Slečna v červené čepici

Spoustu novotou vonících vymožeností, ve kterých letos ale už určitě vyrazíte (a dál si to doplňte sami, určitě budete vědět líp než já, kde vás tlačí pata).

Sněžnice pro jiné

Znám slečnu, která si před dvěma lety napsala Ježíškovi o sněžnice. Ten se pochlapil a donesl jí krásné, oranžové, dokonce české výroby a pořízené se slevou.

I zajásala slečna a na všechny strany se jimi chlubila. Tak se stalo, že se milé sněžnice podívaly na Island s její kamarádkou, do Orlických hor s bratránkem…

Jen slečna pořád seděla doma a prohlížela si fotky z těch úžasných vzrušujících míst, kam se její "velké nohy," které potřebným velkoryse půjčovala, všude podívaly.

Nakonec se pochlapila

Po čase jí to začalo být tak nějak líto a dlouze přemýšlela o tom, jak je možné, že ona sněžnice má a nikdy v nich nesupěla krajinou vnitřní i vnější, zatímco jiní je nemají a stejně si to supění lesem rovně přímo do vrchu vždycky nějak zařídí.

A jestli to celé je o sněžnicích Ježíškovi, nebo o něčem úplně jiném, co se sice trošinku dá omluvit spoustou práce a bolavou achilovkou, co si ji tuhle natáhla, když vystupovala z tramvaje a zvrtl se jí podpatek, ale stejně to trošku zavání… leností?

A tak se pochlapila i ta slečna a obula svoje sněžnice, a protože už se tolik těšila, ani předtím nestihla navštívit obchod s outdoorovým oblečením pro barevně sladěný nepromokavý obleček.

Ten rok byla tuhá zima, tak se navlékla, jak nejlépe uměla. Jestli jste někde v závějích třpytivého sněhu potkali bytůstku v červené čepičce, modré bundě a zelených návlecích na hnědých mysliveckých kalhotách po tatínkovi, které strašně spokojeně svítilo v očích, tak to byla ona.