Richterova cesta v Höllentalu

Jednu z cest, za kterou se do mohutného údolí Höllental mezi Raxalpami a Schneebergem vyplatí zajet, vylezl v roce 1914 Karl Richter s druhy.

Celá vede po exponovaném úzkém hřebeni, je výborně a s citem zajištěná, lze ji spojit s lehčím hřebenem do celodenní túry a po dolezení se dá pod stěnu sejít pěšky. Je to ideální výstup pro horolezeckou rodinu.

Rodinka na skále

Vstáváme okolo sedmé hodiny a bez snídaně vyrážíme autem na parkovišťátko, odkud se chodí na Přední a Zadní Stadelwand. Chceme zaparkovat, abychom sem nemuseli od Kaiserbrunn chodit několik kilometrů pěšky.

Taktický tah se daří a jeho oprávněnost potvrzují auta, která během našeho ranního jídla zaplní malou plochu, kde se dá parkovat.

Skoro dvě hodiny stoupáme lesem ke stěně. "A tatí, který sport nemáš rád?" ozývá se devítiletý Ondráš při obouvání lezeček. "Asi box a atletiku," bezelstně odpovídám. "A víš jaký já?" kontruje Ondra. "To fakt nevím," stále ještě bez postraních úmyslů odpovídám. "No přeci horolezectví!" vypaluje připravenou odpověď Ondráš.

Nechce se mu do stěny, a tak to zkouší takhle. Sedmiletý Mates mlčí, navléká si sedák a těší se na lezení. Co si myslí máma, není jasné, ale striktně odmítá, aby na nás malý Ondráš počkal pod stěnou.

Drsné vápno pro malé ruce

Lezeme systémem zvaným rychlá trojka (ale ve čtyřech lidech). Cestu znám z minula, a tak stoupám na dvojitém laně, poté doberu na prvním laně Ondru a na druhém Matese a mámu. Kupodivu to jde docela rychle, protože drsný vápenec nabízí dost chytů i pro malé ruce.

Ve třetí délce ovšem chyty chybí, a tak se traverz přes hladkou plotnu odehrává pomocí skoby a kyvadlového traverzu. Dvě nejtěžší délky jsou ohlazené a silové, a tak zvědavě čekám, jak si s nimi hoši poradí.

Do té doby zasmušilý Ondra ke mě dolézá s rozzářeným úsměvem, že Richterův kout přelezl bez odsednutí. Moloděc! Silová spára a poté krátký choulostivý traverz doprava dává zabrat i dospělým. Menšímu a slabšímu Matesovi se to nedaří a dva metry lezení se odehrávají stylem výtah. Máma se jako vždycky při lezení tváří neutrálně.

Vzdušné stanoviště u borovice

Nad námi se tyčí klíčová Richterova plotna. Obvykle se leze po starých skobách. Minule jsem je potřeboval jen k zajištění, ale teď mě tíží velký batoh, pokročilý čas a odpovědnost vůdce výpravy. Prvními dvěma skobami si tedy bez rozpaků pomáhám a stoupám kolmou skálou.

"Připomíná to Křížovou ve Svatém Janu," pokřikuju dolů na své spolulezce. Štanduju u borovice uprostřed stěny. Dobírám zbylé tři lezce, všichni použili stejné skoby jako já. Všichni se bojíme pověsit se do smyčky uvázané okolo borovice.

Pod námi je padesát metrů vzduchu a nad námi nejméně dvacet. Mířím traverzem přes rozlámanou spáru daleko doleva a poté zpět na polici vysoko nad borovicí. Bohužel mi jediné jištění vypadává, a tak se při dobírání jen modlím, aby kluci nespadlí a neudělali patnáctimetrové kyvadlo přes ostré hrany.

Po hřebeni běžíme jako o závod

Víceméně skalnatým lesem dolezeme na konec Richterovy cesty. Trvalo nám to šest hodin. Můžeme sestoupit nepříjemně prudkou pěšinou, která je zároveň nástupem na hřeben nad námi.

Rozhoduji, že bude lepší dolézt na vrchol cestou Stadelwandgrat. Je sice o hodně lehčí, než Richterweg, ale také o mnoho delší. Musíme být tedy velmi rychlí. Jedno lano balíme do batohu, druhé překládám na polovinu a rychlá trojka leze na pětadvacetimetrových lanech.

Až na dvě výjimky lezeme s průběžným jištěním. Na jednu délku dám obvykle jednu či dvě smyčky nebo expresky. Po hřebeni běžíme jako o závod.

Hřeben je sice lehký a Matese proto začíná lezení opravdu bavit, ale zároveň pekelně exponovaný, a tak Ondráš se zase propadá do trudnomyslnosti. Boji se sice, ale nechce to dát na sobě před mladším bráškou znát.

Na posledních třech délkách se jasný hřeben rozplizává do jednotlivých skalek a najednou stojíme u triangulačního kamene označeného KT na nejvyšším místě. Balíme lano a po pár metrech vcházíme do lesa.

Na palouku u lesáckého domku svačíme, vyprávíme o svých pocitech a kujeme plány na zítřek. "Žádné lezení, půjdeme na feráty," slibujeme Ondrášovi.

Prvovýstup

K. H. Richter, M. Mandel, R. Heger a R. Heinisch, 28. června 1914

Obtížnost

Převažuje 3 až 4, jedno místo 5- (4 A0), převýšení 250 m (spolu s hřebenem Stadelwandgrat 450 m), 10 délek (až na vrchol 15 - 20 délek).