Sjel jsem Kilimandžáro na lyžích. Třikrát!

Vznikl teprve před několika lety, a proto je možné, že dvě lajny byly sjety vůbec poprvé.

Modrá sjezdovka

Praha je pokryta čerstvým sněhem, a je tedy více než lákavé vyrazit si sjet nějaký zajímavý kopec. Nazouvám ve sklepě panelového domu lyžáky, beru do ruky lyže a hůlky. Vyrážím na zastávku Nádraží Horní Měcholupy. Výhodou tohoto opuštěného skiareálu je i to, že nedaleko jezdí vlak. Já však nastupuji do přehřátého skibusu (čti autobusu) a vystupuji o dvě zastávky dál na zastávce Janovská.

SJEZD OPRAVDOVÉHO KILIMANDŽÁRA na bigfootech

Uvažuji o tom, že nandám lyže hned na chodníku, ale raději se rozhodnu na nejvyšší bod dojít pěšky s lyžemi na zádech. Sněhu by sice bylo dost, ale tulení pásy jsem nechal doma. Stoupám po modré sjezdovce, která vede po západním svahu Kilimandžára. Je to pozvolně stoupající cesta, v létě používaná turisty a pejskaři. Nikde nevidím ani živáčka, takže se nemusím strachovat, že by se nějaké dítě vyřítilo zpoza zatáčky, a mohu jít prostředkem sjezdovky.

Červený freeride

Po přibližně pěti minutách stojím na vrcholu. Povívá tu ledový vítr a úkony bez rukavic se tam snažím dělat co nejrychleji. Je již sice tma, ale noční osvětlení svahů zajišťuje nedaleké překladiště a okolní silnice. Shazuji lyže ze zad, utahuji přeskáče na sjezd, beru do ruky hůlky a nastupuji do vázání.

První svah vybírám přibližně jihovýchodním směrem. Vidím tam totiž potenciál freeridového sjezdu. V létě je zde vyšlapaná pěšina, v zimě jsou vidět jen nízké dřeviny a křoviny. Zapíchnu hůlky do několika centimetrů čerstvého sněhu a jde se na to. Ihned po prvním neobratném oblouku se mi lyže zapíchne do trávy a já letím po hlavě dolů. Naštěstí to tu není moc strmé a díky tomu mi nedělá problém se vyhrabat na nohy a pokračovat. Ve vrchní části svahu je vegetace málo, a tak se dá mezi ní pěkně kličkovat. Snažím se však moc nehranit, abych netrefil nějaký kámen. Moje jízda připomíná spíš sedění na záchodě.

VIDEO: Vyjížďka na skialpech na Zahradním Městě

V dolní část svahu se však počet stromků zvyšuje a jediná možnost průjezdu je přímo po strmé cestě. Vzpomenu si na dětská léta, kdy jsem sjezdovky jezdil takzvaně šusem, a tento styl praktikuji. Lyže nasměruji rovnoběžně se svahem a bez jakéhokoliv brždění jedu dolů. Ve chvíli, kdy vyjíždím na rovinu plnou rychlostí, naštěstí stihnu zahlédnout asi půlmetrový odvodňovací kanál přímo přede mnou. Zapružím nohama a moje jízda je u konce. Vyděšený pejskař jen slušně pozdraví.

Černá sjezdovka

Pod kopcem vezmu lyže na ramena a stejnou cestou, kterou jsem jel dolů, vyšlapu opět na vrchol. Cestou sleduji své stopy a musím konstatovat, že styl jsem vytříbený opravdu neměl. Z vrcholu poté sjedu do sedla mezi dvěma vrcholy Kilimandžára přibližně do místa, kde začíná modrá sjezdovka.

Zde jsem si vybral východní stranu kopce. Sklonem je to srovnatelné s černou sjezdovkou. Sjezd je zde celkem krátký, zato však úplně bez keřů či stromů. Čtyři sekané oblouky stačí a jsem dole. Sjezd končím těsně před hradbou ostružin ve chvíli, kdy mi vypla levá lyže kvůli zaboření se do hlubokého sněhu a travin. Naštěstí jsem tentokrát neletěl přes hlavu, ale jen se položil na svah.

Červená sjezdovka

Při strmém výstupu černou sjezdovkou jsem rád za přeskáče, které jsem zasekával do travin jako při výstupu sněhovým polem v Tatrách. Opět vystoupím na sedlo, přepnu vázání na výstup a dám se po hřebeni směrem na sever. Hřeben se lehce zvedá, ale pásy nejsou potřeba. Stoupám za světlem Kauflandu a připadám si, jako když jdu do ráje.

Z vrcholu Malého Kilimandžára vede můj poslední sjezd. Vzhledem k fotografování na mne musí dole čekat bobující rodinka. Máma a dva synové čekají vedle červené sjezdovky. Asi se bojí, že by můj sjezd mohl spustit lavinu. Pípák ani lavinové vybavení nemám, tak snad se nic nestane. Červená sjezdovka je úzká a strmá. Rozhoduji se nedělat byť jen smýkané oblouky a radši to vezmu přímo. Lyže se rozjíždějí desítky kilometrů v hodině a zbrzdí mě až rovinka u příjezdu pro zásobování obchoďáku. Rodinka může vyrazit bobovat a já spokojeně pochoduji na lyžích až domů.

Lyžovali jsme na Cukráku z Brd k Berounce

Kilimandžáro nebo Tlustec?

Pražský vrchol Kilimandžáro začal vznikat v roce 2008, kdy se budoval protihlukový val mezi obytnou částí města a překladištěm kontejnerů. V roce 2010 byl jeho objem velmi zvětšen bahnem z Hostivařské přehrady. Do budoucna má za valem vést silniční obchvat Horních Měcholup.

Místní lidé mu neřeknou jinak než Kilimandžáro a toto pojmenování najdete i na Mapy.cz. Oficiálně se jmenuje kopec Tlustec, což je zase název uvedený na Mapách Google. 

Na vrchol vedou dvě hlavní cesty. První z ulice Novopetrovická do sedla mezi Malým a Velkým Kilimandžárem a druhá od Kauflandu v ulici Hornoměcholupská, která vede přímo na Malé Kilimandžáro. Po hřbetu se pak dá dojít až na samotný vrchol.

Václavské náměstí sjeli bratři Rösslerovi již roku 1881.

Když chtějí Pepíci sjezdovat, mají na výběr několik kopečků.  

Kam v Praze na běžky? Do parků a lesoparků.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě