La Palazza Alta

Loni jsme přešli všechny významné feráty v okolí a také v blízkém masivu Sella, nicméně se nám v kempu zalíbilo. Řekli jsme si, že nějaký kilometr navíc autem za dalšími zážitky nám nebude vadit.

Když ale otevřu vchod stanu, uvidím chuchvalce skoro neroztrhaných mraků. Kolem se ještě povalují zbytky bělostných krup po včerejší bouřce. Je hrozná zima. Včera večer jsme se nestačili sbalit a ve studeném ránu se nikomu do ničeho nechce. Všechny činnosti nám dnes trvají déle. Vzhledem k počasí a pokročilé době se rozhoduji změnit plán.

Jedeme na ferátu Fiamme Gialle! Tato zajištěná cesta se nachází ve skupině Civetta a vede na vrchol La Palazza Alta. Také se ji říká Via ferrata Monte Pelsa podle názvu masívu, ve kterém se nachází. Jedná se o velmi těžkou zajištěnou cestu. Průvodce "Via Ferrata: Scrambles in the Dolomites" ji ve stupnici obtížnosti A až G hodnotí druhým nejvyšším stupněm F.

Vrchol La Palazza Alta se krčí pod třítisícovou Civettou v relativně nízké nadmořské výšce 2255 metrů. Při dnešní teplotě to bude výhoda. Kolem osmé nastupuji do auta společně s dalšími ferátisty Lenkou, Martinem a Ivem. Sjíždíme serpentinami do Caprile, projíždíme Alleghe pod Civettou a po půl deváté vjíždíme do Cencenighe Agordino. Podle ukazatele odbočujeme doleva přes most směrem na osadu Bastiani. Cesta se výrazně zúží a stoupá strmě v zatáčkách nahoru. Modlím se, abych nepotkal v protisměru auto. Dvakrát musím couvat do rozšířených míst pro vyhýbání a už mi dochází, proč si místní osadníci libují v tak malých autech. Před devátou cesta končí v Bastiani malým parkovištěm. Na nedaleké ceduli studujeme výstupovou a sestupovou trasu. Výstup je psaný na pět a sestup delší variantou na čtyři a půl hodiny.

Kalibruji výškoměr na 970 metrů a vyrážíme. Jdeme úzkou asfaltkou až k ukazateli "Ferrata Fiamme Gialle", kde odbočujeme doprava na vozovou cestu. Výška a tep prudce stoupají, a když vcházíme na lesní chodník, zima nám už rozhodně není. Svlékáme bundy, ale i tak se potíme čím dál víc. Po hodině se dostáváme k úpatí skály ve výšce 1450 metrů. Cesta dále pokračuje půlhodinovým traverzem doprava, občas se objevují i fixní lana, nicméně terén je stále lehký.

Ve tři čtvrtě na jedenáct objevujeme na skále nápis "ferrata" a fixy vedou kolmo nahoru. Odpočíváme a svačíme. I když průvodčík uvádí nástup do feráty až o tři sta metrů výše, oblékáme úvazky, protože nástup do tohoto úseku je čtvrtého stupně horolezecké obtížnosti a nevidíme, kde lana končí. Po nástupu cesta přechází v lezeckou trojku a asi za půl hodiny tato zajištěná část končí výlezem v kosodřevině.

Dále pokračujeme prudkým ale snadným chodníkem. Ocelová lana se opět objevují až za dalších třicet minut. Na výškoměru mám 1770 metrů. Takže zde by to prý teprve mělo začít. Začíná ale pršet, tak oblékáme nepromokavé bundy a čekáme, až přeháňka přejde. Jak rychle přišel, tak i rychle déšť skončil. Skála je prakticky suchá a my nastupujeme. Lezeme stěnkami a žlábky třetího stupně obtížnosti. Vápenec je kompaktní, stupy a chyty jsou neoklouzané. Po nějaké době fixní lano mizí. Chodníkem v kosodřevině stoupáme k nedalekému výšvihu. Kolmým a místy převislým zářezem v něm vede pouze ocelové lano. Obtížnost lezení se zvyšuje a naše pozornost vzrůstá. Také tento úsek končí krátkým chodníkem. Nyní stojíme pod kolmou a poměrně hladkou stěnou. Odhaduji, že nejtěžších bude prvních deset metrů, což se potvrzuje. Bylo to zatím nejtěžší místo, i když už se úseky čtvrtého stupně horolezecké obtížnosti také objevily. Ve třičtvrtě na dvě lano opět končí. Výškoměr ukazuje 2040 metrů.

Usedáme a z ptačí perspektivy obdivujeme údolí Val Cordévole. Krabičky domů v Cencenighe Agordino jsou nyní o dvanáct set metrů níže. Čas pokročil, už bychom měli být nahoře a tak vyrážíme. Další jištěná část vede relativně lehčím žlabem, který přechází vzdušným traverzem na exponovanou hranu. Přelézáme převislé břicho a kolmým stupněm dolézáme na šikmou plošinu, kde fixy končí. Teď je potřeba krátkým komínem sestoupit do širokého žlabu, kterým vede vyšlapaná stezka. Nad sebou vidíme vhloubení ve skále. Tím asi povede závěrečných sto výškových metrů. Když příjdeme blíž, objevujeme na skále italské nápisy a nakreslené šipky. Je to rozcestník. Šipka nahoru směřující do vhloubení slibuje lehčí dokončení feráty. U šipky doleva je napsáno "variante difficile". Rozhodujeme se rychle, jdeme vlevo.

Prodíráme se mezi keři pod skalní pilíř. Už vidíme ocelové lano, které se jako had klikatí přes převislé a kolmé stěnky, na hrany a kolem převisů někam nahoru. Bude stejně jako dosud jedinou umělou pomůckou feráty. Obtížnost linie odhaduji mezi čtvrtým až pátým stupněm UIAA. Nebude to zadarmo. Nastupuji převislou stěnkou, kterou vede jištění šikmo vzhůru na hranu. Stoupám jí v parádní expozici až pod převis, který oblézám zprava na balkón. Z balkónku se vykláním, abych zjistil, kde jsou ostatní. Už nastoupil i Ivo, který uzavírá skupinu. Se zájmem studuji asi desetimetrovou kolmou stěnku, ze které směrem nahoru mizí chyty. Říkám si, že asi něco bude za hranou.

Po třech metrech lezení se nahýbám za hranu pro malý stup. Pozdě zjišťuji svoji chybu. Bota ve stěně sjela a pravá za hranou ji asi brzy bude následovat. Navíc jsem špatně vyvážený. Beru oběma rukama za lano a snažím se vrátit do stěny. Když už to vypadá, že jsem zachráněn, zachytím se samojištěním za spodní výčnělek na hraně. Já snad poletím! Z posledních sil levou rukou držím váhu těla a pravou vysmekávám set z pasti. Vysloveně silově překonávám zbylé metry ke kotvě, kde se s úlevou zajistím. Varuji Lenku, která právě dorazila na balkónek, před tímto úsekem a odlezám k další kotvě, odkud sleduji její počínání. Jde jí to celkem dobře, dokud nezachytí samojištěním o stejný výčnělek. Na chvíli znejistí, nicméně k ukotvení už dolézá podstatně elegantněji než předtím já. Divadlo skončilo.

Po čase opouštím hranu a lezu vhloubením pod další stěnku. Už tuším vrchol, ale ještě ho nevidím. Překonávám ve stěně ještě jedno těžší místo a najednou není kam stoupat. Jsem na La Palazza Alta! Feráta vedla až na vrchol.

Přede mnou se otevírají nádherné pohledy do masivů Civetty a Moiazzy. Dolézají ostatní. Děláme vrcholové fotky, svlékáme úvazky a usedáme. Martin, jakožto hlavní nosič vrcholových piv, otevírá plechovku Radegastu a nechává ji kolovat.

Začíná znovu kapat, raději oblékáme bundy a vyrážíme. Jsou tři hodiny odpoledne. Máme dvě možnosti sestupu. Západním úbočím hory vede dolů kratší, ale také těžší cesta nejištěného druhého stupně horolezecké obtížnosti. Vzhledem k dešti se rozhodujeme sestoupit delší bezproblémovou variantou a tak na sedle odbočujeme doprava do údolí chaty Vazzoler. Cesta dále vede loukami obklopenými kosodřevinou kolem pastvin k mohutné věži Torre Venezia. Přestalo pršet. U usedlosti Casa Favretti se dnes potkáváme s prvními lidmi. Jsou to horolezci připravující se na svůj zítřejší výstup věží. Došla nám voda a stoupání přes Le Forcellette do sedla Col Mandro je unavující. Cestou naštěstí doplňujeme zásoby vody ze skalního pramene a po dlouhém sestupu smíšenými lesy kolem bivaku Col Mandro docházíme o půl osmé k autu. Ještě jednou se otáčím do stěn Monte Pelsa, které nám dnes daly tolik zážitků.