Výlet do Dolních Věstonic a Pavlova

Sraz jsme určili na sobotní devátou hodinu ranní před Billou na Hlavním nádraží v Praze, kvůli nakoupení zásob na cestu.

V pátek jsem pracovala ještě dlouho do noci. Brzy ráno jsem tedy vstala a začala balit. Zvolila jsem krosnu a sbalila jsem se. Pak jsem si umyla hlavu, posilnila se na cestu snídaní a tradá tramvají rovnou na Hlavák prožít dobrodružství.

Vzhůru na dobrodružnou cestu

Za pět minut devět jsem dorazila na místo určení, kde samo sebou nikdo nebyl. Na čas přišel jen hlavní organizátor akce Pavel. Dalších deset minut pak pozoroval své dva telefony a zjišťoval pomocí příchozích SMS, že chodit někam v domluvený čas už není v dnešní době trendy. Pak se přiřítila Viky, následně za ní Káťa…

Společně jsme se vypravily na lov do krámu, zatímco Pavel hlídal zavazadla a čekal na poslední příchozí. Netrvalo dlouho a u regálů s víny jsem uviděla Míšu. Teď už nám chyběl jen Honza, který nezapomněl poslat zprávu, že sice přijde pozdě, ale pár Kozlíků mu koupit můžeme. Když jsme platily u pokladen, viděly jsme, že jsme komplet. Honza právě přišel.

Brno je zlatá loď...

Nákup jsme dali do zavazadel. Tedy abych to upřesnila: po zjištění, že moje zavazadlo je třikrát větší než všechna ostatní a je v něm dostatek místa, tak do mého zavazadla.

Podařilo se nám sehnat kupé přímo pro šest lidí, takže přítomnost nikdo cizího nám nehrozila. V 9:42 jsme se vlak vyřítili směrem na Brno. Cesta utíkala jako nikdy, všichni vytahovali zásoby jídla i alkoholu a těšili se na super víkend. Sluníčko příjemně svítilo a my zpívali staré vypalovačky a vzpomínali na mládí. Ani jsme se nenadáli a dojeli do Brna.

Na nádraží jsme koupili další zásoby jídla a alkoholu a vydali se na spoj do Šakvic. V Brně nás na nádraží ale ještě zaujala jedna věc - automat na med. Fakt bezva, hned jsme se vzpomněli na výpravyy do Rumunska a Černé Hory. Holt jiný kraj, jiný mrav. Náš vlak byl již přistaven a tak jsme jen nastoupili a zabrali další kupé. Příští stanici jsme vystupovali. V Šakvicích jsme přestoupili na autobus, který nás zavezl jednu zastávku do Dolních Věstonic.

Konečně jsme v Dolních Věstonicích

Zde jsme vystoupili a šli podle mapy k místu, kde jsme měli bydlet. Tam už čekala paní domácí s klíčem. Ubytování bylo opravdu skvostné. Spali jsme v  základní škole.  Náš pokoj byl rozlehlý a se spoustou postelí. Každý jsme si zabrali jedno lůžko, vyplnili jsme společnými silami papír s osobními údaji a vyrazili do šumu maloměsta. Místní paní nám doporučila navštívit restauraci Hájovnu na kraji vesnice. Hladoví po dlouhé cestě jsme se tam vypravili.

Restaurace z venku vypadala celkem pěkně. Protože bylo hezké počasí, posadili jsme se na terasu s tím, že jsme doufali, že nám slečna servírka otevře slunečník, abychom se neupekli. Naše prosby ohledně tohoto přání však nebyly vyslyšeny. Slečna slunečník neotevřela. Nabídka z naší strany, že si dokážeme slunečník otevřít sami, byla zamítnuta. K jeho otevření byl zapotřebí odborník.

Trochu znechuceni nad projevenou neochotou jsme se přesunuli do vnitřku budovy. Jídelní lístek byl velkým překvapením. Nešlo ani tolik o výběr jídel, jako o ceny. Ty byly srovnatelné s luxusními pražskými restauracemi. Nakonec si většina z nás dala smažák. Káťa si k němu objednala bylinkovou omáčku. Viky a Míša si objednaly kuřecí steak a Honza pstruha. Vše kromě smaženého sýru bylo celkem přijatelné. Ovšem onen sýr, to byl zážitek. Jednalo se o dva čtverce 5x5x0,3 cm, ze kterých kdo by se najedl, musel by být opravdu umělec.  Navíc bylinková omáčka nebyla domácí, nýbrž sajrajt z pytlíku plný éček.

Nedalo se nic dělat, jídlo jsme hlady snědli, a protože nám slušné vychování nedalo, stejně jsme dali servírce dýško. U restaurace bylo krásné dětské hřiště, a tak jsme si tam aspoň pořádně zablbli. Sice jsme nesplňovali věk dle řádu, ale váhové předpoklady ano.

Poté jsme si řekli, že je potřeba někam vyrazit. Na kopci jsme viděli hrad. Bez mapy a ostatních věcí jsme tedy vyrazili na výlet. Cesta se klikatila podél vinic, a když se člověk zastavil, aby si vydechl, čekal ho skvostný pohled na vodní nádrž Nové Mlýny.

Když už to vypadalo, že umřeme horkem, přišli jsme do moc hezkého listnatého lesa. Narazili jsme na označenou cestu přímo k hradu. Tou jsme vyšli nahoru, abychom zjistili, že se jedná o Dívčí hrady (Děvičky, Maidburg) ze 14. století. Celý jsme si ho prohlédli. Nejhezčí byla panoramata. Výhled jsme měli na vodu a na obec Pavlov pod námi. Po dlouhém odpočinku a rozjímání jsme se vydali zase směrem dolů. Teď ovšem již po značené cestě. Jelikož měl začít v 17:30 hokej, zastavili jsme se ve vinárně U Langrů pod kopcem, kde měli televizor. Jednalo se od zápas Česko - Slovensko. Obě strany měly v naší skupině příznivce, jelikož Míša je Slovenka a fandila svým.

Přečtěte si také: Stolová hora na Pálavě

Obsluha v této restauraci byla o 180 stupňů jiná než v Hájovně. Chovali se k nám vstřícně, dokonce jsme si mohli pohnout se stoly, abychom lépe viděli na televizi. Nemluvě o cenách, které byly víc než přijatelné! Paní za barem se nezdráhala vyhovět jakémukoliv našemu přání a opravdu nám zlepšila náladu, i když hokej jsme nakonec nevyhráli a Míša se mohla radovat.

V deset hodin restauraci zavírali, nakoupili jsme tedy víno na večer a šli dál. Chtěli jsme si dát ještě někde pivo na dobrou noc, a tak jsme se stavili v restauraci na náměstí. Bohužel, zahrádka již byla zavřená, a tak jsme vevnitř poseděli opravdu jen na jedno a vydali se k našemu ubytování do školy.  Zde jsme strávili příjemný zbytek večera při konzumaci místního vína a hraní společenských her.

Ráno jsme vstávali kolem desáté hodiny. Bylo potřeba se zkulturnit. Já si zabalila saky paky, protože jsem musela odjet dříve. Výlet byl naplánován do Pavlova. V 11:30 dorazily do školního apartmánu naše další holky. Kristýna, Jarča a Marta. Ty byly také tak laskavé, že nám v Praze zakoupily snídani, na kterou jsme zapomněli, a nebýt jich, byli bychom umřeli hlady.

Holky se rychle ubytovaly a mohli jsme vyrazit směr Pavlov. Po včerejším výletu se nám již nechtělo lesem, tak jsme to vzali po silnici. Cesta byla příjemná a utíkala. Naštěstí okolo vody foukal vítr. Znovu se nám naskytoval pohled na vodu, tentokrát však obohacený lidmi, kteří zde vykonávali vodní sporty jako windsurfing, kiteboarding a další. Náhle se tak vodní plocha proměnila na záplavu barevného sportovního náčiní.

Nedalo se svítit, museli jsme se na ty sportovce zajít podívat zblízka. Milý pán z vrátnice nás pustil do areálů Yacht Clubu Dyje Břeclav. Podívaná to byla nevídaná. Sedět u vody a pozorovat zajímavé dění jsme vydrželi skoro hodinu. Pak se ale o slovo přihlásil hlad. Šli jsme na jisto do Pavlovic. Tam jsme narazili na pěknou hospůdku U Jurigů, kde měli i rozumné ceny. Šli jsme na zahrádku, doufajíce, že tentokrát už nám obsluha vyhoví a otevře slunečník. Nestalo se tak. Opět jsme byli odmítnutí, tentokrát kvůli údajnému velkému větru. Znovu jsme tedy museli být vevnitř. Pan číšník byl však milý muž. Jaké pak bylo překvapení, když každý dostal k jídlu jen po dvou knedlících! Naštěstí hned po přinesení jídel donesl milý hospodský ještě talíře plné dalších knedlíků na přidávání. To jsme si oddechli!

Když jsme dojedli, nezbývalo než zaplatit a vydat se hledat  vinný sklípek, kde by bylo možné posedět a trochu degustovat. Dle internetu jsme měli tip na vinařství u Topolanských. To jsme opravdu vyhledali a návštěva stála za to! Paní Topolanská, která toto vinařství vlastnila s manželem, byla opravdu velice laskavá. Ihned jsme se s ní na degustaci domluvili a mohlo se začít. Jednalo se o několik druhů vín a o každém jsme se dozvěděli nějakou tu zajímavost. Dokonce nám ukázala i sklepení a pověděla nám o výrobě a náročnosti obživy touto prací.

Přečtěte si kulinářský výlet od Vlastika: Na výletě Maloskalskem

K jídlu jsme si objednali chléb se sádlem, který se ke konzumaci vín náramně hodil. Paní Topolanská nám navíc donesla zbytek domácí slaniny. Opravdu dlouho jsme se nesetkali s tak ochotným a milým člověkem. Na konci degustace, když už jsme byli všichni tak trochu v náladě, nalila nám každému jako bonus po jednom padesátiprocentním panáku pálenky z vína. Prý jsme jí taktéž byli sympatičtí! To se pozná, bezva lidi se prostě přitahují!

Čas kvačil a já musela jet zpět do Prahy, jelikož v pondělí začínaly zkoušky. Tudíž jsem se se všemi kamarády rozloučila a vyrazila na autobus. Ten brzy přijel a odvezl mě na nádraží, kam po chvilce přijel vlak.

INFO: Fotoalbum Sweetsmoke 

Více od autorky na HORYDOLY: Český ráj o Velikonocích

Zobrazit místo Turistika na větší mapě