Běh naboso: Nebojte se života!

"Nic na tom není, je to jednoduché. Prostě to chceš, anebo ne."

Dodnes mi zní jeho lakonická průpovídka v uších. Dietmar běhá dlouhá léta pro dobré věci a vyběhává na ně finanční prostředky. Běhal snad už na bambilionu akcí, co mě ale obzvláště ohromilo, bylo jeho 81 maratonů, 7 ultramaratonů, 3 čtyřhodinové běhy, 12 šestihodinových běhů, 8 dvanáctihodinových a 12 čtyřiadvacetihodinových závodů naboso(!). Ano, bez bot lze běhat i 24 hodin v kuse. Na otázku proč tak vlastně činí, přichází další lakonická odpověď: "Protože prostě můžu!"

Freedom for all!

"Před lety jsem pozoroval svoje děti hrající si bez bot na louce. Pak vběhly na štěrkovou cestu a vypadaly, že si to užívají. Náhle jsem si vzpomněl na svoje dětství. Tenkrát to tak bylo obvyklé. Byl jsem běžcem osm let a nebyl důvod, aby něco, co jde v botách, nešlo i bez nich. Kus dětství a svobody jsem si prostě zase vzal zpátky." A neodpustím si ještě jedno jeho moudro, které má Dietmar připraveno, strašíte-li ho střepy, napínáčky a podobně: "Běhání naboso je pro mě něco hodně přirozeného, něco, co prostě k životu patří. A mně život strach nenahání!"

Od teorie k praxi

Usazuji spodní čelist zpět na místo a vyrážím na výběh s Júliem Pataky. Mrzne, zem je tvrdá jako kámen, bahno rozježděné od aut a ztvrdlé do velkých i malých pichláků mi nedává příliš mnoho šancí. Po částech zdolávám naboso alespoň kilometr. Július o nich říká, že je nemá rád, ale běží po nich bez bot jakoby nic, a navíc rychlostí, o níž si já můžu nechat tak akorát zdát.

Princip přivykání na chodidlo neopatřené obuví je prý stejný jako při otužování. Nejlepší je začít v letních měsících – třikrát do týdne po pěti minutách. Nejlépe ráno, v trávě, ještě za rosy. „My s manželkou chodíme bosí i po sněhu,“ říká Július Pataky. On po něm navíc i běhá.

Přednosta Kliniky fyziatrie, balneológie a liečebnej rehabilitácie na Krásnej Hôrke v Bratislavě Anton Gúth neváhal při každé příležitosti připomínat, že ještě naši otcové či dědové a před nimi desetitisíce let jejich předkové chodili po větší část roku bosí.

 Za všechno může Gottwaldov!

Po zhlédnutí archivu rodinných fotografií musím souhlasit. Babička má ze školy krásné fotky před čerstvě nabílenou budovou, chlapci ve vkusných oblecích, děvčata oděna do slušivých šatiček – a ani jeden z nich nemá na památeční fotografii ani jednu botu! "Potom to vzal do rukou jistý nejmenovaný podnikatel a prohlásil, že všechny lidi obuje. Podařilo se a my jsme si ani nevšimli, že boty nám odstřihly přísun jistých informací, na které země člověka po tisíciletí upozorňovala. Obuv je pro lidský organizmus podobný šok, jako kdyby vám někdo přelepil skla brýlí téměř neprůhledným papírem," dodává Anton Gúth.

Patakyovci doplňují: „Po chůzi naboso dostává látková výměna potřebnou stimulaci a uvolňuje se psychické napětí.“

Strach a jeho druzi

Běžíme po lesní cestě a debatujeme o společném koníčku. "Čím větší máš strach, že se při běhu naboso poraníš, tím pravděpodobněji ke zranění skutečně dojde. Případná ranka poslouží látkové výměně jako stimulace," říká J. Pataky. Takže je vlastně dobře, že jsem si už vyrobil dvě malé podlitiny a jeden puchýřek. Hurá! "Když člověk běhá v terénu bez zranění, znamená to, že v organizmu funguje všechno tak, jak má." Tolik slova patrně nejznámějšího reflexního terapeuta na našem území.

Zima je jen slovo

Dobíháme naši společnou zimní ranní desítku, pro někoho více, pro někoho méně bosou. "Jdu se vykoupat, chceš taky?" ptá se mne zpocený Július a než si stačím promyslet odpověď, bere do ruky obrovskou sekyru a začíná dělat díru do ledu na zahradním bazénku. Musím se honem štípnout, abych jistojistě věděl, že tohle je ta správná realita, ve které mám být. Než stačím namítnout, že na základní škole nám učitelé přece říkali, že když něco takového uděláme zpocení – a navíc v zimě – stoprocentně se nastydneme, chytneme zápal plic a umřeme, Júliovi už z vody nekouká vůbec nic. Ponořil se do ní úplně celý, patrně aby decentně přešel mé hloupé poznámky. "Jdeš taky?" říká mrož se jménem Július Pataky v občanském průkazu. "A umíš dávat poslední záchranu?" říkám napjatým hlasem (protože jsem neběžel moc naboso). Ale když už není sranda, musí být alespoň legrace, a tak se po krátké instruktáži vrhám vstříc jisté smrti, tedy alespoň dle paňčitelky. Po koupeli ještě stojíme na zahradě a živě diskutujeme. Uplyne několik minut a já si překvapeně uvědomuji, že jsem se úplně zapomněl obléct. "No vidíš. A je ti zima? Není!" směje se Július, dobrý to učitel.

A co vy? Taky se bojíte, že přijdete o své psychické napětí?! ;)

Běh naboso

III Nebojte se života (Dietmar Müke)

II Dýchání, rychlost, stabilita (Július Pataky)

I Škola běsého bohání (René Kujan)

Závěrečný apel

V roce 2014 uběhnu po 17 letech svůj první maraton naboso. Projekt běsého bohání je věnován sportovcům na vozíku. Za každý naboso naběhaný kilometr posílám vozíčkářům korunu. Máte-li rádi magory, výzvy a sny, prosím, připojte se! I malý dar je velká pomoc. Můžete sledovat mé výkony a za každý boso-kilometr věnovat určitou částku, nebo si začněte plnit svoje vlastní sportovní sny, přijďte za námi se svým vlastním projektem, staňte se Spojenci!