Agricola z Krušných hor

Agricola je ve světě považován za otce mineralogie.

To vše dokázal v Krušných horách (Erzgebirge), které byly v 16. století na vrcholu hornické slávy. Tehdy se tu dotěžovalo stříbro, dolovalo se velké množství cínu, mědi, olova a železa.

Hornická příručka na další staletí

Agricolovým stěžejním dílem je Dvanáct knih o hornictví De re metallica libri XII, které vyšlo až po jeho smrti. Popisuje v něm doly, důlní technolgie, speciálně větrání, odvodňování a ražbu. Na dvě stě let se knihy staly nejpoužívanějším návoidem na zakládání a provoz důlních děl i zpracování rudy.

Vedle dolování popsal také antickou metrologii v knize De mensurio et ponderibus, která byla jedním z podkladů pro pozdější unifikaci nejednotných měr v Evropě, a porovnal ceny kovů s cenami mincí v knize De precio metallorum et monetis, která přímo podnítila merkantilismu. Jedná se o hlavní ekonomický směr kapitalismu až do 1. světové války, jenž odvozuje státní bohatství od množství drahých kovů a aktivní obchodní bilance. Přímo vedl k upevňování absolutictických monarchií, koloniální politice a protekčnímu chování států pomocí cel a subvencí.

K tomu všemu se propracoval přes skvělé základy, neboť vystudoval filologii, teologii, filozofii, přírodní vědy a medicínu na univerzitě v Lipsku (Leipzig). Stal se městským lékařem a lékárníkem v Jáchymově (Joachimsthal). Později začal pracovat jako městský lékárník v Chemnitz (Saská Kamenice, Karl-Marx-Stadt). Krátce tam byl i starostou, ale jako katolík v protestantském Sasku byl přinucen rezignovat.

Česko-německé pohraničí

Celý život se pohyboval na česko-saské hranici. Narodil se roku 1492 v Hluchově (Gluchau) v Sasku. Do latinské školy chodil v českém Cvikově (Zwickau) a na univerzitu v saském Leipzig (Lipsko). Po studiích se vrátil jako učitel řečtiny do Cvikova. Pak na nějakou dobu zase studoval a zároveň se dále vzdělával v Lipsku. Další léta se vzdělával v Bologni, Benátkách a Ferraře. Roku 1526 se dostal do Německa a o jeho činnosti jsou zprávy i z české strany Krkonoš. Roku 1527 se stal městským lékařem v Jáchymově. Nebykla ti náhoda!

Již za studií v Itálii si Agricola uvědomil, že lékařské znalosti o účincích anorganických látek na lidský organismus jsou mizivé. Došlo mu, že znalosti antických Řeků mají jeho současnící jen v nedostatečných zlomcích. Převod přes arabské autory způsobilo, že se v Evropě vlastně vůbec neví, o jakých léčebných prostředcích se mluví. V Jáchymově se teprve v roce 1516 začalo s těžbou stříbrné rudy a o pár let později i dalších rud, a tak mohl mladý Agriocola získat znalosti o kovech a jejich sloučeninách z první ruky. Vedle čtení antických autorů se věnoval studiu práce zkušených horníků. Jmenovitě probíral důlní a hutní praxi s písařem Bartolomějem Bachem a hutním kontrolorem Vavřincem Bermannem.

Rozprava učených mužů o hornictví v Evropě

Díky tomu mohl Agricola napsat první mineralogicko-hornický spis, který je zároveň prvním tištěným popisem Jáchymova. Jmenuje se Bermannus sive de re metallica dialogus (Bermannus neboli dialog o hornictví).

Wikipedie popisuje, o co ve spisu jde: "Je to rozmluva mezi Bermannem a dvěma učenými lékaři, městskými fyziky Dr. Janem Näviem, pozdějším tělesným lékařem saského kurfiřta a Dr. Mikolášem Anconem, snad domácím lékařem hraběte Šlika, přicházejícími od úmrtního lože Jindřicha Šlika, aby se touto návštěvou Jáchymova z dojmu úmrtí poněkud ozdravili. Oba lékaři mají velkou zkušenost a znalost klasických autorů, Nävius se vyzná v autorech latinských a řeckých, Ancon zná spisovatele arabské. Na tržišti v Jáchymově se tito dva muži potkají s Vavřincem Bermannem,. Ten je vede na jejich přání k dolům. Cestu krátí popisem Krušných hor, výčtem již dříve provozovaných dolů v Čechách a Míšeňsku. Když se dostali poněkud výše, Nävius žasne nad netušenou velikostí města, které by rád přirovnal k Praze, Erfurtu, Bologni nebo Padui. Bermann vypravuje, že před dvanácti roky tu stál toliko jeden dům a ten byl ještě v rozvalinách, kterak hustě zalesněné hory jsou horní činností odlesněné, jak došlo k založení prvního těžařstva, jmenuje okolní výšiny, mluví o klimatu a jmenuje jednotlivé jámy a jejich majitele.

Autor vděčně vzpomíná na své přátele Bacha a přítomného Bermanna, jimž vděčí, že ho do hornictví zasvětili. Pak je tu podán historický přehled až do hornictví své doby a mluví o významných hornických městech: Freibergu, Annabergu, Jáchymově, Eislebenu a Goslaru, o četných šachtách a jejich důlním zařízení. Následuje obsáhlý exkurs o mineralogii, uvádí údaje starých, porovnává je s údaji pozdějších spisovatelů a přirozeně věnuje zvláštní pozornost vlastním zkušenostem. Autor zde pronáší velice závažný poznatek, že minerály stejného vzhledu a barvy nemusí být z téže látky. Závěr má charakter geologické rozpravy, kde se hovoří o nadloží, podloží, o žilách, výskytu drahých kovů, stříbra a zlata, o rudách měděných, železných a nerostech vůbec."

Agricola napsal tento úvod do svého pozdějšího hornického díla, ale neměl odvahu ho nechat vytisknout. Nakonec ho k tomu přiměla až pochvala slavného humanisty Erasma Rotterdamského.

Základem poznání je důkladně pozorovat

Následuje série spisů na různá témata. Dokazují, že tehdejší věda ještě příliš nerozlišovala mezi jednotlivými odvětvími a historie souvisela s přírodou, stejně jako medicína s mineralogií.

Inspirativní jsou dodnes především jeho zkoumání přírodních sil, ačkoliv jsou jeho závěry většinou dávno překonány a vyvráceny. Ukazují, jak se má myslet a jaké argumenty a zanalosti k tomu využívat. Například zkameněliny a minerály mají podle něho stejný původ. Horké minerální prameny v Karlových Varech a Wolkensteinu vyvěrají kvůli podzemním požárům hornin a hnědého uhlí, jak je znal z Cvikova a Sokolova (Falkenau, Falknov). Velcí podzemní tvorové prý žijí v horninách. Geschichte des Sachsenstammes (O dějinách saského kmene) také neodpovídá dnešním historickýcm poznatkům.

Agricola ve všech svých dílech odmítal scholastické úvahy a za základ považoval exaktní pozorování.

Katolík zůstal v protestantské zemi

Georgius (Georg, Jiří) Agricola se v mládí klonil k protestantství, ale nakonec zůstal katolíkem. Dva z jeho tří synů se stali kanovníky v Erfurtu. Na konci života třel bídu s nouzí, protože většinu peněz vydal na tisk svých děl. Zemřel na mrtvici. Jako katolíkovi odmítl pastor z protestantského města Chemnitz vykonat pohřeb. Mrtvý tedy zůstal pět dní ležet, až ho nakonec pochovali v zámecké kapli v městě Zeitz.