Indický horolezecký tréning

5:00 – budíček a ranní čaj

6:00 - rozcvička jako pro Indickou námořní pěchotu

7:00 - vajíčka s čapátí

8:00 – výcvik, rýže s čočkou, výcvik, rýže s čočkou, instruktážní film, studium

21:30 - večerka

Tak vypadala moje měsíční dovolená. Přihlásil jsem se do výcviku Himalájského horolezeckého institutu v Darjeelingu. Absolvoval jsem ho spolu s jedním Angličanem, osmapadesáti posluchači indických vojenských škol a jedné severoindické Lary Croft.

Nezapomenutelný měsíc jsme strávili v základním táboře pod osmitisícovou Kanchenjungou. První den jsme dostali na rozdýchání.

Indové skoro nespí

Ubytovali nás na pokoji spolu s Angličanem Petem a šesti místními chlapy. Byli jsme s Petem zdaleka nejstarší, ale to nám nezajistilo větší autoritu. Kluci byli moc fajn, pouze měli minimální nároky na spánek, což nás začalo pátý den lehce štvát.

Sedmnáctiletému Alokovi jsme museli vysvětlit vynešením ve spacáku na chodbu, že si nemusí nastavovat budíka na 3:30 h ráno, když je budíček o hodinu a půl později.

Ne všemu rozumíme

Po nafasování ucházejícího vybavení jsme se pomalu vnořovali do tajů lezení. Někdy nám dělal problém nedostatek znalosti jazyka hindi, do kterého plynule přecházeli instruktoři, kteří středně ovládali angličtinu. Z toho jsem si ale hlavu přestal dělat, když jsem zjistil, že někteří Indové ovládají hindi částečně, anebo vůbec.

Při lekci o mapách jsme dokonce zjistili, že přednášející instruktor mluvil starobylou formou hindi, takže ostatní rozuměli podobně jako my pouze kresbě střelky kompasu a značce kostela na mapě.

Při výcviku jsme se seznámili s technikami lezení, první pomoci a dalších nezbytností. Šestý den jsme se vydali na první krátký trek na Tiger Hill v plné polní. Někteří z nás nebyli zvyklí nosit velkou zátěž, což se projevilo následujícího rána při rozcvičce. Ošetřovna se zlehka zaplnila.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Vyfasovali jsme svačinu a prášek proti nevolnosti a vyrazili ve vládním autobusu směr vesnice Yoksum ve Sikkimu. Prášky se ukázaly nefunkční, protože od půlky cesty jsme museli co chvíli zastavovat. Jediné co pomáhalo, byl zpěv indických populárních písní. Můj spolucestující Ram mě dokonce donutil udělat pár snímků zrovna, když to na něj přišlo.

Z Yoksumu jsme vyrazili další den. Ram se ukázal jako velký šprýmař a podařilo se mu spadnout při fotografování do rozvodněné řeky Teesta. Po vylovení a vyčinění od instruktorů jsme pokračovali pořád do kopce až do Bakhimu, kde se nám tajně podařilo ochutnat podomácku vyrobené pivo Thumba.

Cesta byla i další den pořád do strmého kopce, až jsme se konečně zastavili ve čtyřech tisících metrech na aklimatizaci. Všichni byli vcelku zmordovaní a instruktoři slibovali lehký závěr cesty do základního tábora, ale sliby chyby.

Nadmořská výška udělala svoje a někteří Indové od pobřeží toho měli opravdu dost, ale instruktoři v čele s Kushangem (5x Everest, 1x Manasalu) se nedali a s pomocí ostrých bodců hůlek nás dostrkali nahoru do 4 380 m n.m.

Kriket ve čtyřech tisících metrech

Po dnu oddechu pokračoval trénink. Většinu času jsme trávili na ledovci Rathong, který bohužel pomalu mizí z důvodu globálního oteplování. Obklopeni okolními štíty jsme vychutnávali horskou nádheru. Sluníčko pražilo a my se učili používat cepín, mačky, pracovat s lanem, záchranu z ledovcové trhliny, pády na svahu, tyrolský travers a spoustu dalších věcí.

Vzhledem ke vzdálenosti od civilizace se jídelníček ještě zjednodušil a sestával z rýže a nadýmajících luštěnin někdy obohacených zeleninou a zřídka masem. Po náročných dnech jsme mohli využít přistávací dráhy pro vrtulník, která byla proměněna na nejvýše položené kriketové hřiště na světě.

Každá hra byl velký boj nejen se soupeřem, ale i s vlastním tělem. V takové výšce nedělalo problém běžet mezi brankami jen Kushangovi a hrstce instruktorů.

Zpíváme a tančíme pogo

Dále se tu pro indické milovníky kultury odehrávaly zpěvácké večery zakončené darjeeringským pogem. V půlce pobytu jsme byli aklimatizovaní dost na to pokusit se vyškrábat na nějaký vrcholek.

Instruktoři vybrali Renok Peak (5050). Další den se celá skupina až na jednoho adepta dostala nahoru, což jsme zakončili báječnou večeří. Nálada v táboře byla vynikající i přes to, že se zdravotní středisko velmi zaplnilo příznaky výškové nemoci a nějakými škrábanci. Léčba Strepsilsem sice nezabírala, ale doktor byl opačného názoru a na výdej léků byl skoupý.

Jedna kapka kouzelné voňavky

Cesta dolů ubíhala s vidinou masitého pokrmu a sprchy, nebo aspoň řeky, velmi rychle. Otázka hygieny se naštěstí dala řešit kouzelnou indickou voňavkou, která si poradí se všemi nežádoucími pachy. Prý stačí jedna kapka i po třech měsících nemytí. Nechtěl jsem věřit, ale kapka mě přesvědčila.

Následujícího dne jsme se dostali zpět do Darjeelingu, kde se odehrály závody v běhu a lezení na umělé stěně. Trénink jsme zakončili kulturním večerem samozřejmě se zpěvem.

Pak už nic nebránilo, aby přijel místní vojenský papaláš a všechny nás dekoroval jako úspěšné účastníky 612. horolezeckého kurzu. A tím můj nezapomenutelný měsíc se spoustou nových přátel z Indie skončil. Už teď se těším na kurz pro pokročilé.