělém věku učil podle učebnice znovu."

"V hladovém roce 1866, bylo mi šestnáct, jsem jezdíval s trakařem asi dvě hodiny cesty do panského lesa na dříví. Šplhal jsem na vysoké jedle a buky a malou ruční palicí otloukal suché větve. Práce to byla sice nebezpečná a namáhavá, ale těšila mne."

"Koncem toho roku, kdy skončila válka s Pruskem a zase bylo trochu práce, nastoupil jsem v tkalcovně u Franze Hanaie v Rokytnici. Pracovalo se v těžkých podmínkách a já dostal, jak bylo u nováčků zvykem místo v temném koutě. Tak se stalo, že jsem nezpozoroval chybu a dostal okamžitou výpověď. Zase jsem měl být nezaměstnaný a rodičům na přítěž. I poklekl jsem a prosil o práci. Nic však nepomohlo. Stud a ponížení ovládly mou mysl a já pomyslel na smrt. Vydal jsem se proto zimní nocí přes rokytnické náměstí vzhůru, daleko od domova, do hor, abych tam někde v tichém koutku padl únavou a raději umrzl."

Po vyhazovu práce v Rokytnici došel zasněženou krajinou do Vítkovic a přes noc do Lánova ke strýci. "Kdybych v té vánici zmrznul, zbavil bych se všeho trápení a bídy v budoucnosti."

Druhý den vydal na dlouhou cestu zpět k domovu. Našel práci v mačkárně knoflíků v Jiřetíně u Tanvaldu, později v Huyerově brusírně v Desné. "Broušení bylo velice nezdravé zaměstnání, kterému zdravý a robustní člověk podlehl zhruba ve čtyřiceti letech, slabší dříve. Ale přijal jsem, těžko hledat práci v údolí Kamenice."

"Rčení, že lehkomyslní tančí na sopce, se snad nejlépe hodí na skláře vysmívající se tuberkulóze, která na ně neodbytně číhala. Pracovalo se v úzkém a nízkém prostoru v oblaku prachu ze skla a leštící chemikálie, z podlahy táhlo od hnacího kola, že mohly až omrznout nohy. K tomu nebezpečí smrtelných úrazů, když se například za provozu musel vyspravit řemen na hřídeli."

5. května 1877 se společně s manželkou a dalšími 150 českými Němci / Deutschböhmen z Jizerských hor / Isergebirge a okolí Liberce / Reichenberg, nalodil na parník Montevideo a vyplul do Brazílie, vstříc lepšímu životu v Rio Grande do Sul.

K rozhodnutí o emigraci pomáhali agenti usazení v Hamburku a Brémách, které financoval brazilský císařský pár Petr I. a Marie Leopoldiny Habsbursko-Lotrinská. Oba původem Evropané chtěli zvelebit Brazílii, a zvali proto do země bývalé krajany na práci. V tomto pokračoval jejich syn Petr II. Brazilský.

Rodiny odjížděly z Hamburku do německých kolonií v dnešních státech Rio Grande do Sul, Santa Catarina a Paraná. Na lodích panovaly tvrdé podmínky a běžně se stávalo, že cestu bez dostatečného množství jídla nebo pití někteří nepřežili.

Lidem z českých zemí bylo v Brazílii nabídnuto 25 hektarů neobhospodařované půdy. Tamní úřady přesouvaly jizerskohorské Němce směrem na jih, kde klima připomínalo to evropské.

Německá kolonie Linha Cecilia 

Josef Umann se narodil 1850 v chudé rodině tkalce v Jizerských horách. Když mu bylo 26 let, vyplul společně se svou ženou a dvouletou dcerou vstříc jihoamerickým břehům. Ve státě Rio Grande do Sul si rodina koupila 1877 od brazilské vlády kus pralesa, který kolonizátoři museli vykácet a zúrodnit. Spolu s krajany založil kolonii Linha Cecilia a stal se patronem kulturního a společenského života jejích obyvatel. Těžká práce nakonec vedla ke zlepšení života a Josef Umann opustil svět jako zajištěný muž 1927. 

Potomci sestavili knihu z jeho zápisků a vyprávění.

Lodní linka Jizerky - Brazílie

V Brazílii dnes žije asi půl milionu lidí, kteří mají předky z českých zemí, téměř výhradně Němce. Jde většinou o potomky rodin, které odjížděly z Jizerských hor v 19. a 20. století. Lidé z českých zemí se dostávali do Brazílie v migračních vlnách od roku 1860.

Jizerské hory byly tehdy průmyslově vyspělé, ale také přelidněné. Průmyslová revoluce se zmocnila všech oborů, kde se do té doby vydělávalo ruční prací. Byl nedostatek potřebné půdy a zemědělství stejně kvůli hornatému terénu nedávalo dostatek obživy.

Jablonec nad Nisou, 2008, nakladatelství Jan Macek a Pavel Kusala. Brožované. Orientační cena 200 Kč.

První české vydání 2008 přeložila Christa Petrásková. Dvě německá vydání pod názvem Lebenslauf von Josef Umann vyšla 1938 v Santa Cruz do Sul a 1981 v Porto Alegre. Překlad do portugalštiny byl vydán 1997 v Porto Alegre.