Kde lišky ještě stále dávají dobrou noc

Ačkoli se Rychlebské hory řadí rozlohou k nejmenším horským celkům republiky, skrývají mnoho zajímavých míst, přírodních krás a tajemných koutů.

Vystupujeme v Travné

My se zastavíme v jejich nejsevernější části. Strategickým východiskem našich cest je město Javorník. Jezdí sem vlaky i autobusy.

Pokud se vydáte na cesty v útrobách plechového oře, pokračujte po silničce agonicky se svíjející mezi kopci až do vesnice Travná, popřípadě ještě o dva kilometry dál k hraničnímu přechodu, kde je možné čtyřkolého, a nyní již značně ztahaného siláka, odstavit.

Z Travné se vydáme po modré turistické značce směrem na takzvané Letiště. Hned při opuštění vesničky narazíme na restaurant malého rodinného typu Waldheim. Prý je snad v nouzi nejvyšší možné tam i přespat. Ale kdo by se zastavoval, když cesta ještě pod nohama ani nezačala pořádně ubíhat?

Radioaktivní studánka Panny Marie

Rozhodnutí pokračovat je po několika krocích odměněno hezky udržovanou kaplí a decentně radioaktivním pramenem Panny Marie Salettské, což hlavně ti z nás, co nemají to štěstí, že bydlí kousek od Temelína, dokáží zvláště ocenit a bujaře si zaionizují při ochutnávce vody strážené ženou nejpovolanější.

Na rozcestníku u Letiště, kde kupodivu žádné stroje startovat neuvidíme, se vydáme po zelené značce pod Bílou skálu. K samotné skále je to necelý kilometr. Komu nevadí odbočky, vydá se po červené na necelé dva kilometry vzdálený Vysoký kámen.

Dostatečnou satisfakcí mu bude neopakovatelná romantika solitérního skalního útvaru, na nějž je možno bez problémů vystoupit a na některé z jeho plošin opřít své výstupem zmožené tělo o instalované zábradlí a kochat se výhledy do nezměrných dálav a hloubek zdejších převážně smrkových a bukových lesů.

Horolezecká Šafářova skála

Budeme-li zpod Bílé skály pokračovat dále na sever, protože právě tam to táhne každého větrem ošlehaného muže a každou bičem čerstvého povětří zkrášlenou žínku, projdeme kolem Tří lip a ocitneme se u Šafářovy skály. Mohutný skalní útvar je u svého úpatí vybaven jednoduchým turistickým piknikovým přístřeškem a slepá odbočka zelené turistické trasy vede až na plochý vrchol skalisek.

Zdejší rula žene své strmé a někdy i převislé stěny do výšky až 35 metrů. To nemohli horolezci nechat bez povšimnutí. Až se nabažíte skal a jejich krásného okolí, k němuž patří třeba staletý památný buk, vydáte se Hlubokým dolem po zelené dále na Bílou Vodu, nejsevernější výspu tohoto kraje.

Otevřenou hospodu tady nehledejte

První výraznější budova, kterou budete míjet, je malebný Lichtenštejnský zámeček sloužící dnes jako psychiatrická léčebna. Budete-li mít stejné štěstí jako my, také potkáte zdejší milé svěřence léčící se ze závislosti na alkoholu nebo jiných návykových látkách. Ovšem cestu do hospody vám neporadí. Nesmí tam.

I kdyby vám ji poradili, nepobavíte se. Na náměstíčku sice po chvilce pátrání svými orlími zraky objevíte budovu s nápisem Hostinec na štítě, leč dveře zamčené. A cedulka s otevírací dobou také záhadně chybí.

Okolo jdoucí pán, zřejmě místňák, zcela chápe naši směs rozhořčení a nepochopení, ale ani on nenabízí mnoho naděje: Tam daleko za hranicí je nejbližší polský hostinec. A za pivo se tam platí zlotem. Nebo maximálně tak ještě eurem. Čecháčky tam nemají rádi. A jejich korunu ještě méně. To teda nasazuje celé situaci korunu!

Jdeme dál po česko-polských hranicích

Sbíráme svou batožinu i hořce zatrpklou žízeň a vydáváme se po hraničních sloupcích okusit, o kolika kůrkách býval chlebíček chrabrých strážců hranic. Za vesnicí ještě míjíme bývalou vápenku a prcháme do zvlněných hvozdů se zbytky ostnatých drátů.

(Mimochodem, jednu velice hezky zrekonstruovanou vápenku zpřístupněnou veřejnosti jste míjeli cestou z Javorníku na Travnou. Zdejší oblast je bohatá na výskyt vápence a vápno se zde pálilo už od středověku.)

Náročné výšlapy do kopců vedou v těsné blízkosti vrcholů Paseka, Špičák, Javorník a Kraví hora, aby nás dovedly až na Borůvkovou horu s přibližně devíti stovkami metrů nad mořem.

Skromné jídlo a pití na Borůvkové hoře

Už z dálky nás vítá bodrý křik zdejšího strážce Ivana a místního trampa Grizzlyho, toho času bezzubého. Paní v kiosku nás obdařuje vroucím úsměvem i čajem a zdejší osazenstvo po zjištění, že nepatříme k loupeživým nájezdníkům Pražanům, roztává zcela a z tajných skrýší vytahuje domácí slivovici a koláče od manželky.

Historie zdejší rozhledny je velmi pohnutá, až nás snad někdy může naplňovat i cynickým úsměvem. Různé druhy staveb se tady po odsloužení pár let řítily a v troskách neváhaly zraňovat i nevinné turistky. Naštěstí v novodobé historii přispěchal program příhraniční spolupráce, jenž před čtyřmi lety vyústil ve slavnostní otevření zcela nové, bytelné rozhledny s nosnou konstrukcí z pevné oceli a opláštěním ze ztepilého dřeva, které vhodně zapadá do zdejší krajiny.

Pomyšleno bylo dokonce i na zděný přístřešek pro turisty. Nutno říci, že místo se skvělo nebývalou a nevídanou čistotou a útulností. Pan Ivan byl ochoten snad i vlastní život dát v sázku o to, že se nám například na zemi nepodaří najít jediný cigaretový nedopalek. "Všechno svinstvo jsem tady vysbíral, do posledního vajglu!" přísahal nám slavnostně. A nekecal! Se slzou v oku opouštíme nově nabyté přátele.

Připozdívá se a nám je třeba navrátit se do civilizace. Na parkovišti ale stačí jediný vzájemný pohled, aby bylo všem jasné, že naposledy tady určitě nejsme.