Na Triglav po ferátách

Dojíždíme brzo ráno, město ještě spí. Chceme se dostat autobusem do Kranjske Gory a odtud do sedla Vršič. Po cestě busem okukujeme slovinskou krajinu a vesnice. Životní úroveň je tady vyšší než u nás. Všude nový auta, hezký domy. Všechny louky perfektně posekaný. Autobus se pomalu šplhá do sedla, které má výšku kolem 1600 m n.m.

Něco kratšího na Mojstrovku

Není už nejlepší čas, a tak dáváme kratší túru v okolí. Chceme vylízt na Malou Mojstrovku (2366) severní stěnou po zajištěné cestě a sestoupit jižním hřebenem, dále po suti zpět do sedla. Jdeme do sedla Vratica (1807). Soukáme se do sedáků a nasazujeme škopky na hlavu. Nad námi jsou v cestě nějací lidé, tak kdyby nám náhodou pustili něco na hlavu ať to tak nebolí.

Ve starém průvodci hodnotí výstup jako těžký, v novějším zase jako lehký. Nejlehčí to není, ale skvěle se leze a navíc je ferata dobře odjištěná. Co nás ale dost brzdí jsou těžký bágly, a tak po cestě vzhůru pouštíme několik lidí. Ferata nejdřív stoupá pěknou skálou vzhůru a pak se napřimuje a traverzuje severní stěnu sem tam. Výhledy jsou pěkný a expozice v některých místech taky. Po tom co se dostáváme do mírnějšího svahu ferata končí. Cesta se přibližuje k hraně severní stěny. Pohled do stěny mě docela děsí i fascinuje. Zvlášť když cesta dojde na hřeben, po kterým pak pokračuje k vrcholu. Mírná jižní stěna se zde ostře láme do kolmé severní stěny.

Dolů jdeme v moři suti, co pořád podjíždí. Cesta se pak láme štrbinou z jižního hřebenu dolů a končí na Vršiči. Dole máme dost, nohy jsou odvařený. ptáme se sami sebe: "Tohle měla být lehká túra?"

Úraz na Prisojniku

Večer sháníme místo pro přespání. Nacházím místo nad silnicí u nějaké dřevěné chaty. Je možná soukromá, možná patří správě parku. Každopádně je momentálně prázdná.

Před ulehnutím dochází další člověk z pražské skupiny. Vůdce jejich skupiny měl úraz. Na Jubilejní cestě, která vede po jihovýchodním hřebenu vrcholu Prisojnik, spadl ze skály. Pád z asi pěti metrů přežil, ale má nepěkný zranění. Tržná rána na noze až na kost. To stejný na hlavě plus otřes mozku. Tak tak ho dovedli do sedla, po cestě jim prý chvílema kolaboval. Chtějí okamžitě odjet autem do Čech, aby se vyhnuli pobytu ve slovinských nemocnicích, kde by musel zůstat na pozorování kvůli otřesu mozku. Loučí se a ve tmě mizí.

V noci pršelo, ještě že jsme postavili stan. Včera jsme zjistili, jak jsme s báglama pomalí. Chtěli jsme vylízt na Prisojnik (2547). V jeho severozápadní stěně vede těžká ferata, která nás hrozně lákala. Je to ale dost časově náročný a s našima báglama zvlášť. Pražáci nás varovali, že to s krosnami neprostoupíme. V cestě jsou prý úzký komíny, do kterých se tak vejde člověk. Ten výstup odsouváme na příště a rozhodujeme se přejít přes jižní srázy Prisojniku, projít východní stěnou Razoru do sedla Planja. Odtud slézt k chatě Pogačnikov dom a tam najít místo pro bivak.

Nepitná voda

Jdeme od Tičarjevova domu. U něj nabíráme vodu z kohoutku. Cedulka informuje o její nepitnosti, čemuž samozřejmě nevěříme. Julky jsou vápencové pohoří. S vodou je to tady dost bídný. Každý tedy neseme čtyři litry vody.

Po cestě potkáváme Slovince, který jakmile zjistí že jsme Češi, odříkává se smíchem: "U Fleku, U Kalicha." A jak vidí naše láhve s vodou: "Czech and water, it isn't good." Ve východní stěně Razoru lezeme po zezačátku zajištěné cestě. Ve horních partiích se nedá jistit a je to docela o hubu. Máme už docela výšku, pod námi kolmá stěna. Na skále je spousta drobných kamínků. Kdo uklouzne, tak spadne fofrem třicet metrů dolů.

Dál je to pohodová cesta do sedla Planja (2349). Na Razor je to pro nás tak 4 hodiny s návratem, na Planju asi 1,5 hod. Jsme už vysílení a vrcholů se vzdáváme. Sutí sestupujeme dolů k Pogačnikovu domu, který je odtud pěkně vidět. Při cestě je spousta propastí, které jsou očíslovány, asi speleology. Na dně jsou ještě firnové kry.

Kozorozi u jezera

V okolí Pogačnikova to na stan nevypadá. Je pozdě, tak se rozhodujeme přepsat v chatě. Nespíme přímo v chatě, ale v budově lanovky, která sem vede. U chaty je jezero, které vybízí k vykoupání. U něj se potulují kozorozi, kteří za cvakání foťáků zápasí na rohy.

Kvůli počasí měníme plán. Vynecháváme výstup na Škrlatici a chceme dojít pod Triglav a počkat na lepší počasí. Cesta vede rozbitým terénem, nahoru a dolů, a nahoru a dolů a tak dál. Z rozcestí jdeme nahoru severním hřebenem Gamsovce. Cesta pak uhýbá do stěny. Hrůza. Pod náma hloubka jak prase, cesta není zajištěná, k tomu zima.

Cesta vede zářezem ve skále a Zouhy se v něm zasekl s krosnou, po něm sem se ještě zasekl já. A tak si tak jdeme a lezeme a zasekáváme se, až jsme na vrcholu. Zima, mlha, není nic vidět. Klesání je děsný, párkrát sedím na zadku a koukám co se děje. Pak sjezd sutí a jsme v sedle Luknja (1758.).

Bambergova feráta ze sedla Luknja

Přímo ze sedla Luknja se na jihovýchod velmi prudce zvedá hřeben. Ten nahoře navazuje na horní okraj pověstné severní stěny Triglavu. V průvodci jsem se dočetl, že před námi je Bambergova pot. Jedna z nejtěžších zajištěných cest v Julských Alpách. Cesta je kurevsky exponovaná a překonává ještě kurevštější stoupání, asi 600 m v pěkně hnusným terénu. S výstupem na Triglav je to ze sedla Luknja převýšení 1100 m. My chceme ale nocovat u starých vojenských kasáren pod Triglavem ve výšce asi 2500 m.

Oblíkáme sedáky a přilby a vyrážíme. Stezka ze sedla brzo končí a začíná krásná zajištěná cesta v pěkné pevné skále. Hned na začátku je pamětní cedulka klukovi, kterého zde zabil padající kámen. Stoupání je rychlý. Pak následuje traverz v jižní stěně. Nejde se tady jistit, dolů to je nějáká stovečka metrů. Zase prudce nahoru a zase traverz a to stejný dokola. Vysilující.

Máme toho dost

Vystoupali jsme na horní okraj severní triglavské stěny. Cesta z ničehonic končí v malé štrbině a hřeben se lomí kolmo dolů do chladu a mlhy ponuré severní stěny. Volám na Zouhyho, který je přede mnou, kudy teď? Zouhy je právě ve štrbině a přidržuje se skalního hrotu. Volá na Miru, který je vepředu: "Miro kudy teď, tudy to nejde." V hlase je cítit strach. Nezlob se Zouhy, že to sem píšu, báli jsme se všichni v tom místě, vlevo sráz jak prase a vpravo přímo pod levou nohou děsná hloubka a kolmo dolů, možná stovky metrů - mlha ve stěně tomu ještě přidala. Mira pojmenoval toto místo: Tam, kde na Zouhyho dejchla Zubatá.

Mám dost. Jsem docela psychicky vysílenej, zbývá jen zatnout a lízt. Funím, posouvám sem, nadávám, hledám chyty, stupy, zase nadávám. Šílený, nádhera!!! A najednou už není kam stoupat, teplo, slunce. Hřeben tu vrcholí, je odsud krásnej pohled na Triglav. Odtud slízáme již lehkou cestou na plošinu se spoustou propastí a propadů a jdeme mírným stoupáním k rozcestí pod Triglavem.

Po neznačené ale vychozené cestě docházíme k starým kasárnám. Je to dům bez střechy se spoustou shnilých desek uvnitř. Stavíme stan a jdeme spát.

Konečně vrchol Tříhlavičníku

Začátek závěrečného výstupu na Triglav vede ve skále kolmo nahoru, dobré jištění. Pak traverzy a skalní výšvihy. Cesta je lehká a užíváme si ji. Potkáváme docela dost lidí. Po hřebínku nahoru a jsme na vrcholu. Zima, vítr a moc lidí. Točí zde nějací chlápci ze státní televize. Od Čechů co zde potkáváme si půjčujeme vlajku a fotíme vrcholové foto. Po šaškování na vrcholu přelízám hřebínkem z Triglavu na Malý Triglav. Je to moc pěkný, hřebínek je děsně úzkej, na obě strany jsou hrozný padáky kolmo dolů. Na hřebínku je ale zábradlí, takže je to v pohodě.

Potkáváme zase pamětní tabule obětem, které zde ponejvíc pobila ognivaja kača, což ve slovinštině znamená blesk. Docházíme k Domu Planika, po olízání ran jdeme směr dolina 7 triglavskych jezer. Asi v půli cesty k Tržaške koče je krásná louka, vybízející k postavení stanu, voda po cestě žádná. Je ale brzo, a tak jdem dál. Chceme dnes dojít k Velkemu Jezeru Ledvica. Máme typ, že je zde pěkný místo na přespání. Navečer k němu docházíme. Jsme nadšeni, v jezeru je čistá průzračná voda a navíc teplá. S místem na stan to zde není nic moc. Nacházím jeden plácek tak akorát. Vracím se a najednou jsou přede mnou tři holky s krosnama, jsou překvapený, jak já a hned se na všechno vyptávají. Se Zouhym jim vysvětlujeme odkud jdeme. No super, tři holky, přichází soumrak. Jsou docela pěkný, hlavně jedna blonďatá. Ptají se nás kolik nás je. Říkáme, že taky tři. No a oni: "Nás je ...dvanáct." Ach, jo. A už jsou tady další, holky i kluci. Chtějí spát někde výš. Varujeme je že nahoře je to se spaním špatný. Ale stejně jdou.

Potíže s ochranářem

Vaříme večeři u cesty, stan postavíme potom. V dálce najednou slyšíme hlasy blíží se pár postav se psem. Zouhy je obhlíží a žertuje, že jeden z nich má odznak ostrahy parku. No a taky že jo. Chlápek uvázal psa u cesty a jde k nám s videokamerou. Chce naše pasy. Dělám blbce a ptám se proč. Pak si pasy natáčí. Ptá se odkud jdeme a kam jdeme. Vychytrale mu říkáme, že chceme dojít na Koču pri Triglavskych jezerech. Namítá že je pozdě, tak ho usazujeme, že máme svítilny, měli jsme hroznej hlad, uvaříme si a půjdeme dál. Slibuje, že tam na nás počká. No je to jasný, má nahraný naše pasy. Nechceme nic riskovat a tak se potmě kodrcáme směr chata.

Dneska opouštíme hory. Jdeme směr Dom na Komni a odtud tísicimetrovým otravným klesáním se 70 serpentinama (jsou očíslovaný) dolů k Bohinjskemu jezeru. Má parádní průzračnou teplou vodu. Vkrádáme se do nějakého kempu ve vesnici Ukanc a koupeme se na pláži. Poté busem do Bohinjske Bistrice. Zde zjišťujeme vlak směr Lubljana.