Proč není Lichtenštejnsko na Moravě a Vaduz ve Valticích?

Lichtenštejnové (von Liechtenstein) je jeden z nejstarších šlechtických rodů ve střední Evropě. Ne že bychom neznali starší rody, ale ty už vymřeli po meči i po přeslici. 

Knížecí rod má majetek zejména v Rakousku a Lichtenštejnsku, dříve mu patřila velká část jižní Moravy a také část Slezska.

KOSMAS.cz: 
Vyberte si knihu či turistický průvodce o Lichtenštejnsku   

Lichtenštejnové pochází z pomezí Štýrska a Dolního Rakouska. Z roku 1136 je první zmínka o šlechtici jménem Hugo z Lichtenštejna. Současným knížetem je Hans Adam II., zřejmě nejbohatší evropský panovník se jměním 4,5 miliardy dolarů.

Jméno rodu se odvozuje od hradu Liechtenstein jižně od Vídně. Tam žil Jindřich I. (zemřel 1265 nebo 1266), od něhož se odvozuje nepřetržitá rodová linie.

Od českého krále Přemysla Otakara II. získal za věrnost panství okolo Mikulova na jižní Moravě. Důvodem bylo, že Lichtenštejn pomáhal mladému spolukráli bojovat proti jeho otci Václavu I., i když to s ním vůbec nevypadalo dobře, dokonce byl ve vězení na Přimdě a mnozí jeho podporovatelé přišli o hlavu anebo aspoň o majetek.

Získání tohoto panství mělo veliký politický význam, protože tím rodina získala rozsáhlý územní majetek na území Moravského markrabství a odrazila se odtud k další pozemkové expanzi do dalších zemí Koruny české. Rod se trvale usadil na Moravě a ve Slezsku. Slezská orlice, erb panství Krnov a erb Opavska se v tu dobu stal trvalou součástí lichtenštejnského rodového erbu.

Význam panství se projevil už 1394, když Jan I. z Lichtenštejna, který tři desetiletí řídil jako hofmistr vládní záležitosti habsburského vévody Albrechta III., upadl v nemilost. Byl donucen vzdát se části rodinného majetku jižně od Dunaje. V následujících desetiletích proto rodina rozšiřovala panství okolo jihomoravských Valtic.

Ve 13. století se rodina rozdělila na tři větve - lichtenštejnskou (Murau) zvanou také štýrskou, rohravskou a petronellskou. Druhá a třetí linie však v příštích generacích vymřely a Lichtenštejnové tím přišli o mnoho majetku.

Další rozdělení se událo 1504 na linie steyreggskou, valtickou a mikulovskou. Ačkoliv první dvě vymřely, valtická linie využila tentokrát už dobře promyšlené rodové zákony a zdědila téměř vše.

Až do roku 1620 ovšem Lichtenštejnové nezastávali žádný moravský ani český zemský úřad.

Finanční podvodník Karel z Lichtenštejna

Mezi významné členy rodu patřil Karel z Lichtenštejna, který 1599 konvertoval ke katolictví, 1608 dosáhl knížecího titulu a 1614 mu bylo uděleno Opavské vévodství. Patřil k nejvýznamnějším oporám císařského trůnu a v době českého stavovského povstání stál na straně Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé hoře se z pověření císaře stal zemským místodržícím v Čechách a získal Krnovské knížectví. Stál v čele mimořádného soudu, který trestal stavovské vzbouřence. Byl to on, kdo snížil počet odsouzených.

Poté se stal členem finančního konsorcia, jehož dalšími členy byli Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, Jan de Witte a Jakub Baševi. Společně znehodnotili českou měnu, jejíž ražbě se říkalo dlouhá mince, a díky ní levně skupovali konfiskované statky v českých zemích. Důsledkem byl státní bankrot roku 1623.

Za každým velkým majetkem je zločin?

Ve druhé polovině 17. století spadala pod Lichtenštejny pětina poddaných Moravského markrabství. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin.

Počtem poddaných se za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.

Do roku 1945 vlastnili rozsáhlé statky především na Moravě (Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny, Zábřeh na Moravě), ve Slezsku (Krnov), palác v Olomouci a dva paláce v Praze na Malostranském náměstí a na Kampě.

Rodinná hrobka Lichtenštejnů je ve Vranově u Brna při poutním kostele Narození Panny Marie. 

Lichtenštejnská knížata dnes patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům, především díky bankovnímu podnikání. Mimo jiné dosud užívají titul vévodů opavských a krnovských.

Co patřilo Lichtenštejnům 1914?

Lednice / Eisgrub na Moravě 1249 získal Jindřich z Lichtenštejna darem o rozloze 2846 ha.
Rabensburg / Ranšpurk v Dolním Rakousku 1385 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 6839 ha.
Valtice / Valčice / Feldsberg v Dolním Rakousku (dnes na Moravě) 1395 získal Jan sňatkem o rozloze 5601 ha.
Wilfersdorf v Dolním Rakousku 1436 získal Kryštof z Lichtenštejna dědictvím o rozloze 1930 ha.
Úsov / Aussee na Moravě 1597 získal Karel I. z Lichtenštejna sňatkem o rozloze 7725 ha.
Bučovice / Butschowitz na Moravě 1597 získal Maxmilián z Lichtenštejna sňatkem o rozloze 14 310 ha.
Plumlov / Plumenau na Moravě 1602 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 12 961 ha.
Pozořice / Posoritz na Moravě 1604 získal Maxmilián z Lichtenštejna sňatkem 14 695 ha.
Opava / Troppau ve Slezsku 1614 získal Karel I. z Lichtenštejna v léno 9621 ha.
Krnov / Jägerndorf ve Slezsku 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna.
Moravská Třebová / Mährisch Trübau na Moravě 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna o rozloze 6268 ha.
Zábřeh / Hohenstadt na Moravě 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 6993 ha.
Branná / Goldenstein na Moravě 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 9538 ha.
Ruda nad Moravou / Eisenberg na Moravě 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 5451 ha.
Uhříněves / Aurinowes v Čechách 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 8219 ha.
Lanškroun / Landskron v Čechách 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 6195 ha.
Uherský Ostroh / Ungarisch Ostra na Moravě 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 7233 ha.
Kostelec nad Černými lesy / Schwarzkosteletz v Čechách 1623 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 9775 ha.
Břeclav / Lundenburg na Moravě 1638 získal Karel Eusebius z Lichtenštejna koupí o rozloze 7177 ha.
Rumburk / Rumburg v Čechách 1681 získal Antonín Florián z Lichtenštejna koupí o rozloze 2564 ha.
Šternberk / Sternberg na Moravě 1695 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 9772 ha.
Karlovec / Karlsberg na Moravě 1699 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 4541 ha.
Schellenberg v Lichtenštejnsku 1699 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí.
Judenau-Baumgarten v Dolním Rakousku 1701 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna o rozloze 1523 ha.
Vaduz v Lichtenštejnsku 1712 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí 189 ha.
Kounice / Kaunitz v Čechách 1760 získala Marie Terezie Savojská rozená z Lichtenštejna koupí o rozloze 2712 ha.
Rataje / Rattay v Čechách 1764 získala Marie Terezie Savojská koupí o rozloze 3687 ha.
Radim / Radim v Čechách 1783 získal Alois I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 3292 ha.
Liechtenstein hrad v Dolním Rakousku 1807 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 1628 ha.
Schottwien v Dolním Rakousku 1824 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 3460 ha.
Fischhorn hrad v Salcbursko 1862 získala Žofie z Lichtenštejna dědictvím 4597 ha.

Majetek Lichtenštejnů zabralo zčásti Českoslsovensko po 1918 v rámci pozemkové reformy. Po 1945 byl zkonfiskován veškerý lichtenštejnský majetek v Čechách i na Moravě z důvodu příslušnost k německé národnosti, ale byla to spíš zástěrka pro komunistickou krádež, protože rod sídlil v neutrálním Lichtenštejnsku, neměl nic společného s nacismem a navíc tehdejší kněžna Elsa byla Židovka.

Jak rod přišel ke svému jménu?

Tradují se dvě základní legendy, proč se Lichtenštejnové jmenují, jak se jmenují. V první legendě se praví, že šel jistý muž a uviděl svítící kámen (lichten Stein). Okamžitě poznal, že je to stříbro. Druhá legenda říká, že Lichtenštejnové přijeli na šesti sněhobílých jelenech do Jeruzaléma.

Významné hlavy rodu

Do českých dějin velmi silně zasáhli Lichtenštejnové na sklonku středověku. Český král Přemysl Otakar II. získal Jindřicha I. z Lichtenštejna pro svůj plán, jak příjít k Babenberskému dědictví. Díky této místní autoritě ovládl Rakousko a Štýrsko. Jenže do roka a do dne!

Český král se utkal s římským císařem Rudolfem Habsburským v osudové bitvě na Moravském poli 1278. Jindřichovi synové Fridrich I. a Jindřich II. z Lichtenštejna před bitvou řešili, ke komu se přikloní Fortuna. Zda na stranu českého krále, kterému věrně sloužil jejich otec, nebo na stranu nového římského císaře? 

Odhadli to dobře. Přidali se k Rudolfovi. Bitva v podstatě ukončila staleté Přemyslovské panství nad Čechami a nastala přibližně stejně dlouhá éra Habsburků. Lichtenštejnské rodové državy v Rakousích a na Moravě zůstaly zachovány.

Jan I. z Lichtenštejna sloužil na dvoře rakouských vévodů. 1368 stal hofmistrem vévodů Albrechta a Leopolda Habsburských. Díky tomu získal přezdívku Mocný hofmistr. Byl to právě Jan, který znamenal pro další osud Lichtenštejnů velké plus.

Albrecht II. Habsburský mu udělil v léno panství Falkenštejn. Právě toto panství drželi Lichtenštejnové koncem 13. století, jenže kvůli své odbojné činnosti o ně přišli. V rukou ho měli zase až od 1369. Rakouské zemské finance spravoval od 1370. 

Finanční aktivity Jan I. z Lichtenštejna byly na konec 14. století neobvykle úspěšné. Získal nový majetek a ještě měl dostatek volných peněz k úvěrovým transakcím. V této době se jimi nezabývala šlechta, ale spíš Židé a měšťané.

Rod Lichtenštejnů scelil své území v severní oblasti Dolních Rakous a jižní Moravy. Tuto doménu tvořila 1414 kompaktní skupina sousedních panství, která udivovala rozsahem. Na Moravě to byly Drnholec, Mikulov a Břeclav, na rakouské straně Valtice, Falkenštejn, Rabensburg, Mistelbach, Hagenberg a Gnadendorf.

V neklidném 15. století se sice nepodařilo tento ekonomický a mocenský kolos udržet, ale jeho základy Lichtenštejnům zůstaly.

Počátkem 16. století se rod příliš rozrostl. Proto došlo 1504 k dohodě o rozdělení rodového majetku a o dalším fungováním rodu jako celku. Senior rodu měl nad všemi lichtenštejnskými panstvími svrchovanost. K tomu se ještě připočítalo přednostní právo předkupu jakéhokoliv lichtenštejnského majetku, kdyby ho nějaký z členů prodával.

Majetek se rozdělil na tři linie. Mikulovská linie byla reprezentována Kryštofem III. z Lichtenštejna a jeho synem Volfgangem I., kteří získali  Mikulov, Maidburg, Rapherstein, Břeclav, Hohenau a Ulrichskirchen. Linie zchudla a vymřela 1691 v Dolních Rakousích.

Rakouská linie reprezentovaná Erazimem a Jiřím VI. získala Steireck, Rüttenstein, Reicherstein, Wilfersdorf, Drnholec a Gostal. Tato linie vymírá již 1548 a panství jsou podle smlouvy rozděleny mezi zbylé Lichtenštejny.

Valtická linie, reprezentovaná Hartmanem I., obdržela Valtice, Hagenberg, Rabensburg a Mistelbach. 

Lichtenštejnové od 20. let 16. století představovali nevýznamnou šlechtu na moravsko-rakouském pomezí, která mohla pouze vzpomínat na slavné předky ze 14. a 15. století. V letech 1560-1570 prožili velkou stagnaci, která se projevila 1560 prodejem mikulovského panství. 

Opětovný vzestup je spojen s nástupem Hartmana II. z Lichtenštejna. Pustil se do moderních finančních transakcí. Shromáždil kolem sebe počáteční kapitál, který půjčoval na všechny strany. Mezi věřiteli byl dokonce císař Rudolf II.

Na finanční dráhu se vydal i jeho syn Karel I. z Lichtenštejna. Převzal otěže rodu 1595 s tím, že se právě měly vrátit velké otcovské subvence do císaře Rudolfa II.  

Pozemkový magnát Jan Šembera Černohorský z Boskovic potřeboval provdat své dcery. Na první pohled se mohl Karel I. jevit jako špatná partie vzhledem k malým pozemkovým majetkům. Jenže Jan Šembera z Boskovic si všiml velkého politického potenciálu mladého Lichtenštejna. To se ukázalo při jmenování do nižších zemských funkcí a zejména vřelým vztahem s císařem Rudolfem II. A tak ho oženil s Annou Černohorskou z Boskovic 1592. Ta dostala věnem panství Úsov a Černou Horu.

Jenže pořád ještě zbývala mladší dcera Kateřina a dvě panství Pozořice a Bučovice. Svatba mladšího bratra Maxmiliána z Lichtenštejna s Kateřinou z Boskovic se konala 1597. Završením tohoto sňatku přešel rozsáhlý majetek Boskoviců na Lichtenštejny, u kterých zůstal téměř čtyři století.

V 90. letech 16. století se stal Karel komorníkem arciknížete Matyáše Habsburského. Na pražský dvůr vedla cesta přes úvěrovou politiku otce Hartmana, kterou Karel dovedl k dokonalosti. Jejich účetní knihy dokládají ohromné finanční sumy, které půjčovali širokému okolí včetně císaře Rudolfa II.

Nakonec zbývalo přestoupit na pravou habsburskou víru. Z Karlovy strany to byl čistý kalkul. Pochopil, že protestanté upadají do císařovy nemilosti a převahu získávají katolíci. 1599 okázale přísahal do rukou olomouckého biskupa Františka kardinála z Ditrichštejna věrnost. O rok později přestoupil ke katolíkům Maxmilián a pak i Gundakar. Tímto aktem se vrátili příslušníci panského rodu Lichtenštejnů po dvou generacích protestantství do lůna katolické církve.

Lichtenštejnové rychle shromáždili ohromný majetek, který dokonce převýšil veškeré středověké lichtenštejnské statky ve středověku. Starou rodovou smlouvu proto nahradil 1606 majorát Karla I. z Lichtenštejna s posvěcením Rudolfa II.

Potlačení seniorátního principu a zavedení majorátního principu znamenalo, že se vytvořila funkce vladaře z hlavní rodové linie, kterou reprezentoval Karel I. Jeho bratři byli z této funkce vyloučeni, protože po smrti Karla měl být vladařem rodu jeho syn. Smlouva detailně upřesňuje podmínky změny na rodovém stolci. V případě vymření vladařské linie neměly ženy právo na tuto funkci. Ta se měla předat žijícímu příslušníku rodu. Za centrum rodu bylo vybráno panství Valtice. Byly vyčleněny statky Hernbaummgarten, Valtice a Plumlov s Prostějovem, které měly být v přímé správě vladaře lichtenštejnského domu. Jednalo se o zázemí pro správu rodu.

Karel z Lichtenštejna se vrátil do hofmistrovské funkce, od Rudolfa II. získal titul vysoce urozený, poté palatinát (což znamenalo rovnost se svobodnými říšskými hrabata) a konečně právo na ražbu vlastních mincí. Jenže ctižádostivost ho hnala výše.

Stejně jako jeho středověcí předkové se rozhodoval, zda zůstat věrný jednomu vládci nebo přejít k jeho protivníkovi. Rozhodl se výnosně. Ve sporu habsburských bratrů císaře Rudolfa II. a arciknížete Matyáše se přidal k arciknížeti. Ten se brzy stal králem a 1608 povýšil Karla z Lichtenštejna na knížete. Titul se zatím vztahoval pouze na jeho osobu a potomky. Bratři Maxmilián a Gundakar získali knížecí titul později 1623 za věrné služby císaři.

Před vypuknutím třicetileté války se Karel z Lichtenštejna stáhl z politiky a věnoval se správě svých panství. 1614 koupil od císaře opavské knížectví a bylo třeba ho ekonomicky konsolidovat.

Po vypuknutí stavovského povstání v Čechách 1618 se přelilo na Moravu 1619. Vzbouření stavové doufali v lichtenštejnskou pomoc, ale nedočkali se jí. Karel z Lichtenštejna zůstal ve Vídni. Moravští stavové časem začali drancovat jeho statky, potraviny i zbraně.

Bitva na Bílé hoře 1620 katapultovala Lichtenštejny výše, než si asi sami dokázali představit. Na straně vítězných císařských vojsk bojoval Maxmilián z Lichtenštejna. Kníže Karel I. z Lichtenštejna byl poté císařem Ferdinandem II. jmenován správcem českého království. Zemským gubernátorem byl jmenován kardinála Ditrichštejn. Oba muži si měli být podle císařova přání vzájemnou oporou. Měli by se informovat o všech nařízeních.

Karel I. využil vrchovatě svého postavení a pobělohorskými konfiskacemi získal na Moravě další rozsáhlý majetek. Větev Gundakara z Lichtenštejna držela Moravský Krumlov, Uherský Ostroh a Ždánice. Maxmilián z Lichtenštejna užíval Pozořic a Bučovic. Nejvíce majetku na Moravě měl kníže Karel I., a to Plumlov, Brannou, Břeclav, Moravskou Třebovou, Lednici, Valtice, Černou Horu, Rudu nad Moravou, Úsov a Zábřeh.

1622 získali Lichtenštejnové slezské knížectví Krnov. Tím se v Horním Slezsku mocensky až příliš přiblížili postavení Habsburků, kteří museli zakročit. Doplatil na to Gundakar z Lichtenštejna, který si vzal poslední těšínskou kněžnu Alžbětu Lukrécii. Lichtenštejnové předpokládali, že po její smrti připadne celé knížectví do jejich rukou. Ovšem zmýlili se. Po smrti poslední těšínské Piastovny přešlo knížectví jako odumřelé léno Koruny na českého krále. Ferdinand III. se stal pánem Těšínska. 

Karel I. zemřel 1627. Vladařem se měl stát jeho šestnáctiletý syn Karel Eusebius z Lichtenštejna. Proto do 1632 spravovali majetek jeho strýcové Maxmilián a Gundakar.

Po jeho nástupu do vladařské pozice se ovšem otevřela otázka dřívějších finančních aktivit jeho otce Karla I. ve známém mincovním konsorciu de Witte. Zkažením obrovského množství mincí způsobil rakouský státní bankrot.

Škoda způsobená císaři činností konsorcia byla odhadnuta na výši 31 000 000 zlatých. Jednotliví aktéři finančního podvodu rychle investovali peníze do pozemků a nemovitostí. Navíc panství byla prodávána pod cenou. V nejisté situaci byl Karel Eusebius až do 1665, kdy dostal od císaře Leopolda I. generální absolutorium. Původně komora požadovala po Karlovi Eusebiovi zaplatit částku 10 500 000 zl., kterou zpronevěřil jeho otec. Nakonec zaplatil pouze 150 000 zl. 

Karel Eusebius postavil jedno křídlo plumlovského zámku a přestavěl zámek ve Valticích. K tomu pořádal společenské akce ve velké míře. Jeho syn Jan Adam Ondřej zdědil dluh 800 000 zlatých.

Kníže Jan Adam I. z Lichtenštejna převzal rodovou doménu 1684. Před tím vykonal kavalírskou cestu po západní Evropě. Zde viděl nové ekonomické směry, které pomáhaly zvyšovat aktivní platební bilanci západoevropských států. Habsburská monarchie byla proti tomu zaostalá. Okamžitě po návratu se pustil do organizační přestavby vlastních panství.

Jan Adam byl představitelem merkantilismu. Protože se ekonomická situace v habsburských zemích stávala neudržitelnou, císař Leopold I. povolal Jana Adama k těsnější spolupráci. 1698 byl jmenován prezidentem komise pro reorganizaci císařského fisku. Přišel na východisko ze začarovaného kruhu – založit banku, která převezme veškerý státní dluh. Tím by byl stát očištěn od dluhu a ten by se ocitnul na bedrech nové instituce. 1703 byla založena první rakouská banka Banco del Giro, jejímž prvním prezidentem Jan Adam I. Tato banka navázala spolupráci s dalšími bankami v Hamburku, Amsterdamu a Norimberku.

Komisařem pro hospodářství Uher byl jmenován 1705.

Jeho pozice na císařském dvoře byla neotřesitelná. Každý den pod jeho rukama procházely milióny zlatých.  Za své služby dostal od císaře Leopolda I. v roce 1694 řád Zlatého rouna.

Za vlády Jana Adama I. došlo ke koupi největšího moravského panství Šternberk. Lichtenštejnové tímto krokem rozšířili svoji moravskou doménu do nebývalých rozměrů. 

Kníže se pustil do řady stavebních akcí, které jsou v naší krajině patrné do dnes. Zámek Plumlov se začal stavět podle plánů Karla Eusebia a měl se stát rodovou rezidencí. Jan Adam vedl stavební práce, ale nakonec se rozhodl po zralé úvaze zakončit stavbu do dnešní podoby. Po ukončení stavby plumlovského zámku přesunul pozornost na přestavby zámků v Lednici, Úsově, Lanškrouně a Šternberku. Ve Vídni stavěl dva paláce. Majorátní palác měl sloužit jako hlavní vídeňské sídlo Lichtenštejnů. Stojí kousek od Hofburgu a umožňoval Janu Adamovi být císaři po ruce. Zahradní palác Rossau sloužil k odpočinku a oddechu v hlavním městě monarchie.

Jan Adam I. byl nejbohatším mužem monarchie, ovládal ohromné množství peněz vlastních, rodových i státních. Koupil rozsáhlé šternberské a hodonínské panství. Přesto zaměřil svoji pozornost na malé bezvýznamné panství Schellenberg.

Byl to ďábelsky geniální plán. Zapadlý Schellenberg kdesi u Rýna vlastnil značně zadlužený Jan III. Hanibal z Hohenemsu. Jan Adam zakoupil na Českomoravské vrchovině panství Polička a Bystré. S Hanibalem je vyměnil za panství Schellenberg 1699. Věděl, že rodině patří také starobylé říšské a tedy nezávislé hrabství Vaduz. Samozřejmě také zadlužené. Díky Schellenbergu na něj měl větší nárok než ostatní. Koupil ho za umoření dluhů 1712.

Antonín Florián z Lichtenštejna se soudil s ostatními členy rodu o majetky, mnoho z nich prohrál, ale 1718 se stal držitelem obou panství na Rýně. Lichtenštejnové dlouho prahli po vlastním knížectví, jež by neslo jejich jméno. Na Moravě to ještě nevyšlo, ale na Rýně císař Karel V. vyhlásil hrabství Vaduz a panství Schellenberg za Knížectvím lichtenštejnské jako 343. stát Svaté říše římské národa německého.

Kníže František Josef II. z Lichtenštejna definitivně přesídlil Lichtenštejně do Vaduzu v Lichtenštejnsku. Do té doby žili převážně ve Vídni a na Moravě, kde měli rozsáhlé majetky. Přesun do Vaduzu byl motivován politickou situací. Československo nemělo rádo šlechtu s německy znějícími jmény (vzpomeňme na podobné rozhodnutí Fürstenberků). V Rakousku došlo k anšlusu Německem, nacisté či fašisté se roztahovali v celé Evropě a Německo se stalo totalitní diktaturou.

Aktuální hlavou rodu je princ Hans Adam II. Tradice finančních machinací s podivným morálním pozadím pokračuje až do současnosti.

2003 zastrašil občany Lichtenštejnska a tím pádem své poddané, aby neměnili monarchii na republiku. Prý by poté opustil knížectví a přesídlil Lichtenštejny na jejich panství do Rakouska. 

2008 vypukla v Německu aféra s odhalením mnoha daňových úniků. Ukázalo se, že řada z nich probíhala přes Lichtenštejnsko. Kroky Německa směřující k odhalení systému podvodů vedly nakonec k velké diplomatické roztržce mezi oběma státy.

Zobrazit místo Turistika na větší mapě