Via Ampferer na Campanile Basso

Když byl Povoli v polovině kolmé stěny se skoupými chyty, začal se bát. Asi vystřízlivěl.

Motivační revolver

To zřejmě ještě nepotkalo Garbariho. Vytáhl revolver, namířil na Povoliho a vážně prohlásil, že ho zastřelí, jestli nahoru nevyleze. Stalo se, ale tím výstup skončil.

Historku zaznamenal ve svých poznámkách z roku 1908 (tedy o jedenáct let později) tehdejší elitní lezec Tita Piaz. Ano, je to on, kdo dovedl k dokonalosti lezení sokolíkem, po němž se tato technika dosud nazývá.

Kdyby povedená partička věděla, že zdolala nejtěžší místo výstupu, asi by pokračovala až na vrchol. Takhle se na vrcholu radovali horolezci až o dva roky později. Čtyřicetimetrové stěně ovšem zůstalo zkomolené jméno Pooli.

Nebylo všechno jinak?

Druhá verze, která vychází z německých horolezeckých zdrojů, uvádí, že se o prvovýstup pokoušel Carlo Garbari 12. srpna 1897. U toho byl také Antonio Tavernano a Nino Pooli, ale hned na poprvé se jim na vrchol vystoupit nepodařilo. Až teprve 18. srpna byli úspěšní a dostali se na vrchol.

Rakušané Otto Ampferer a Karl Berger, kteří vystoupili na vrchol 18. srpna 1899, a po nichž se cesta dnes jmenuje, tedy možná byli až druzí.

Nejlepší lezení v Evropě

Výstup Normální, neboli Ampfererovou cestou na Campanile Basso je dosud nejkrásnějším lezením na tuto vznosnou věž. V letní sezóně ji zdolává každý den několik družstev a hrozí tu tedy zácpy.

Směr výstupu je veden všemi slabinami skály. Horolezci se podívají do všech čtyř stěn Zvonice, prolezou několik komínů proložených spárami a stěnami. Přejdou několik dlouhých traverzů.

Přesto je lezení logické a exponované. Je jedno z nejkrásnějších v Evropě. Nahoře si ještě ke všemu můžeme zazvonit na zavěšený kus železa. Tím jsou alpinistické choutky završeny.

V historiii výstupů na Campanile Basso hraje významnou roli známý purista, Rakušan židovského původu, Paul Preuss. Na své půl druhé stovce výstupů uplatňoval absolutní čistotu lezení bez skob. Požadoval také, aby horolezci byli schopni vylezenou trasu také sestoupit vlastními silami. Zdůrazňoval, že se má lézt bez lana, skob a bez slaňování. Na Campanile Basso tyto principy uplatnil beze zbytku a zbyla nám po něm cesta východní stěnou, dodnes velmi oblíbená. Na rozdíl od Preusse si na ní ale horolezci užijí jištění a sestupují pomocí slaňovacích kruhů.

Významné cesty na Campanile Basso

Via normale 5 / 4 A0 (1899 Otto Ampferer, Karl Berger) - komíny a police 
Via Fehrmann 4+ (1908 Rudolf Fehrmann, Oliver Perry-Smith) - zářez
Via Preuss 5- (1911 Paul Preuss) - stěna
Via Graffer - Miotto 5+ (1934 Giorgio Graffer, Antonio Miotto) - spára
Via Fox 5+ (1937, Pino Fox, Louis Golser, Sandro Diestori, Rizieri Costazza) - hrana
Via Maestri - Alimonta 6 (1969 Cesare Maestri, Ezio Alimonta) - stěna
Via Rovereto 7 / 6+ A2 (1961 Armando Aste, Angelo Miorandi) - převisy

NORMÁLNÍ CESTA (via Ampferer)

Campanile Basso, též Guglia di Brenta (2883 m)

Dolomiti Brenta

Prvovýstup

O výstup na věž se pokoušelo mnoho horolezeckých družstev. Podařilo se to zřejmě až dvojici Otto Ampferer a Karl Berger 18. srpna 1899.

Obtížnost

Jedna délka 5 (4 A0), jedna délka 4+, několik míst 4, zbytek 3 až 3+. Časté pěší traverzy. Výška stěny je 260 metrů, ale délka cesty je více než dvojnásobná. Čas lezení je ve dvojici okolo čtyř hodin. Všechna stanoviště jsou osazená spolehlivými kruhy a lepenými skobami. Mezijištění je dostatečné, je však možné jednoduše dojišťovat.

Sestup

Výhradně slaněním podél výstupové trasy. Dá se slaňovat po pětadvaceti metrech, ale rychlejší je to po padesáti metrech. Zaseknutí lan při dostatečné pozornosti téměř nehrozí.

První dvě slanění vedou podél hrany. Další dvě nás protáhnou komínem a ocitneme se na polici Stradone Provinciale. Po ní pohodlně přejdeme pod cestu Preuss. Další dvě slanění nás dovedou na další polici pod Foxkante. Po ní dojdeme až na konec a následuje velmi exponované slanění vzduchem. Jedno až dvě slanění stupňovitým terénem nás dovedou do kuloáru, kterým vystoupáme na sedélko, jímž prochází feráta Bocchette. Po ní se vrátíme na turistickou cestu údolím Brenta.

Přístup

Od chaty Pedrotti nebo Brentei na ferátu Bocchette. Po ní do sedélka před Campanile Basso. Kousek dolů kuloárem (suť nebo sníh) a po lámavých stupních (1) k prvnímu stanovišti.

Výstup

1. Po stupních pomocí spár přímo vzhůru. 3

2. Spárokomínem šikmo doprava na poličku 3+

3. Pooliho stěna (skoby) ubíhá mírně doprava ke kruhu, kde končí obtíže. Po poličce pokračujeme doprava a vzhůru zářezem v hraně na velkou polici. 4+

4. Zářezem a na závěr komínem doprava vzhůru (nýt). 3

5. Sestupným traverzem doprava na polici (skoba). Sem se lze dostat také spodem po exponované polici a vzhůru po stupních. 3

6. Spárami do vhloubení pod skrytým komínem. 3

7. Komínem doleva na balkon. 3+

8. Stěnkou na polici pod cestou Preuss. 3-

Následuje dlouhý traverz doprava po široké polici Stradona Provinciale až na její konec (nýt).

9. Spárokomínem vzhůru. 3

10. Z komína uhneme doprava na jeho hranu a po ní dolezeme nad něj na velmi vzdušné stanoviště. 3

11. Pár metrů dále komínem a poté nevýraznou spárou přímo vzhůru. 4

12. Po hraně hladkou stěnkou na balkónek. 5 (4 A0)

13. Spárou na stanoviště pod plochým vrcholem. 3

Historická fakta upřesnil Michael Beránek.  

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě

Nejdřív nevinné škádlení, potom smrtelné válčení

Italská provincie Trentino, kde se pohoří Brenta nachází, byla v době prvovýstupu roku 1899 součástí Rakousko-Uherska. Duch italského iredentismu tu byla ale silně přítomen. Místní horolezci se proto nespokojili se členství ve spojeném Německém a rakouském alpském spolku (DAV a ÖAV), ale založili vlastní Società delli Alpinisti Tridentini. Legenda praví, že studenti z Innsbrucku Berger a Ampferer během svého prvovýstupu zapíchli na vrcholu malou vlajku. Podle Italů to byl germánský prapor a nehodlali si to nechat líbit. O několik dní později proto Nino Pooli a Riccardo Trenti vylezli na vrchol a nahradili praporek desetimetrovou žluto-modrou vlajkou v historických barvách Trentina (Tridentu).

Ve zmatcích dvou světových válek měli prvovýstupci často tragické osudy. Ampferer stal významným geologem a členem Rakouské akademie věd. Berger padl na frontě roku 1915, když ho omylem na hlídce zastřelil jeho spolubojovník. Garbari zůstal u profese horského vůdce, válčil v horských jednotkách alpini a politicky se angažoval za připojení Trentina k Itálii. Perry-Smith reprezentoval roku 1909 a 1914 Německo v lyžování, stal se věrozvěstem čistého pískovcového lezení  v Německu i Čechách a na začátku 1. světové války se vrátil z Evropy do USA, kde by jmenován čestným členem American Alpine Club, ale už nikdy nelezl. Fehrmann formuloval pravidla čistého lezení vlastní silou, vydal první pískovcový lezecký průvodce a mezi válkami se stal nacistou, během druhé světové války sloužil jako vojenský právník a zemřel v sovětském internačním táboře ve Východním Německu roku 1947. Preuss zemřel mladý při pádu v Gosaukamm v roce 1913, kde se pokoušel o další sólovýstup. Protože se do té doby stačil stát ikonou etického a odvážného lezení v Alpách, nacisté se snažili vymýtit jeho památku, neboť byl Žid. Král Albert, hrdina první světové války, se zabil roku 1934 pádem z Marche-les-Dames. Graffer byl sestřelen ve své stíhačce roku 1940 nad Albánií.

Dolomity Brenta na Horydoly

FERÁTY Nej, nej, nej... via delle Bocchette

HOROLEZECTVÍ Cima Margherita, Campanile Basso, Campanile Alto

ZIMNÍ HOROLEZECTVÍ Významné ledopády v Trentinu

LEGENDA Bruno Detassis zemřel

CYKLISTIKA Na kole přes hory a doly, Val Rendena na kole

LYŽOVÁNÍ Dlouhý a lehký freeride Vallesinella

BUSINESS Trentino v turistických číslech