Výšlap na Cotopaxi (5897 m)

Na výpravu se přidal se Petr, přiletěl do Bostonu z Česka, a spolu jsme odletěli přes Miami do Quita. Quito se nachází v nadmořské výšce 2850 m, a tak hned po příletu začíná aklimatizace. Navíc je většina vysokých vrcholů Ekvádoru v dojezdové vzdálenosti po Panamericaně, což zjednodušuje logistiku.

Do Ekvádoru

První část výletu byla pojata jako aklimatizační trek s výstupy na dvě čtyřtisícovky: Pasochoa (4200 m), a Rumiñahui (4721 m). Obojí jsou choďáky, a to skutečně, bez lan a bez ledovcové výbavy. Ve výškách, kde v Alpách již vládne sníh a led, tak v rovníkových Andách jezdí zemědělec na traktoru v poli kukuřice.

Na kopec Pasochoa jsme se hnali s naším guidem Jaimem. Rozhodl se nejspíš nás hned na začátek otestovat, co sneseme, anebo možná chtěl být co nejdřív zpět ve stanu, celou cestu jsme totiž šli v mraku s dohledností do 50 metrů.

Po návratu do kempu se ale objevil zádrhel. Měl jsem domluveno, že nám půjčí stan a karimatky, spacáky jsme měli svoje. Stan dobrý, ten byl. Ale karimatky ne. Po chvíli debat a vysvětlování, že fakt nechceme spát jen tak na mokré podlážce stanu (mezitím už zapršelo), a po následném několikahodinovém čekání nakonec karimatky byly. Ovšem něco jako stočený železobeton. Úpornou silou to sice šlo rozmotat, ale hned to rolovalo zpět. Když na to člověk těsně před srolováním naskočil, tak to rolovalo s ním. I přes tyto počáteční potíže jsme se ale nakonec vyspali.

Po dalších dvou dnech putování povětšinou v mraku jsme dorazili do haciendy El Porvenir, kousek od hranice národního parku Cotopaxi. El Porvenir je v nadmořské výšce asi 3800 m a slouží mimo jiné i jako turistická ubytovna. Další den jsme šlapali na Rumiñahui. Cestu zpět jsme vzali okruhem kolem jezera Limpiopungo. Do hladiny jezera bušily kapky deště, ale mrak se poprvé trochu nadzvedl, a tak jsme měli možnost nakouknout na tmavé skály a nad nimi na počátek ledovců na svazích Cotopaxi. Bude se počasí vylepšovat? S očekáváním věcí příštích jsme večer opět zalehli na El Porveniru.

Pod Cotopaxi

Následující ráno bylo sice pošmourné, ale byla to vysoká oblačnost. A za El Porvenirem se zjevil onen očekávaný kužel dokonale symetrické a zaledněné sopky i s její kolmou holou skalní stěnou Yanasacha těsně pod vrcholem. 

Sice se Cotopaxi rýsovala proti obloze potažené šedým závojem, ale byla to ona, tak jak jsme si ji vysnili. Nás tento den čekal přesun na hosterii Jose Ribas, která je v nadmořské výšce Mont Blancu, a je výchozím bodem pro výstup na vrchol. Ten se s převýšením přes tisíc metrů nad hosterií sklání v hrozivých úhlech.

Hlavní částí hosterie je společná noclehárna s palandami na tři patra, ubytovací kapacita je dost přes padesát. Navečer, kdy někdo k hosterii teprve dochází a jiní se vracejí z obhlídky ledovce nad chatou, se chystáme spolu s dalšími zalehnout. Spánek se ukazuje jako věc nemožná. Ne kvůli nadmořské výšce, aklimatizovaní jsme dobře, ale kvůli situaci v noclehárně. I když je poloprázdno a lze se na palandách pohodlně roztáhnout, někdo se pořád převrací a šustí, někdo po večeři prdí, a někdo další pro změnu skutečně spí a při tom hlasitě chrápe. Tomu samozřejmě všichni závidí.

Úderem dvanácté se situace mění, propuká chaos. Rozezvoní se budíky, někoho přijdou probudit guidi, kteří spí v jiné části chaty. Lidi nahmatávají čelovky (v noci neběží agregát na elektřinu), slézá se z paland, ti nahoře šlapou na hlavy a na ruce těm pod nimi. Prostě taková vysokohorská pohoda.

Booking.com

Na vrchol

Snídáme, někdy po jedné hodině v noci pak vyrážíme z chaty jako jedno z posledních družstev. Výstup se zpočátku nijak neliší od jiných vrcholových dnů v Alpách. Noc je jasná (konečně dobré počasí!), ve tmě ve svahu před nám blikají světýlka čelovek. Při nástupu na ledovec nasazujeme mačky a navazujeme se na lano, postupujeme dál.

Ve výšce kolem 5200 m Petr cítí potřebu vykonat potřebu. Nic příjemného v této výšce a zimě, ve tmě na ledovcovém svahu a s nutností nějak si poradit se sedákem. Jaime a já čekáme, naše humorné poznámky se vracejí ke snídani. Za chvíli pokračujeme ve výstupu.

Ujdeme sotva 100 metrů a Petr musí zase. No to už znervózníme, do vtipů se nám moc nechce. No dobře, potřeba se musí vykonat. Zkoušíme pokračovat. Ale nejde to, Petr musí zas. V češtině se spolu bavíme co dál. Po chvíli úvah vyhlásím, že to budeme muset otočit.

Přece jen na vrchol je stále daleko a s nejistou rychlostí postupu bychom se nahoru nemuseli do dvanácté dostat. A pak už je pro změnu tak teplo, že padají laviny. Těžké rozhodování, ale bezpečnost má přednost. Jaká smůla, vždyť jsme teprve nastoupili na ledovec, ani jsme se nedostali k zajímavějším pasážím hory.

Předkládám naše rozhodnutí Jaimemu. Zkušeně odpoví, že za chvíli očekává návrat několika družstev, vesměs neaklimatizovaných borců, kteří jsou kvůli výškové nemoci nuceni to někde v půlce otočit. Petra prý některé z těchto družstev vezme s sebou dolů. Tak stojíme a čekáme.

Zima je velká, svítí měsíc, na bílých ledových svazích je v jeho světle i trochu vidět. A za chvíli skutečně, několik světýlek se začalo vracet. Za další chvíli jsou u nás a Jaime domlouvá předání Petra, pro kterého tímto vrcholový den bohužel skončil.

My s Jaimem jsme se vydali opět nahoru. Obloha už začala modrat, na východním obzoru růžová a oranžová.

Z bezproblémového ledovce se dostáváme do vyšších partií hory, procházíme kolem séraků, ale zatím to není technicky nijak náročné. Jak se blížíme k vrcholové pasáži, tak svahy nad námi přecházejí do lavinových sklonů.  Po chvíli skutečně přecházíme dráhu laviny, co prý spadla včera odpoledne. Za ní došlo i na trochu lezení po předních hrotech, svah se naklonil na nějakých 50°, ale tato náročnější část byla docela krátká.

Pod samotným vrcholem je pak trhlina, přes ni opatrně a je to, po několika desítkách metrů jsme nahoře! Pod námi na druhou stranu je černý kráter, je bez sněhu, jak je tam od sopky teplo. V kráteru se pohupují obláčky sirného kouře. Sirný zápach je cítit všude. Kolem dokola pod námi jsou pak mraky, máme štěstí na nádherné horské inverzní podmínky. Nad mraky vyčnívají všechny pětitisícové sopky z ekvádorské Aleje vulkánů, a na jihozápadě je šestitisícové Chimborazo (6268 m).

Tak povedlo se, jsem na vrcholu, a navíc takové výhledy! Celý výstup byl nakonec něco jako normálka z Gouteru na Mont Blanc, pouze o kilák výš. Dojem kazí myšlenka na Petra, jak mu je? Udělám pár fotek, natočím něco filmu a honem dolů. Frčí to rychle, kolem desáté ráno docházíme do hosterie. Petr je v posteli, vypráví o Amících, co s nimi šel dolů, prý se pořád zastavovali a fotili východ slunce, zatímco jemu vařila střeva. Nakonec se nějak dolů dostali, Petr si vzal prášky a zalehl.

Po pár dnech pak sedíme ve venkovní restauraci v Quitu, já si dávám steak, zatímco Petr raději ještě dietní stravu. Kolem lítají kolibříci a my spřádáme plány na nějaké další dobrodružství.

Další fotografie si prohlédněte v albu Romana Siegla na Rajčeti.

MAPA Cotopaxi
Kliknutím na obrázek otevřete velkou mapu:

 Hory v Jižní Americe

Aconcagua (6962 m)

Tocllaraju (6032 m)

Cerro Plata (5930 m)

Pisco (5750 m)

Cerro el Plomo (5424 m)

Cerro Torre (3133 m)

Puyehue (2236 m)

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě