Neděláme symbolické akce

Podle čeho vybíráte země, ve kterých následně působíte?

Výběr je vždy synergií akutní potřeby v tom kterém místě, naší schopnosti smysluplně zasáhnout a dostupnosti finančních zdrojů. Spouštěcím mechanismem je to, když je někde zemětřesení, tsunami nebo kupříkladu povodně jako nedávno u nás. Pak vyvstane otázka, zda se na tu kterou věc dají v Česku reálně vůbec sehnat peníze. Jsou totiž samozřejmě oblasti, které jsou velmi vzdálené a mimo zájem novinářů – třeba Dárfúr… Představa, že tam by česká veřejnost byla ochotna dát větší peníze, je nereálná. Důležitá je pro nás také synergie s českou vládou. Ta má na rozvojovou pomoc vybraných osm prioritních zemí, do kterých jdou státní peníze. Patří mezi ně třeba Angola či Zambie. Ačkoli v subsaharské Africe je spousta dalších zemí, které jsou na tom stejně špatně, bylo by tak trochu nesmyslné, aby si nevládní organizace (která by tam navíc začínala od nuly) vybrala tu, která pro naši vládu prioritní není. V takové by totiž nebyly peníze na to, aby se tam český projekt vůbec mohl uskutečnit. Podobné by to bylo, kdyby se něco tragického stalo třeba v Mexiku. Pomoc bychom asi hodně zvažovali, protože by pomohly USA, mající obrovské finanční i jiné možnosti. Když byl kupříkladu hurikán Katrina v New Orleans, nevypsali jsme finanční sbírku, nepřemýšleli jsme o pomoci. Byla by to jen otázka symboliky. A symbolické věci dělat nechceme.

Na jakou pomoc česká veřejnost nejvíce přispívá?

Předně chci zdůraznit, že česká veřejnost je nejsolidárnější ze všech nových členských států Evropské unie. Nejsem sice sociolog, ale podle mě je to souhra nejrůznějších faktorů. Je to možná z části tím, že tu byl prezident Havel, který na to dlouhodobě upozorňoval. Možná i tím, že tady působí organizace, které lidi znají. Možná také tím, že jsme si tady prožili povodně, a tak víme, co to je být v průšvihu… Faktem prostě je, že v Česku se na hlavu vybírá daleko víc peněz, než třeba v Polsku nebo na Slovensku. Lidi nejvíc reagují na takové to emotivní dávání. Třeba na tsunami. Také na pomoc ve válkách – první velká sbírka v ČR se uskutečnila v roce 1993 na SOS Sarajevo, lidé přispívali také na pomoc Čečensku či Afghánistánu. Míra české solidarity by se s v tomto směru dala srovnat se solidaritou lidí v západní Evropě.

Kde jsou naopak rezervy?

Horší to je s uvědomělým dáváním, s racionálním rozhodnutím, s pocitem spoluzodpovědnosti za třetí svět, postaveným na pravidelném přispívání. To je velmi vyvinuté třeba ve Skandinávii, Irsku nebo Anglii. Víc peněz ročně se tam vybírá na dlouhodobé věci, jako jsou třeba podpora farmářů, zdroje pitné vody, zlepšení pozice žen, zemědělství, základního školství… Lidi měsíčně posílají tu 5, tu třeba 20 euro. U nás je tohle teprve v začátcích. Lidé tomu ne úplně rozumějí. A také se příliš nemají s čím solidarizovat – v televizi třeba jednou za deset let proběhne zpráva o tom, že v jižní Etiopii chodí do školy jen padesát procent dětí. Emoce tudíž příliš nevzniká. To například v Irsku je diskurz takovýto: jsme bohatí, máme víc než potřebujeme, naší povinností je proto rozdělit se s jinými. Tam to prostě není v rovině "pomožte trpícím," ale "pomožte, protože máte dost a je to vaše povinnost." Použít to takto natvrdo v Česku, bylo by to asi na hranici, ne-li naprosto kontraproduktivní.

Vaše organizace ve světě nehájí jen sociální práva, ale také práva občanská a politická (kupříkladu na Kubě nebo v Bělorusku). Někdy jste za to kritizováni ve smyslu, že tím z pozice neziskové organizace ovlivňujete či dokonce vytváříte politiku. Jak takové kritice čelíte?

Politika je věcí veřejnou. I vy vytváříte politiku, protože svým psaním ovlivňujete veřejné věci. Ovlivňuje či spoluvytváří ji prakticky každý, kdo se v nevládním, mediálním a jakémkoli dalším veřejném prostoru pohybuje. Každý člověk do toho totiž vkládá své názory a postoje. A co se týče naší konkrétní práce – pokračujeme pouze v pomoci, kterou demokratický svět před rokem 1989 provozoval směrem do Československa. Působíme v některých zemích, které ještě demokratické nejsou. To samozřejmě neznamená, že by se lidská práva neporušovala i jinde. V těch nedemokratických ale absentují základní standardní práva, bez kterých my si už vůbec nedovedeme představit život. Jedná se třeba o právo na informace, na cestování, na názor. My suplujeme jen to, co lidem upírá jejich stát. Pokud porušujeme nějaký kubánský nebo běloruský zákon tím, že tam vozíme knížky, které jsou tam zakázané (jako jsou třeba knihy Václava Havla), je to naprosto legitimní. Z hlediska vyššího principu se totiž takové země tím, že něco neumožňují, dopouštějí na svých občanech určité formy násilí. Tato dlouhodobá pomoc se týká nejen Kuby a Běloruska, ale také třeba Moldavska či Barmy.

Působíte v těchto zemích i jinak?

Vypsali jsme kupříkladu finanční sbírku na pomoc rodinám vězněných kubánských disidentů. Vybrali jsme při ní přibližně tři čtvrtě milionu korun, což je poměrně dost. Až na výjimky byly příjemci pomoci ženy s dětmi. Na Kubě působíme humanitárně dlouhodobě – těmto ženám přispíváme třeba 50 USD měsíčně, aby to ekonomicky vůbec zvládly. Taková žena je mnohdy vyhozena z práce, je bez financí, nevím zda nějaké přídavky na děti od státu dostává, ale kdyby jí nepomohli sousedi, kteří jí a dětem třeba tajně nosí jídlo, byla by na tom opravdu hodně špatně. Režim navíc dělá i takové sviňárničky, že když někoho zavře, dá ho na druhý konec ostrova. než žije jeho rodina. Když má pak jeho manželka jednou za tři měsíce právo na návštěvu, nemá samozřejmě ani těch 15 dolarů, které na cestu tam a zpátky potřebuje.

To je samozřejmě neomluvitelné. Stávající kubánský režim se často hájí tím, že na Kubě nikdo (narozdíl od některých jiných zemí Latinské Ameriky) neumírá hlady. Jaká je na Kubě sociální situace nejchudších vrstev?

Podle toho, s čím chcete Kubu srovnávat. Samozřejmě, že se v některých městech Latinské Ameriky najdou slumy, kde se lidé mají hůř, než je průměr na Kubě. Například v Brazílii, kde žije hodně opravdu chudých lidí. Průměrná chudoba na Kubě je taková, že tamní lidé alespoň viditelně hlady neumírají. Kubánskou chudobu bych přirovnal k nouzi, která ke konci komunismu panovala třeba v Rumunsku. Cenu tam má i prasklá žárovka – koupíte ji za malý peníz a v zaměstnání si ji pak vyměníte za tu, která prasklá není. Kubu bych však nesrovnával jen s Latinskou Amerikou. Je to velmi specifická země, má blízko k USA a má jiná ekonomická východiska než třeba Brazílie.

Na Kubě jsou občanská práva bezesporu porušována. Neexistuje však dvojí metr? Nezapomíná se na země, kde jsou porušována též, ale není tam komunistický režim? Lidská práva jsou přece nedělitelná.

Žijeme v zemi, která má za sebou komunistickou historii. Je tudíž logické, že máme tendenci pracovat tam, kde je nám to blízké, kde máme pocit, že jsou ve stejném průšvihu, jako jsme byli my. My nemáme zkušenost pinochetovskou nebo jinou, spojenou s pravicovou diktaturou. Jakou zemi máte například na mysli?

Není jich málo. Třeba i Spojené státy americké, které na Kubě (ač se zrovna tam jedná o americké území) zřídily věznici Guantánamo, kde docházelo k dnes již prokázanému týrání. Mám pocit, že utrpení tamních vězňů se zlehčovalo.

Neřekl bych, že se to zlehčovalo. Část organizací se tomu spíš vyhýbala. Všechny významné organizace, jako třeba Amnesty International, to ale odsoudily. Musíte pochopit, že my nemůžeme řešit všechno na světě. Když dělá někdo dvanáct let konzistentně Kubu, nezačne najednou řešit Guantánamo, protože Američani si tam přechodně udělali vězení. Ano, demokratické režimy občas udělají nějakou nepřijatelnou věc, ale fungují tam autoregulační mechanismy, které pak vedou k tomu, že se o tom veřejně píše, bojuje se proti tomu, kritizuje se to. Třeba Guantánamo bude v brzké době určitě zrušeno. Například na Kubě ale takové mechanismy prostě neexistují. Není tam svoboda projevu, nemůže se o těch věcech psát, není tam ani přístup na internet. Práce v zavřených režimech má systémové opodstatnění.

To určitě. Ale i třeba v oněch USA by své opodstatnění, přese všechno co jste řekl, našla.

V Americe se najdou justiční omyly. Našli by se lidé, kteří byli zavřeni na základě nedokonalých procesů – a to nejen v USA, ale i v jiných demokratických zemích. Je to ale přece jen něco jiného – jedná se o relativně jednotlivé chyby. V demokratickém systému fungují samoopravné mechanismy. Navzdory tomu, že někdy nefungují dostatečně rychle, někdy je tamní vláda arogantní, využívá kličky, zneužívá klišé jako globální válka proti terorismu a podobně. Díky tomu si pak od místních parlamentů vyžádá určité pravomoci. Prezident USA Bush je v tomto přehánění a v podstatě zneužívání výrazný. Ale právě v Americe je zrovna teď vidět, že Bushovo období pomalu končí, že začíná jakási kritická reflexe. Mluví se tam o tom, že už je načase dát do pořádku a posílit základní demokratická práva. A uznejte, že malá česká organizace, která by Američanům pomáhala projít nějakou sebereflexí a jakýmsi očistným procesem, by byla trochu blbost.

Zdroj: tisková agentura gitA