Západní Tatry alias Roháče: vzpomínky na celý život

Vytáhl je správné označení pro snahu otce zamilovaného do toulek horskými pěšinami, do nekonečných obzorů rámovaných hřebeny, aby děti poznaly, co je to krásná příroda.

Mezi válkami do Roháčů na pak na Podkarpatskou Rus

Otec absolvoval vojenskou službu počátkem 30. let minulého století v Dolním Kubíně a kopce mu tam učarovaly. Matně vzpomínám na vyprávění, jak s podobně nadšenými kamarády putovali před válkou po kopcích Podkarpatské Rusi, která v té době byla součástí Československa.

Lásku k horám chtěl také předvést své nastávající, mé mamince Ludmile, která pocházela z rovinatého Třeboňska, kde nejvyšší kopec měl pár metrů a stála na něm vodárna. Matka netušila, do čeho jde. Podle jejího vyprávění nic zlého netuše ani při pohledu z přijíždějícího vlaku na strmé srázy Vysokých Tater.

Leč ouha! Její rovinatý původ měl málo pochopení pro túry mezi divokými skalami po úzkých cestičkách, které byly pro jednoho balzám na duši, pro jiného utrpení. Byla to jejich poslední cesta do vysokých hor. A tak to táta zkoušel po létech se svými ratolestmi.

Salaš v Jamnické dolině: se ženou poprvé a naposledy

Ani dětičky neměly zpočátku pochopení, proč se trmácet do kopců, s batohem na zádech, funět po křivolakých stezkách. Ale zřejmě rodinné geny postupně působily.

Začal jsme jezdit do Roháčů, jak se tyhle kopce jmenují po ústředním vrcholu v podobě jakéhosi rohu. Měl jsem, zřejmě i po otci, vlastnost, že jsem svá děvčata přemlouval k cestám do hor, které mi zamilovaně věřily v očekávané zážitky. Takhle jsem prověřil i mojí budoucí ženu Evu, se kterou a ještě s jedním párkem, jsme strávili pár dní v Roháčích v červenci roku 1968.

Byla to zkouška v pravdě tvrdá. Už při nástupu do Jamnické doliny se na nás spustila nefalšovaná horská bouře. Znal jsem tohle území z předešlých putování, a tak jsem hnal v lijáku celou skupinu k opuštěné salaši s nadějí, že tam přečkáme nejhorší. Při příchodu jsme bohužel zjistili, že salaš byla opět využívaná k původnímu účelu a obsazena několika bači, kteří pásli, dojili a vyráběli sýr z 300 ovcí.

Byli jsme přijati celkem chladně, ale když déšť neustával ani se soumrakem, tak nás nakonec vzali na milost. Uvolnili dokonce své beraní houně a lehli si na kopce chvojí v druhé části salaše. Jejich pohostinnost byla zřejmě ovlivněna i našim něžnějším doprovodem. Děvčatům bylo tenkrát dvacet. U otevřeného ohně, na kterém se v obrovském ohni ohřívalo nadojené ovčí mléko k pozdější výrobě žinčice a sýra, jsme si s bači vyprávěli, druhý den ráno byli tihle chlapi hladce oholeni, snídali jsme čerstvé ovčí mléko, my jsme dodali kus salámu. Nakonec jsme přenocovali v salaši tři noci, i když přes den jsme courali po horských úbočích s nadějí na lepší počasí. Čtvrtý den se nebe roztrhalo, poděkovali jsme za úkryt před nepohodou a konečně vyrazili se svými stany nahoru k Jamnickým plesům.

Ani nadále nám počasí nepřálo. Ráno jsme se probudili do bílého opojení, přes noc napadlo pět centimetrů sněhu, byť na kalendáři byl červenec. Ale ani takováto ledová zkušenost nás neodradila k pozdějším častým cestám do těchto končin.

Bouře nad Pribylinou: návrat z vojenského soustředění

Postupně se mi dařilo přemluvit řadu mých kamarádů, kteří někdy poprvé a někdy i jenom jednou takto ochutnali atmosféru pobytu ve vysokých horách. Je to obtížně přenositelný pocit radosti a euforie stát na hřebeni s propocenými zády a často s pěkně naloženým batohem plným základních potřeb pro pobyt v horách a rozhlížet se kolem a vychutnávat atmosféru.

Takhle jsem taky zorganizoval partu kolegů, vysokoškoláků, kterým jsem nadšeně vyprávěl o pobytu ve vysokých horách. Končili jsme v červenci v roce 1963 měsíční vojenské soustředění v Topolčiankách, a tak to do Spiše nebylo daleko. Sraz v podhůří v Pribylině. Každý měl nějaké zásoby vojenských konzerv. Před nástupem do kopců jsme v noci trochu vyplenili místní bramborové pole Jednotného rolnického družstva. Inu chudí studenti.

Stravu jsme na horských loukách doplňovali sběrem borůvek. Poslední noc před návratem do dolin se strhla děsivá bouře, blesky osvětlovaly nepřetržitě celé údolí, měli jsme sbaleno a čekali, kdy bouře trochu povolí. Kolem jedenácté hodiny dopoledne se zdálo, že bouře slábne, a tak jsme v rychlosti sbalili promočené stany a spěchali do údolí. Hladové a promočené si nás poněkud podezíravě prohlíželi táborníci v údolním kempu, kolem kterého jsme spěchali za civilizací. Dole v údolí totiž o žádné bouřce ani zmínka, jenom za námi v horách se stále blýskalo a černalo.

VIDEO: Sivý vrch nejvíc na západě

Srub v Račkové dolině: 

Počátkem 70. let jsme získali možnost pobývat ve srubu v Ráčkové dolině, který patřil rodině Vančurů z Liptovského Hrádku a byl před druhou světovou válkou vystavěn jako lovecká chatka na lov kamzíků. Sroubek se základním vybavením, bez elektriky, kde se pohodlně vyspalo dvacet i více nocležníků, těsně u prudkého potoka, v jehož zátoce jsme smývali propocená těla po celodenních túrách. S výhledem na dvoutisícový Klin.

Jednou, po několika dnech nutných na aklimatizaci s novými pohorkami a počasím, se nechala parta vyhecovat k túře na východ slunce, zážitek z přírody, který ve mně pěstoval již od mládí můj otec.

Abychom stihli východ koncem června, kdy jak známo vychází slunce nejčasněji, museli jsme vyrazit na hřebeny kolem jedné v noci! Ale měli jsme kliku, měsíc svítil na cestičku Gáborovou dolinou do strmého kopce, na který jsme se dodrápali v době, kdy hory kolem začaly růžovět. Slunce vyšlo ve 3:15 h, mrzlo a kolem se pásli udivení kamzíci.

Co s načatým dnem takhle brzo? Zavelelo se na Wierch Kasprowy, což byl kopec tam kdesi na obzoru, ale na který se chodívalo z Račkové a zpět jako na nejdelší a zároveň jako nejkrásnější trasu. Vápencové skály blízko polských hranic byly v tomto ročním období posety mnohobarevnými skalničkami, vpředu na obzoru panoráma Vysokých Tater, proto vlastně člověk do těch hor chodí.

Nakonec z toho byla na nejdelší naše túra, mnohokrát vzpomínaná na různých večírcích. Vrátili jsme se ten den do srubu po 20 hodinách chůze od ranního výstupu na východ slunce až po jeho západ na druhé straně hor. Ale všichni jsme to přežili ve zdraví, protože jsme byli mladí.

UBYTOVÁNÍ LIPTOV: Chaty, roubenky, apartmány, penziony, kempy

Zimní přechod hřebene se stany a lany

A taky odvážní. A tak jsme se rozhodli zdolat hřebenovou túru přes Roháče v zimních podmínkách. Připravovali jsme se poctivě, pročetli řadu horolezeckých časopisů, ale zkušenosti s pobytem v hlubokém sněhu a mrazu jsme neměli žádnou. Trochu jsme spoléhali i na zkušenosti staršího syna majitele srubu Vlada, kterému bylo tenkrát sice jen 18, ale jezdil se svým tátou do srubu již od malička. Ale když jsme se ve tři ráno sešli na nádraží v Kralovanech, on vlakem z východu od Liptova, nás pět z pražského rychlíku, přiznal, že v zimě takto přes hřebeny nikdy nešel a naopak spoléhal na naše o něco delší zkušenosti.

Po přestupu na autobus jsme v zatáčce před obcí Huty vyrazili hore kopcom. Vybavuji si, jak jsme první hodiny šlapali mlčky a testovali sebe i další parťáky, jak to zvládneme. Pravda, měli jsme štěstí, sněhu sice po pás, ale po ránu byl ještě sníh zmrzlý, a tak jsme se moc nebořili. Bylo jasno, okolní kopce zalité sluncem a vychutnávali jsme okolní přírodu. V

Večer jsme si postavili stany blízko obávaného místa Skriniarky, kde i v létě se tají dech při přechodu po uzounké cestičce s pohledem do hluboké strže. Ráno jsme nemohli zavázat boty, protože navlhlé tkaničky zmrzly na tvrdý tlustý drát, který jsme museli dlouho rozehřívat v dlaních.

Do místa dalšího noclehu na úpatí vrchu Plačlivá jsme museli zdolat celý těžký hřeben Baníkova a Hrubého vrchu. Bylo nutno postupovat velice opatrně, skály klouzaly a na více nebezpečných místech jsme se navzájem jistili lany, nebo si aspoň pomáhali zdravým hecováním. Druhá noc pod Plačlivou v sousedství vrchu Roháč byla průzračná s miliony hvězd, sice mrzlo až praštělo, ale civilizace byla tak daleko.

Závěrečný den jsme absolvovali přes Velký a Malý Baranec. Slunce nám pálilo přímo do obličeje, a tak jsme sešli po třech nezapomenutelných dnech do doliny a autobusem se vrátili do Liptovského Hrádku. Rodina pana Vančury byla ráda, že se jim vrátil syn Vlado v pořádku, oslavili jsme návrat místní borovičkou a domácími klobáskami z divočáků a vysoké, vždyť pan Vančura byl polovník. Další den v práci jsem měl na dveřích cedulku "Jen pro bílé". Tak jsme byli opáleni.

Roháče se zkrátka staly pojmem pro kombinaci pocitů strávených v nádherné přírodě. Sice s přibývajícími léty stále více a více v náročnějším zdolávání horských cestiček a přelézání stále více vyšších a vyšších kamenů, ale zároveň s mnoha zážitky v často drsných podmínkách, tak jak to na horách má být.

Že by nekrolog?

Zájezdy a výlety do Roháčů jsme často volili na konec června, kdy jsou nejdelší dny, děti jsou ještě ve škole a je málo turistů a zároveň má autor těchto řádek narozeniny. Byly to vždy báječné pocity připít si s kamarády na vrcholcích lahváčem anebo v dolině něčím tvrdším.

Tak tomu mělo být i při výročí mých pětasedmdesátin. Vybraná společnost, která se nechala nalákat opakovaným opěvováním a slibovanými prožitky dále od civilizace. Úkol byl jasný: zdolat nejvyšší kopec Roháčů, vrchol Bystrá (2250 m) a tam zaržát do dolin, jak že je ten život krásný a zároveň krátký.

Povedlo se, na vrcholu několik milých objetí, panoramatické otáčení těla i kamery a sestup do doliny. Bývala to brnkačka, když byly nohy zdravé. Ale po opakované operaci kolena a náhradě za umělý kloub už to tentokrát taková brnkačka nebyla. Ano, trpěl jsem, byť jsem se opíral o teleskopické hůlky, ale každý krok či seskok na spodní kámen mi připomínal, že už to není, co to bývalo.

Místo orientační doby uvedené na turistických tabulkách jsem tentokrát sestup více než zdvojnásobil, se zaťatými zuby jsem se vrátil do srubu, a tam jsem bohužel musel sám sobě přiznat, že tento splněný sen bude zřejmě snem posledním. I když, kdo ví. A takto jsem uvedl své prožitky a vzpomínky do srubové kroniky.

I srub byl zmodernizován, od stropu svítí příjemné led žárovky napájené ze slunečních panelů na střeše, ale potok je stále prudký a ledový, a cesta k vrcholům stále stejně dlouhá.

Pěší přechod hřebenu: Roháče -  sněžnice, mačky, cepíny

MAPA: Nejdůležitější místa v Západních Tatrách

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě