Zimní Totes Gebirge v červnu

S touhou vyrazit nějakou lehkou akci do Alp, jsem po mnoha variantách rozhodl, že pojedeme blízko hranic a ne moc vysoko. Volba padla na pohoří Totes Gebirge.

Je opravdu ošklivě

Cesta na chajdu vede malebným údolím (600 m n.m.) a kolem vodopádu. Za hezkého počasí je to krásná procházka.

Na chatu Priel-Schutz Haus (1422) jsme dorazili úplně mokří po čtyřech hodinách. Že to nebude úplně pohodová a odpočinková akce, naznačila parta tří borců, kteří se právě vraceli se sněžnicemi z pokusu o jeden z vrcholů.

Prý i se sněžnicemi se jim to bořilo, a tak se museli vrátit. Mimo jiné i kvůli lavinám, které jim zkřížily cestu.

Člověče, nezlob se!

Celé odpoledne střídavě pršelo míň a chvíli lilo jak z konve. Po výměně zkušeností s partou českých lezců z Mělníka jsme se pustili do lítého boje Člověče nezlob se. V neděli ráno bylo počasí o poznání lepší, a tak se začalo balit a snídat, abychom v sedm hodin vyrazili na průzkum terénu.

Vzhledem k doporučení chataře, že Gross Priel bude kvůli lavinám a množství sněhu na feratě nebezpečný, jsme vyrazili na sousední Spitzmauer přes ferátu Stodertaler Klettersteig (obtížnost B/délka 250 m).

Perfektní Spitzmauer

Po malém bloudění a velké dřině po pás ve sněhu a kleči jsme dorazili k nástupu na ferátu. Pod příkrým firnovým svahem jsme navlékli sedáky, mačky, do ruky vzali cepín a jali jsme se stoupat vzhůru po exponovaném svahu.

Feráta samotná, byla nakonec z celé akce nejhezčí a nejbezpečnější. Je perfektně postavená a se skvělými výhledy a je podle mě vhodná pro začátečníky. V našem případě nemít s sebou 30 metrů lana pro dojištění závěrečné pasáže, kdy bylo ocelové lano hluboko pod sněhem, by byla riskantní koncovka.

Zapsali jsem se do vrcholové knížky těsně pod koncem cesty a po svačině pokračovali dále na vrchol. Otázka, proč jdeme na vrchol, když není vidět na krok, mě neodradila a po hodině brodění v mokrém sněhu a hledání cesty jsme stáli u kovové plastiky na vrcholu Spitzmauer (2442).

Kvůli tomu chodím na hory

Stal se zázrak a jakoby mávnutím kouzelné berly se vše kolem rozfoukalo a výhledy do údolí byly fantastické. Proto se tak rád trápím, abych na vlastní oči shlédl nádherné divadlo. Zapsali jsme úspěšný počin do vrcholové knížky a zjistili, že jsme letos jako první vstoupili na vrchol této krásné hory.

Návrat jsme bohužel zvolili klasickou chodeckou cestou. Protože svah je jaksepatří šikmý, bylo o adrenalin postaráno. Čtyřsetmetrový traverz firnového pole, kdy byl pod námi připraven půlkilometrový sjezd do údolí, stál opravdu za to. Jestliže půjdete za podobných podmínek jako my, rozhodně doporučuji návrat stejnou cestou jako výstup, tedy po ferátě dolů. Bude to mnohem bezpečnější a rychlejší.

Letní laviny

Pochod zpátky na chajdu byl zpestřen několika malými lavinami, doprovázenými zlověstným burácením. Za občasného sjíždění mírnějších svahů po zadku s cepínem v ruce a zvědavých kamzíků kolem, jsme postupně opouštěli pásmo sněhu, které začínalo někde kolem šestnácti set metrů nad mořem.

Na skoro prázdnou chatu jsme došli v pět hodin. Na terase jsme si vychutnali výborné pivečko a výhledy na náš Spitzmauer. Druhý den jsme sestoupili. Doporučuji při cestě zpátky se svlažit u vodopádu Klinserfall a dole v údolí odbočit k jezírku vpravo vedle cesty. Tak průzračnou vodu jsem dlouho neviděl.