Ózetkáčko čili Okolo Západních Krkonoš

Vstáváme v půl osmé a v osm vyrážíme po Planýrce do Kořenova na vlak, to znamená pár kilometrů vodorovně pohodlnou cestou ve strmém úbočí Jizerského dolu k mostu na Mýtě, dále po opuštěné staré silnici ke Kořenovské čističce (na tomto úseku je zákaz vstupu, protože jedno místo silnice je sesuté do Jizery a sesuv dále hrozí, ale všichni tu chodí a jezdí na kole).

Do kopce kolem Cutisinky k novému Kořenovskému mostu, a Martinským údolím ke Kořenovskému nádraží. Vlak jede v 8:46 h a my jsme odměněni za úporný sprint. Máme ještě sedm minut rezervu.

Následuje dvacet minut krásným novým poloprázdným vlakem dvě zastávky do Jakušic (osoba s bicyklem za 90 Kč). Průvodčí nás varuje, že prý v Polsku jsou v hromadné dopravě povinné roušky (stav polovina července 2020) a radí nám, abychom si při vystupování v Jakuszycích vytáhli trička přes pusu a nos, že prý polští chlupatí s oblibou číhají u vlaku a neorouškované vystupující přijíždějící z české strany surově pokutují

* Polsko je krásná země a Poláci jsou převážně hodní a příjemní lidé. Ale polský pohraničník nebo policajt bývá zhusta nepříjemné komisní hovado, a naše národní tradiční nechuť k Polákům je částečně způsobena vyhlášeným pohraničnickým buzerováním turistů a běžkařů na sudetských hřebenovkách. A to jsem ještě nezažil legendární pohraniční odchyty českých turistů a jejich transporty na budování Varšavy.

Od zastávky dolů a pak doleva po lesní asfaltce, z které po pár metrech na kraji lesa odbočuje doprava nově vybudovaný singltrek číslo 14, kterým se vlníme v mírně klesajícím traverzu končícímu serpentinami na vozové lesní cestě. Přejíždíme přes trať a následuje několik kilometrů zadarmo sjezdem okolo starého lomu na rozcestí u drážního domku u aktivního lomu.

Odbočujeme doprava, a pak na hlavní silnici doleva. Po hlavní silnici jedeme jen několik stovek metrů, v první ostré levotočivé zastávce jedeme rovně po značené cyklotrase pohodlnou vozovou cestou mírně stoupajíce.

Na rozcestí cyklotras chvíli mudrujeme, máme dvě možnosti, a neomylně vybíráme špatně odbočení doleva dolů směrem k dolní stanici lanovky 3. trasa radiowej trojki. Cesta je kamenitá, rozrytá po těžbě dřeva, a plná pěších, psíčkařů a kočárkářů, takže několik stovek metrů spíš vedeme kolo, než na něm jedeme.

U lanovky nás překvapí davy lidí a změna dopravního značení, a abychom nejeli jednosměrkou v protisměru nebo nepozabíjeli davy na chodnících, tak se trošku motáme městem a ztrácíme zbytečně výšku.

Pak konečně najíždíme na krásnou vodorovnou šotolinovou cestu ER2, která by nás měla dovést až pod Slezské sedlo. Kdybychom blbě neodbočili, mohli jsme jet na rozcestí rovně 5. karkonoski expres a pak se po pár kilometrech spustit 50 výškových metrů některou ze sjízdných svážnic.

Nějak jsme se na krásné vrstevnicové cestě na deset kilometrů zakecali a včas neodbočili, takže neplánovaně projíždíme velmi příjemným singltrekovým areálem (několik roztomilých pádů z kola) a konečně narážíme na největší dnešní výzvu, modrou značku, po které míníme na šesti kilometrech nastoupat něco málo přes 600 metrů, což s několika zastávkami na odeznění infarktu a vyplivnutí plic zvládáme.

Velitelka nejstrmější úseky rozumně vede, čím zachovává síly a prakticky neztrácí čas. Předjíždí nás dva pupkatí elektrokolisti zhruba padesátiletí a dojíždějí nás dva polští silničkáři, se kterými v družném hovoru dosahujeme sedla.

* Elektrokolo je moc fajn vynález jako dopravní prostředek, třeba abychom cestou do práce nepropotili košili i kravatu. Ale jako sportovní náčiní? Pro člověka, který nedosáhl důchodového věku a ruce a nohy má zdravé?

Slezské sedlo má bez tří metrů dvanáct stovek, a vítá nás svěžím větrem a chrapláním mašin selfíčkářů.

* Novou zonací KRNAPu vypadl zákaz vjezdu motorových vozidel ke Špindlerovce a může tam vjet každý, což se tedy děje v hojném počtu. Uvidíme, jak se to vyvine. Motorizovaný selfíčkář nepřináší do rozpočtu města nic, a tak očekávám brzkou restrikci nebo zpoplatnění. Mně by se nejvíc líbilo odstavné parkoviště u vrchlabského kruháče a odtud do hor jen lidskou silou, ale uznávám, že to je idealismus možná přílišný.

Následující dva kilometry sjezdu nás řádně přimrazí, a tak radostně zabočujeme po K15A směrem Davidovy boudy, a od nich pak traverzem Medvědího potoku k Medvědí boudě. Jednou bych chtěl umět jezdit na kole. Na několik stovek metrů kamenného chodníčku nemáme ani technicky, ani morálově, takže po několika pádech do borůvčí s čákou na odkutálení se někam do rokle, kola asi půlkilometr vedeme.

U Medvědí boudy je těšení se na pivo a polévku korunováno zklamáním. Restaurace prý jen ubytované. Od časů, kdy to byla podniková chata národního podniku Konstruktiva, chátrá a upadá, obložení štítu je oprýskané, v přízemí straší hnusná plastová okna a čiší tu zmar.

* Svým světonázorovým přesvědčením jsem zastáncem svobody a nemíním komukoli cokoli nařizovat. Provozovatel Medvědí boudy má plné právo provozovat boudu tak, jak se mu zlíbí, šlapat si po štěstí a nechat okolo proudící davy turistů bez dobrodiní párků, piva a nanuků prodávaných přes okénko. Já pak mám právo jeho počínání komentovat tak, jak se zase zlíbí mně.

Sjezd na Medvědí koleno je pak po drncavé prudké panelce, žádná radost. Měli jsme zůstat na silnici, ušetřili bychom čas, energii a zklamání. Od Dívčí lávky se dá jet buď dál po hlavní silnici, nebo zadem podél Labe. Vzhledem k davům lidí okolo Labe volíme hlavní silnici. Spodní stanice Medvědína je šok, pouť, davy lidí, konzum, Homolkovi, bordel a rachot.

* Špindlerův Mlýn je místo zabité a odporné. Moje úzkoprsá mysl nedovede pochopit motivaci lidí, kteří vyfintění a zmalovaní courají po korzu, žerou langoše, poslouchají tuctuc z repráků a kupují nablejskanou bídu u stánků se suvenýry. Ale asi je jich dost a kde je poptávka, tam se vytvoří nabídka.

Honem vyjíždíme po Vodovodní nebo Medvědí cestě na Horní Mísečky, oba dva hangy na sjezdovce kolo zbaběle tlačíme. Odměnou nám je prostý stánek u běžkařského areálu, který je moc příjemný a na nic si nehraje, solidní točené pivo a párek v rohlíku. 

Od Horních Míseček sjíždíme po silnici do Dolních Míseček, uctivě, zřetelně a hlasitě zdravíme v protisměru partu cyklistů důchodců stoupajících serpentinami by fair means bez elektriky. Jsou to frajeři, klobouk dolů!

Odbočujeme před parkovištěm a jedeme traverzem přes Vídeňskou skálu na Vidlici. Pak vypínáme mozek a vyjíždíme trhák na Dvoračky, kde si ze zásady nedáváme nic.

* Nic dobré netrvá věčně. Dvoračky bývaly ojedinělou příjemnou hřebenovou stálicí solidní kuchyně a obsluhy, ale už se nějak unavily a zprotivněly, zlenivěly, ale vysokých cen se nebojí, a nová Štumpovka je ošklivé vlaštovčí hnízdo se střílnami místo oken. Ale lidi jim tam chodí a mají furt narváno, takže to asi dělají dobře.

Oblékáme se na sjezd a svištíme sedmisetmetrovým sjezdem - no dobrá, s jedním nevýrazným malým protikopečkem - přes Ručičky, Studenov a Liščí díru k Vilémovskému mostu, a už nás čeká jen poslední kopeček okolo Havírenského mlýna na Planýrku.

Doporučené vybavení: Horské kolo (i crossové kolo je možné, ale potom je třeba se vyhnout singletrekům, starobní a invalidní důchodci mohou použít i elektrokolo, na koloběžce nebo skládačce by to zvládl jen superman, a to ještě jen možná), helma, cyklistické rukavice, větrovka, nářadíčko, lepení a pumpička, nějaký ten hlt a žvanec do batůžku, pár zlotých a korun na svačinu, rohlík a pidlík.

* Mapa nejlépe od mělnického rodinného vydavatelství a doplňkově matlací telefon s mapou pro ověření aktuální polohy.

Nástupové místo: Asi nejlépe velké parkoviště v Jakušicích (běžkařský areál), kdy pro auto vlakem nemusí jet všichni, jen řidič, a ostatní mohou zatím vyčkat v některé z kořenovských restaurací. Ale v zásadě kdekoli, kde legálně zaparkujeme. Výhodou výletu je dopravní dostupnost vlakem pro cyklistu bez automobilu.

Čas jízdy: To je záležitost zcela individuální, záleží na trénovanosti, aktuální kondici, síle vůle, odpočívání a svačinkaření. V každém případě se pro rekreačního jezdce jedná o náročný celodenní výlet.

Varianty: V zásadě jsou možné jakékoli. V létě, v denní dobu, o víkendech a za dobrého počasí je ale více než záhodno důsledně respektovat pravidla českého i polského národního parku, především zákazy vjezdu na bicyklech. Dále je záhodno respektovat jednosměrnost singltreků.

* S hrůzou si uvědomuji, že jsme možná hned první singletrack od Jakuszycké zastávky jeli v protisměru a přehlídli jsme značku, podle mapy nejsem schopen dohledat správný směr jednosměrnosti tracku. Devátá ráno byla ovšem natolik psí hlídka, že jsme tam vůbec nikoho nepotkali. Ještě to příležitostně ověřím.

Spíš nedoporučuji jezdit okruh proti směru hodinových ručiček, neboť nejhlavnější kopec na Slezské sedlo je lepší jet mimo provoz automobilů.

Výzva pro kondicionštarke: Co takhle příště místo ózetkáčka zkusit třeba ócekáčko? Nebo radši jako dvoudenní výlet, určitě by se nějaký našel nějaký příjemný penzionek nebo herberk někde v Malé Úpě nebo v Žacléři.

Mapa: Náš instantní OZK okruh s pomocí vlaku z Kořenova do Jakušic: převýšení 1875 m nahoru a 2075 m dolů. Ujetá vzdálenost 67 km. Toto by byl skutečně poctivý OZK okruh, převýšení 2100 m nahoru a 2100 m dolů.

SERIÁL Na kole po Česku

den Okolo západních Krkonoš

den Vsetínské vrchy po hřebenu

den Podél dolní Jizery z Prahy do Mnichova Hradiště

víkend Sellnerova stezka od Jizery ke Kokořínu

víkend Beskydské hřebeny od Prašivé na Portáš

víkend Koupání v pískovnách mezi Pardubicemi a Kolínem

prodloužený víkend Od Labe k Ploučnici z Hřenska do České Lípy

týden Na soutok Moravy a Dyje

týden Labská stezka z Prahy do Drážďan

Zobrazit místo Běžky a kola na větší mapě