Klepat kosu na Lysé

Noční vlak zastavuje v Ostravici těsně před půlnocí. Na poslední občerstvení zaskočíme do hospody Freud, která je naštěstí otevřená přes zavíračku.

Máme moře času

Chceme z vrcholu pozorovat východ slunce a na to máme spoustu času. Je konec prázdnin, sluníčko vychází relativně pozdě. Vyrážíme proto až půl hodinu po půlnoci.

Procházíme tichým městečkem. U mostu přes řeku Ostravici, která dala městu jméno, míjíme pár vulgárních opilců. Pak již v klidu stoupáme asfaltovou cestou tu a tam osvětlenou pouličními lampami. Díky neustálým přechodům ze světla do stínu a tmy je tento úsek paradoxně nejnepříjemnějším.

Opouštíme silnici i umělé osvětlení, oči rychle přivykají tmě a překvapivě dobře rozeznávají cestu. Měsíc couvá od úplňku, přesto jeho srpek vydává dostačující světlo. Svítilny nepotřebujeme ani v hlubokém lese. Jenže strach a bujná představivost některé z nás nutí neustále rozsvěcet. Tím si komplikujeme výstup.

Na Butořance cobydup

Tma ovlivňuje vnímání času. Ani nevíme jak, a máme za sebou první úsek cesty. Jsme na rozcestí Butořanka. Ušli jsme čtyři a půl kilometru a 410 metrů převýšení. Čeká nás ještě kilometr a dostaneme se na hřbet Lysé hory zvaný Lukšinec. Ve tmě však míjíme odbočku z lesní cesty a trošku bloudíme.

Podle toho jak Lysou znám a jak si pamatuji mapu, nacházíme správnou stezku o půl kilometru dál. Dosažení Lukšince znamená, že máme za sebou 600 metrů převýšení a pět a půl kilometru pochodu. Jsme tedy již daleko za polovinou výstupu.

V přístřešku se na lavičce převlékáme, svačíme a vůbec se snažíme jakkoliv protáhnout čas. Ještě není ani půl třetí a my se nebezpečně rychle blížíme vrcholu. Hrozíme se toho, co budeme dělat, abychom se dočkali svítání a neusnuli.

Vrchol je bohužel blizoučko

Od Lukšince vede cesta po hřbetu, který protíná široký lesní průsek. Pak následují dva výraznější zalesněné výšvihy. Stezka vede lesem, občas průseky, ze kterých jsou nádherné výhledy na rozzářená města hluboko v údolích. Proti jasné noční obloze se zrcadlí lesklé hladiny Žermanické a Těrlické přehrady. Kousek nad námi svítí červená světla televizního vysílače.

Vrchol je opravdu blizoučko. Vystoupáme pár serpentinami poslední výšvih, obejdeme závoru (ne)zabraňující bikerům ve sjezdu a stojíme na Lysé hoře. Máme v nohách 8,5 km a 920 m převýšení. I když jsou čtyři hodiny ráno, místní bufet Šantán nacházíme otevřený. Pivo se vlezlo, děcka zahřál čaj. Až dlouho po čtvrté jsme vyhozeni ven.

Bloumáme po vrcholu a hledáme úkryt před větříkem, kde bychom mohli vyčkat do rozbřesku. Překvapuje nás, kolik je zde staveb: Šantán, chata, vysílač, meteorologická stanice, další chata a budova horské služby. Ta jediná má vhodný přístřešek z plexiskla, ale bohužel je obsazen dvěma spáči.

Kuba spí, my se třeseme zimou

Nakonec se schováváme pod zásobovací rampu vysílače. Sotva se přestaneme pohybovat, začneme se třást zimou. Navlékáme na sebe vše, co máme. Nohy strkáme do batohů. Děcka však stále klepou kosu. Po chvilce vstáváme všichni až na Kubu a začínáme se zahřívat pohybem. Kuba se zabalil do karimatky a spí. On spí ostatně všude.

Je čtvrt na šest, začíná rozbřesk. Na každého z nás dopadá strašná krize. Oči by hrozně rády spaly. Ještě že jsem zakázal vzít s sebou spacáky. Zima je to jediné, co nám brání usnout. Z tepla spacáku by nás už nikdo neprobral. Zahříváme se, jak můžeme. Hlavně tělocvikem.

Oheň nad Malou Fatrou

Přitom pozorujeme, jak vzniká den. Šeď střídá oheň. A ten najednou zalévá obzor na severovýchodě. Přibývá světla. Světlá celý obzor kolem dokola. Na východě vidím hřeben Malé Fatry. Každý její vrchol je krásně rozeznatelný. Těsně před šestou je celý kotouč slunce nad obzorem. Na tvářích cítíme teplo jeho paprsků.

Ještě pár pohledů, pár fotek a rychle se rozehříváme sestupem. Máme před sebou klesání o 570 m v délce osmi kilometrů na rozcestí Ježánky kousek nad Visalajemi. Tam se rozhodneme co dál. Prudké úseky sbíháme, na mírnějších se zase občerstvujeme množstvím borůvek.

Nálada kolísá podle toho, jak se kdo z nás vyrovnává s absencí spánku. Chvílemi se pohybujeme v euforii z nového dne, chvílemi se chce strašně spát. Jsme na Ježánkách, je po osmé ráno a je krásně. To znamená, že se rozhodujeme pro pokračování v pochodu a návrat domů zamítáme. Modrá značka nás vyvádí úbočím Smrkoviny na hřeben Gruně. Odpočíváme na chatě Švarná Hanka, kde si každý dopřáváme krátkého šlofíka. Pak přijdou vhod povzbuzovadla kafe a dršťková polévka.

Pokračujeme jedním z nejkrásnějších hřebenů Beskyd přes Gruň kolem chaty Charbulák dolů k soutoku Černé a Bílé Ostravice.

Příští výstup plánujeme v zimě

Zde čekáme na autobus a dlouhou chvíli si krátím sběrem hříbků. Celkem jsme překonali vzdálenost 25,5 km. Užili jsme si dobrodružství z nočního pochodu, trošku emocí, nádheru vzniku nového dne a nakonec i pohodu při přechodu hřebene Gruně.

Byla to fajn akce, u které se nabízí repete. Opakování plánuji na období nejdelších dnů v roce, tedy konec června. Odpadne ospalé čekání na vrcholu. Druhá možnost je počkat si na zimní měsíce a místo posledním vlakem se do Ostravice dopravit vlakem prvním.