Bakteriologický průvodce zkušeného vodáka

Mnoho z nich tam patří, jsou užitečné, pomáhají nám například s některými složitějšími metabolickými přeměnami.

Někdy, a takových okamžiků může být v našich životech až nechutně mnoho, se však stane, že do těla vnikne nějaká potvůrka, která si ani nedokáže na svých výběžcích spočítat mytochondrie, a přesto se nám hrabe do života. Nějaký nezodpovědný jedinec na vás v tramvaji třeba kýchne a nezapotíte se pak jen vy, ale i váš obranný systém.

Vypravěč už se opravdu blíží k jádru pudla. Někdy se nějaká ta potvůrka dostane do vašeho těla s vodou, kterou neprozřetelně proženete vaším zažívacím potrubím.

No, přesně tak, děti, třeba zrovna voda z řeky, kterou právě splouváte. Máte pravdu, musíme být k sobě otevření.

I stalo se, že M. a R. pozřeli vody této. Jejich nervový systém byl napaden v centrální Evropě dosud neznámými mikroorganismy. Nebudete mi to teď, děti, věřit, ale na můj rudý pionýrský šátek, uvšechvšudy i u žilnaté makrely, je to tak!

Ten zákeřný vir začal způsobovat, že si tito pádelníci začali plést strany. Pravou a levou. Ženský organismus, jak známo, je poněkud náchylnější na tyto záležitosti, a tak na M. dolehla choroba dříve.

Nezřídka se pak stávalo, že na pokyn svého kormidelníka "prudká levá" zareagovala prudkým přihnutím špičky přídě vpravo, na obrovský kámen a opačně – přihnutím obrovského kamene na špičku přídě.

Nebylo nic platno, že kormidelník zuřivě opouštěl své sedátko a trhaje si vlasy skákal metr do výšky. "Vždyť je to tak jednoduchý – levá, to je tam, co nosíš hodinky, pravá, to je tam, co nosim hodinky já!" volal často.

Nadarmo. Netrvalo dlouho a kormidelník, uzřívaje obrovské kameny vpravo, volal: "Pravá!", ačkoli myslel pochopitelně "Vlevo!" Někdy zase: "Levá!", i když na levé straně nebylo nic jiného než kamenitý břeh.

Kormidelník si přestával být tak jistý, na jaké ruce že to nosí hodinky. Po chvíli byl schopný odpřísáhnout, že určitě žádné hodinky nenosí a že vlastně ani neví, co to takové hodinky jsou.

Jednou M. s R. zase najeli do obrovského kamene, který byl přímo uprostřed řeky a který by šlo jistě obeplout jak zprava, tak zleva. Zrovna, když zase řešili, kdo kde nosí hodinky a čí že je to chyba, že dno své krásné nafukovací družky drásají tak nehodným, ba přímo macešským způsobem, začal se tento VVV (velmi vykutálený vir) potutelně smát.

Na rozdíl od našich hrdinů si totiž všiml, že se dvojice, nic netušíc, řítí do vln poskládaných ve tvaru rozložitějšího schodiště. Rysy vodáků ztuhly, až když příď lodi minula první zlom.

Bylo pozdě. Na všechno. Svaly a šlachy se napínaly k prasknutí, srdce zuřivě pumpovala krev do naběhlých žil, zaťaté zuby skřípaly a drtily poslední zbytky od snídaně uvízlé v mezizubních prostorách.

Loď se nezadržitelně natáčela svým levým (i když teď si teda nejsem zase až tak úplně jistý) bortem kolmo na proud. Síla vln zuřících pod lodí udělala své. Bílé, zpěněné ruce řeky uchopily Pálavu jako obrovské ozubí mlýnku na kávu a celé plavidlo sešrotovaly.

Naši hrdinové se rázem ocitli pod hladinou a pod lodí zároveň! Nerozumný, pomstychtivý kámen vyskakuje ze dna říčního koryta a zabodává své hrany do R.ových zad.

Jeden z Pálaviných popruhů, přemluvený snad zlovolným hlasem násilnicky rozdováděné řeky, se chápe M.iny nohy a pevně ji omotává, přidržujíc tak M. pod hladinou.

"Plesk!" To se R. jako ten pověstný tonoucí, co stébla se chytá, chytá jakéhosi kamene uprostřed proudu. Sotva se stačí rozkoukat, slyší za sebou mohutné "Uááách!", to se M. vynořila konečně na hladinu a dělá druhé mohutné "Plesk!" hned vedle R.

Pak už jen zbývá počkat na dokončení záchranné operace obětavých kamarádů. Nakonec vše dobře dopadlo. R., drže se za bedra jak důchodce v pokročilém stádiu odchodu do věčných lovišť, se přeci jen vybelhal na břeh.

Jako na zavolanou vysvitlo slunce, aby po tvářích i promočených tričkách pohladilo naše prokřehlé vodáky. Ti se převlékli do suchého. Jejich imunitní systémy nakonec odhalily proradný zmatečný vir a lehce se s ním vypořádaly.

A M. s R.? Jedna skrytá kamera je odhalila, jak se zamilovaně objímají v březovém houští.

Ptáte se, milé děti, jaké z toho všeho pro vás plyne ponaučení? Inu, dávejte si bacha, kdo vás šmíruje v březovém houští! Jo a taky na viry! Jsou to pěkný parchanti. Myslím, že zabily Kenyho.