Jeden magor, jeden sen, 30 maratonů

Pane, vy jste magor!

První důležitý člověk, se kterým jsem oficiálně hovořil o projektu, na mě nejprve vytřeštil oči a pak vyslovil onu památnou větu: "Pane, vy jste magor!" Běžet tak dlouho v podzimních podmínkách severní Evropy kupodivu nikomu nepřipadalo moc normální.

Už když projekt začínal mít první obrysy, vkrádal se neodbytný pocit, že tomu všemu cosi chybí. Příliš jalové. Příliš připomínající zévu obrovskou, v níž zklamaný potápěč nenachází vůbec žádnou perlu.

Ten projekt je příliš velký, než aby měl dělat radost jen jednomu člověku. I sobi přeci vědí, že je dobré, když se radost násobí.

A tak došlo k tomu, že jsem se potkal s prvním důležitým člověkem – Petrou ze Sportovního klubu vozíčkářů Praha.

Proč zrovna Sportovní klub vozíčkářů?

Je to jedna z častých otázek. Zcela legitimních. Asi by mě taky napadla mezi prvními. Ačkoli pro mě to od začátku příprav projektu žádná velká otázka nebyla. Na světě existují miliony a miliardy lidí, kteří by nějakým způsobem potřebovali a uvítali pomoc druhých. Není v silách jednoho člověka pomoci všem.

Mě osud poměrně jasně a důrazně napověděl – pomoc půjde vozíčkářům. Nebudu zabíhat do detailů. Stačí, když řeknu, že jsem byl po jedné nezaviněné dopravní nehodě na místě spolujezdce rozlámaný jak onen bájemi opředený mraveneček.

V rámci operací, léčby a dlouhotrvajícího návratu mezi normální zdravý lid jsem měl možnost potkat mnoho lidí na vozíku. Věřte, že u většiny z nich to nebylo na základě jejich svobodného rozhodnutí, vozit se zbytek života na čtyřech kolečkách. A většinou to nebylo ani jejich vlastní vinou.

Překvapivě, tedy pro mne překvapivě, šlo hlavně o silné lidi s vůlí, odhodláním a odvahou. A bylo velmi poučné sledovat, jak někdo, kdo je na tom fyzicky hůř, se psychicky drží daleko lépe.

Stále jsem neodpověděl na otázku, proč zrovna SKV? Kdo jiný by měl pomáhat sportovcům než jejich nejbližší vývojový druh - tedy sportovci? Kdo jiný dokáže lépe pochopit, jak moc může člověku pohyb chybět a jak moc mu může dát, vrátí-li se k němu, byť třeba ve trochu jiné podobě? Ano, sportovci.

Sportem k trvale udržitelnému rozvoji

Předpokládejme pro tuto chvíli, že sportovci jsou ti dobrosrdeční lidé plní lásky k pohybu, kterým nejde především o peníze, moc a slávu, ale hlavně o zábavu, radost z pohybu, sounáležitost a přátelství. K takovým sportovcům bych se asi i hlásil.

Většinou ale odmítám být řazen do kategorie "sportovec." To, co provozuji, nepovažuji za sport. Odmítám se honit za nějakými fyzikálními hodnotami nebo posty v tabulkách a žebříčcích. Když na maratonu zrovna nedělám vodiče, nejradši nechám i sportovní hodinky doma. Nechám autopilota, ať si běží. Na čase nezáleží.

Jde o pohyb.Endorfiny vyplavující se do krve. Ten pocit, že svět je vlastně krásný. Tušíte správně, už bez svého „fetu“ nemůžu být. Každá dávka dobrá, každá dávka se počítá. A já pak míň vrčím na svět a lidi kolem si pochvalují, že se to se mnou dá chvílemi i vydržet.

Jsem spojenec Sportovního klubu vozíčkářů

V současnosti se účastním maratonských běhů u nás i v zahraničí. Za každý takto absolvovaný přípravný maraton zasílám na konto Sportovního klubu vozíčkářů Praha 300 Kč. V rámci projektu Spojenci SKV se může kdokoli připojit a věnovat vozíčkářům jakoukoli částku například za jeden uběhnutý kilometr, jeden uběhnutý maraton apod. První fanynka posílá SKV 100 korun za každý mnou absolvovaný přípravný maraton.

Projekt má svůj vlastní variabilní symbol a na transparentní sbírkový účet se můžete prostřednictvím internetu kdykoli podívat a sami zkontrolovat, co se s penězi děje.

INFO: Na oficiálních stránkách www.run30.net získáte více informací o projektu i spolupráci se Sportovním klubem vozíčkářů, nejnovější zprávy a reportáže z maratonů.