Koňský příběh z afghánských soutěsek

Oblaka prachu, třesoucí se země, dunivé kopance kopyty, ržání koní a vzrušené výkřiky afghánských průvodců.

Divoký chechot

Jeden z nich se právě ve snaze zmocnit se uzdy ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě a inkasoval předním kopytem ránu do hlavy. Vyrazí z úst zkřivených bolestí křečovitý a divoký chechot, jako že jde o velmi zábavnou taškařici, a urychleně vyklízí bojiště, ještě než se ho zmocní mdloby.

Po pěti minutách je klid, slunce už zase svítí a pochytaní koně se tváří jako lilium. Z jejich prokopnutých a vykousaných ran stékají potůčky krve, které smísené s potem a prachem pomalu zasychají. Zdá se, že zranění vnímají jako naprosto nepodstatná škrábnutí z kočkování.

Mně ale buší srdce. Našinec není zvyklý na takové divadlo. Znovu držím svého koně za uzdu. Kolegové mu dali jméno Kavalír, od Afghánců žádné nedostal. Já mu neřeknu jinak než Sráč.

Je to Sráč!

Upravuju mu sedlo a chystám se na něj vyhoupnout, když se ke mně přitočí jako by přátelsky a na usmířenou jeho hlava. Proběhne mnou pocit soucitu, přece jen se zmasakrovali jak se patří, a chystám se ho počechrat po hřívě.

Ale… běda! Pro samou rozněžnělost jsem přehlédl čertovské plamínky v jeho očích. Uááááááá! Během vteřiny visím hlavou dolů a s hrůzou zjišťuji, že můj milý Sráč mi chce ukousnout nohu. Napřimuje krk výš a výš, zuby zaťaté v mém stehně. Užívá si pocit nadřazenosti nad hnidou středoevropskou, jistotami rozmazlenou.

Pak mě vyplivne a čeká, že ho zmlátím. Já toho ale vůbec nejsem schopen. Modřinu jako koláč mám ještě tři měsíce po tomto nakousnutí.

Potřebuji autopilota

Konečně sedím v sedle. Nohy ve třmenech, tedy v kusu provazu svázaného do smyčky a přehozeného volně přes hřbet zvířete, v rukou držím uzdu, eufemisticky řečeno určenou k ovládání koně, a taky úplně nepoužitelný bičík na přidávání rychlosti, protože pouhé pohlazení jím po koňských hýždích vyvolá tanec podobný rodeu.

Veškerý postup a tempo ponechávám tedy na vůli Kavalíra. Začal jsem mu tak pro jistotu znovu říkat v naivní představě, že přestane být sráč. Pomalu postupujeme krajinou, a zatímco si pohrávám s představou luxusu autopilota, navenek se tvářím, že vše mám pevně pod kontrolou já, nikoli on.

Po půl hodině dorážíme k říčce. Kavalír vyhlédl pěknou tůňku, aby se napil. Popouštím mu uzdu a užívám si své velkorysosti. Avšak jen do té doby, než si všimnu, že dno tůňky je tvořeno mocnou vrstvou bahna. Okamžitě mi dochází, co se chystá, ale to už se spolu s hřbetem koně poroučím do bahenního objetí. "Sráč, je to Sráč!"

Světlo soutěsek

Až když vyjde najevo, že já jsem ten, kdo je řízen koněm a ne naopak a že se přece jen s přestávkami víceméně držím v sedle a že krajinou sledovanou z koňského hřbetu, která se svou monumentalitou vyrovná nejdivočejším fantaziím z románů Karla Maye, putuje dalších osm jezdců, kteří na tom nejsou o moc lépe než já, dolehne na mě pocit posvátného klidu, jenž vykupuje ráchání v bahně, prachu, kamení.

Při pohledu na skály kolem ústí vývěru, opentleném barevnými látkami a na po zemi se povalující kozí rohy, můžu mít klidně pocit, jako bych byl někde v Tibetu. Voda z vývěru léčí oči.

V úzkých, několik set metrů hlubokých kaňonech rozehrávají sluneční paprsky dech beroucí divadelní představení jemnosti a barevnosti světla, v každém místě jinak profilovaném úhlem dopadu a odrazu vlnících se fotonů. Takový tanec je jiný na suché hrubé skále a jiný zas na hladké vlhké.

Do modra až šeda se zbarví okolí, když se kaňon sevře skoro v portál jeskyně, do valérů červené, oranžové a růžové se vnořím, když se kolem rozevřou železem nasycená skaliska.

Buzkaši - koňské rugby u bezhlavé tele

Když se dostaneme do ústí kaňonu, jako bránou vyjedeme na rozlehlou pláň a koně dostanou chuť na pohyb. Najednou letíme divokým cvalem a Kavalír přidává a přidává. Chce být nejrychlejší, ctižádostivec. Blížíme se k vesnici a už zdálky jsou vidět šlachovití buzkaši koně, kteří ozdobeni nejrůznějšími barevnými hadříky a třásněmi jsou vystaveni na okraji sídla coby chlouba a znamení síly. Fungují i jako hlídací psi, protože už řehtají, divoce pohazují barevně ozdobenou hlavou a kopyty prudce hrabou v prachu.

Už se i natočili a zadníma vyhazují směrem k nám. "Bude džang?!" říkám si a už přemýšlím, jak se v případě nouze dostat co nejdříve ze sedla a z dosahu kopyt. Ale ne, tentokrát se mi podařilo koníka ukočírovat. Buzkaši koně jsou naštěstí pevně uvázání ke kůlům a to je moje jediné štěstí, protože afghánští koně jsou právě proto tak divocí, že jsou cvičeni ke hře buzkaši.

Jde o jakousi afghánskou obdobu rugby, s tím rozdílem, že hráči jezdí na koních, kteří se rvou o vítězství stejně divoce jako jejich jezdci, a místo rugbyového míče se přetahují o padesátikilové tele s uříznutou hlavou. Zkušení buzkaši koně mohou stát až deset tisíc dolarů a jsou největší chloubou majitelů i celých rodových klanů.

Středověk na vesnici

V rozlehlých afghánských horách je mnoho oblastí, kam se nedá dostat terénním autem ani tankem, pouze na oslu, nebo na koni. Taková je i oblast jižního Samangandu. Viděl jsem několik vesnic a osad, kde život plyne v mantinelech doby před průmyslovou revolucí.

Takové je i místo, kde hrdí buzkaši asb (buzkaši koně) dávají na odiv svou sílu a kde se snažíme ty naše udržet v uctivé vzdálenosti před jejich magnetickým vlivem. Jsme ve vesnici Balaghi (Krásné místo), jejíž jméno odpovídá skutečnosti. Je tu čisto, že i splašky vytékající ze zděných záchodů působí neškodně, a co teprve dekorativně poskládané exkrementy na zdech domů a poté z nich úhledně vyrovnané hranice připravené na zimní otop.

Nikde se nic neválí zbytečně a odpadky už vůbec ne. Vyhozené obaly nemají z čeho vzejít, neexistuje tady krám, a i kdyby, nikdo by zřejmě nemohl vyhazovat peníze za balenou vodu, íránské sardinky nebo, nedej bože, mýdlo.

Lékárna je zákeřné chapadlo civilizace

A navíc, první obchod, který by v těchto nepřístupných vesnicích vznikl, by byla stejně lékárna coby zákeřné chapadlo civilizace, ze které by pak mezi nebohé vesničany probíhala nezřízená distribuce nejrůznějších antibiotik pochybné provenience. Ti by je pak do sebe rvali pod tlakem, třeba i tři druhy najednou, a jenom kvůli rýmě.

Nicméně v Balaghi zatím nic podobného nehrozí a vše, co lidé potřebují k životu, získávají z místní krajiny a domácích zvířat. Je to živoucí muzeum se spoustou pro nás Evropany již zaniklých řemesel a dovedností.

Viděl jsem i jinou vesnici, která stála na rozhraní červených a zelených hlín. A také domy byly barevně rozděleny přesně na hranici barevnosti zeminy. Dům se prostě staví z materiálu, který je nejblíž.

Sociální mantinely koňské společnosti

Jen co se mi podařilo s Kavalírem projet před očima překvapených vesničanů, vidím, že se blíží další muškil (problém). Nápadně blízko se k nám přimotal jeden z hřebců naší grupy. Velím tedy č-ua! (jeď!), ale to už uááá a žbuch. Ne však do prachu a kamení jako normálně, ale do měkkého travnatého koberce, jak démanty posetého vstavači, kterých tu na jaře kolem potoků roste nepřeberné množství.

Tentokrát vina nepadá na hlavu milého Sráče, protože na tu mou záhy přistává i uvolněné sedlo. Ještě že jsou afghánští koně tak malí. Sotva se mně podaří vyprostit ze změti orchidejí a popruhů, omámen vůní zírám, jak Kavalír bok po boku pobíhá po rozkvetlé louce s roztomilým hříbátkem, které si už na začátku cesty přivlastnil a jemu za otce se prohlásil, přestože jím vůbec nebyl.

A protože hříbě se drží u své mámy, měl jsem poměrně jednoduchý jízdní režim. Když se kobyla s hříbětem zastavila, stál i já s Kavalírem, když šla, šli jsme také, když cval, cválali jsme jako rodinka. Když se ke kobyle přiblížil jiný hřebec, byl džang. Když se jednomu z jezdců chtělo na záchod, museli jsme oba zastavit a čekat až si druhý uleví.

Nešlo o jedinou vazbu mezi zvířaty. Složité sociální vztahy probíhaly křížem krážem mezi našimi devíti koňmi plus dvě hříbata k tomu. Šlo o vůdcovství, o ženský, o hájení teritoria, různé sympatie nebo antipatie nebo prostě výtržnictví. Kdo by chtěl tyto věci ignorovat, může lehce přijít k horším úrazům než jsou odřeniny nebo prokousnutá stehna. Je třeba mít na paměti, že afghánští koně jsou divocí a mají svérázný smysl pro různé taškařice.

Doba dávno minulá

Po sedmi dnech putování afghánskou pustinou se za teskného zpěvu našeho průvodce Alího blížíme soutěskou k údolí, kde jsou už vyježděné koleje od náklaďáků. Sedm dnů strávených na hřbetu koně, dnů kdy nejdůležitější existenční starosti jsou spojeny s dostatkem pitné vody, v bezchybném upevnění sedla a ohlávky, v neustálém odhadování terénu, kudy kůň projde a kde už se musí seskočit a opatrně našlapovat na drolící se skálu nad propastí, a hlavně neustále si hlídat džang, nás utvrzuje o faktu, že Afghánistán je ideální místo pro cestování časem do dob dávno minulých.