Když se ucho utrhne aneb Matahari Elbe Challenge 2012

S Pandou, nebo banánem?

Při jednom z pravidelných veslařských tréninků jsme se s kamarádem Jirkou shodli, že by bylo pěkné našemu červenému dvojskifu jménem Panda ukázat taky jiné vody než jen klasický tréninkový prostor pražských veslařů mezi Modřanským a Smíchovským jezem.

Protože nejsme závodníci, ale spíš výletníci, padly nám do oka 220 kilometrů vzdálené Drážďany. Dáme si na to tři dny a ono to půjde!

Záhy jsme pro tento nápad získali i pár kamarádů, kteří se rozhodli vyrazit do cíle na kole, a to za jeden den. Pak se o plánu dozvěděl ultramaratonec Küžán a velký závod byl na světě.

Z Podolí do Drážďan vlastní silou, 230 km po suchu, 220 km po vodě. Kdo dojede, kdo přežije, kdo uhyne? Tyto otázky draly se nám do myslí.

V průběhu příprav se objevily technické obtíže se zapůjčením a transportem dvojskifu, takže bylo třeba narychlo najít náhradní plavidlo. Přeci nevycukneme, když jsme si to vymysleli! Zapůjčili jsme tedy třímístnou plastovou kánoi, doplnili posádku o nevidomého borce Honzu Říhu a začali přemýšlet, jak daleko s tou kocábkou dokážeme doplout.

Nejsme z cukru!

V den D ráno prší a přicházejí první telefonáty od cyklistů, kteří se obávají promoknutí a navrhují posunutí startu. Vodákům ani maratoncům však voda nevadí, a tak je Podolská vodárna svědkem slavného startu.

Nasedáme, odrážíme a již po pár metrech plavby podolským Háfnem je nám více než jasné, že tohle nebude fofr jako na veslici. Vzpomeneme si na mladá vodácká léta a valíme vstříc první plavební komoře na Smíchově.

Premiéra ve zdymadle proběhla bez potíží a chlapci mi konečně uvěřili, že plavební komory nejsou jen pro parníky a že nebudeme všude přetahovat jak trubky. Přeci jen nám v cestě stojí dvanáct jezů...

Proplouváme ranní Prahou, popisujeme Honzovi míjené pamětihodnosti a debatujeme o přínosu Medy Mládkové české kultuře. Ušlechtilá témata nás rychle opouštějí pod Štvanicí, kde se zprvu slibný spád Vltavy mění v zatuchlý a špinavý volej.

Monotónní plácání pádel a hnusná voda nedaleko ZOO nalézá první škvíry v morální integritě posádky. Otázky o smysluplnosti našeho počínání, narážky na krizi středního věku a postpubertální nápady však rychle rozvíří telefonát od cyklistů, kteří právě projeli Řeží a následně informace hrázného v Podbabě, že nás s kánoí neproplaví.

Syčák! Je třeba přenášet.

Jako ve friťáku

Přetahujeme, doplňujeme morál redbullem a závratnou rychlostí vypálíme vstříc dalšímu voleji. Hodinky nám sdělují krutou pravdu, že jen průjezd Prahou nám zabral téměř celé dopoledne. Co jsme ztratili ve městě, je třeba dohnat v otevřené krajině. Nasazujeme ďábelské tempo, proletíme zdymadlem v Klecánkách a naší supersonickou rychlost chladí až brutální průtrž mračen u Řeže.

V Libčicích doplníme ubývající morál rychlým pivem, zjistíme, že přes veškeré úsilí je maratonec patnáct kilometrů před námi a cyklisté už kdesi v trapu. Po krátké intervenci opouští Jirka myšlenku ujet nám zpátky projíždějícím CityElefantem, nebo si pod něj eventuelně lehnout, a plujeme dál.

Po prvních kilometrech, kdy jsme si ujasnili, na jaké vodě se bude zcela evidentně celé naše říční dobrodružství odehrávat, pojmenováváme naše plavidlo hrdým názvem Volejovka. Hrázný v Dolánkách zapochybuje o našem psychickém zdraví, že jsme si vybrali tak neefektivní způsob dopravy, vzpomene svůj traumatický zážitek, kdy plul v mládí na kánoi z Berouna do Dolan, a za odměnu nás spustí zdymadlem rychlostí rychlovýtahu. Dvacet centimetrů za vteřinu je fakt fofr!

Vodákův seznam

Se zalehlými slechy a divným pocitem v břiše proletíme strojovým tempem Kralupy nad Vltavou i Nelahozevsí, věnujeme pozornost záznamům o stoletých a jiných vodách a vrhneme se v mateřskou náruč paní hrázné v Miřejovicích, která nás spustí, polituje a dojatě nám zamává.

Nedaleko pod jezem mohou místní rybáři vyslechnout rozhovor pádlařů: "Honzo, tam za zatáčkou vidím vlny!!! Buď to konečně trochu teče, nebo je to kurva protivítr. Hmmm, tak je to kurva protivítr…"

Na seznam zakázaných slov se tedy mezi "proud," "téct" a "peřeje" dostává i výrazy "vítr" a "foukat." Ve zhoršených povětrnostních podmínkách, které brzdí už tak mizernou dynamiku lodi, dosahujeme začátku Vraňansko-hořínského plavebního kanálu a neuváženě do něj vplouváme.

"Jak to vypadá před námi?" táže se nevidomý Honza. Poté co mu barvitě vylíčíme úzký rovný kanál táhnoucí se zcela rovně kamsi do dáli, Honza kontruje: "Hmm, tak to jsem fakt rád, že to nevidím."

Tupě pádlujeme nekonečným peklem. Jirka si stěžuje na bolavé hýždě a část cesty vedle nás běží po silnici, aby se protáhl. Monotónní pádlování si krátíme statistikou. Zjišťujeme, že na kilometr potřebujeme 300 záběrů, což znamená, že za dnešek to bude dělat asi tak 18000 záběrů. Hrůza!

Každý má svou cestu

Už nám je jasné, že pracovní dobu Hořínského zdymadla nestihneme, tak doplňujeme morál dalším redbullem, rozmluvíme Jirkovi myšlenku objednat si pizzu k mostu na obzoru a plácáme se k Mělníku.

Svižně přetáhneme Hořínský jez a triumfálně vplouváme do Labe, které, světe div se, docela teče. Projíždějící posádka mělnických veslařů nám doporučí hospodu v Dolních Beřkovicích, kam z posledních sil dopádlujeme na večeři a nocleh. Po více než 13 hodinách s minimem zastávek zapisujeme ujetých 62 km. Cyklisté píšou, že zatnou zuby a dojedou posledních 60 km potmě a běžec hnízdí u Roudnice.

Ani nocleh v provizorním přístřešku u lodi však není bez zážitků. Nejprve Jirku vzbudí lupiči nanuků v místní hospodě a poté drzý ježek, který se mu uvelebil na polštářku, a Jirka si o něj popíchal ucho. Ráno čteme SMSku od cyklistů, kteří ve tři hodiny ráno dosáhli cíle a cestují zpět domů vlakem.

Kontrolujeme, co všechno nás bolí, a zvažujeme, zda pokračovat v plavbě nebo se raději svěřit do péče nedaleké psychiatrické léčebny. Neochotně volíme plavbu a pokračujeme vstříc industriální krajině u Štětí. V ohlušujícím rachotu z mělnické elektrárny neslyšíme vlastního slova, takže mlčky uháníme k Roudnici nad Labem.

Po krátké snídaňové zastávce na malinovku zamíříme do další z plavebních komor. Během zdymadlení krátce pokonverzujeme s rodinkou na motorovém člunu, které se pokusíme vnutit, aby nás kus táhli. Rodinka ale tuší, že by to od nás byla srabárna, a tak se rychle rozloučí a zmizí.

Obkroužením Radobýlu se u Litoměřic rozloučíme s placatou nezáživnou krajinou, v Lovosicích shlédneme závody dračích lodí, a pak už se před námi otevře Porta Bohemica a my triumfálně vplujeme do divoké krajiny Českého Středohoří.

Čas se krátí a Střekovský jez už dnes nestihneme. Vzdutí jezu je nekonečné a ruce plácají pádly už jen ze setrvačnosti. Lodní odometr se po dvanácti hodinách zastavuje na hodnotě 61 km a my nedaleko jezu upadáme do bezvědomí v loděnici vodních lyžařů.

Poslední den bojů

Ráno sklesáme náš poslední devítimetrový Střekovský jez a vplujeme do tekoucí vody. Několikrát si protřeme oči a štípneme do ruky. Ne není to sen. Voda se opravdu hýbe. Povzbuzeni touto nečekanou změnou proletíme Ústím nad Labem, v rychlosti zhodnotíme estetickou hodnotu zavěšeného mostu a uháníme k Děčínu.

Ruce, záda i hýždě už toho mají plné kecky a Děčín se táhne víc než Lovosice. Pod Pastýřskou stěnou je třeba doplnit energii řízkem a pivem, a pak už se můžeme vrhnout do posledního úseku naší plavby půvabným Labským údolím ke Hřensku.

Vzpomínáme na pěkné horolezecké a společenské akce spjaté s touto krásnou oblastí a přilehlými hostinci. Už víme, že do Drážďan to nedáme, tak volíme za náhradní cíl státní hranici. Teď už to máme za pár, přivoláváme doprovodné vozidlo, najdeme si čas i na osvěžující koupel a za chvíli slavíme slíbenou zmrzlinou v Hřensku.

Matahari Elbe Challenge 2012 se velmi vydařila. Počasí nám vcelku přálo a všechny týmy podaly skvělé výkony. Za tři dny jsme vypili láhev rumu a upádlovali ve stojatých vodách 165 km, což asi není žádný supervýkon, ale pro nás příležitostné vodáky to bylo až až. Cyklisté dojeli za den 230 km do Drážďan a hrdinně dosáhli vytyčeného cíle. Krutomaratonec Küžán uběhl démonických 200 km a vytřel nám všem zrak.

INFO: horolezecký oddíl Matahari