Přemyšl - třetí největší evropská pevnost

V Evropě byly postaveny na přelomu 19. a 20. století obrovské pevnosti.

Příprava na minulou válku se nepovedla

Jejich stavitelé reagovali na rozmach dělostřelectva na zemi i na moři, a také na změněnou taktiku války.

Jenže vojáci se jako obvykle připravovali na minulé války. U tak obrovských staveb nestačili zachytit exponenciální zvyšování účinnosti zbraní, vývoj vojenské vědy a koneckonců ani změny společenského zřízení.

Nikdo si do první světové války nedovedl představit, na jaká jatka pošlou velitelé své muže a kolik z nich budou politici a vládci ochotni obětovat. Počty zmasakrovaných vojáků šly do milionů a zemřelé civilní obyvatelstvo v zázemí mělo ztráty ještě vyšší.

Přemyšl chránila Vídeň a Pešť

Tři největší pevnosti té doby byly Antverpy, Verdun a Přemyšl. Co krve bylo prolito u západoevropských Antverp a Verdunu, víme všichni. Méně z nás má povědomí, jak to bylo na východě.

Přemyšl v polských rovinách měla zabránit postupu ruských armád na rakousko-uherská hlavní města Vídeň a Pešť (pozdější Budapešť).

Obří válečný komplex pod Karpaty

První zemní opevnění v délce patnácti kilometrů bylo okolo Přemyšle postaveno v době Krymské války (1853-1856), ve které se ukázalo, že válka v Evropě nastane.

Poté bylo sice postaveno mírové železniční spojení Lvov - Přemyšl - Vídeň, ale už se počítalo s jeho vojenským využitím. Železnice urychlila postupnou modernizaci pevnosti nejprve cihlami a poté litým betonem. V poslední fázi před první světovou byla instalována ničivá rychlopalná děla.

Hrozivý komplex nakonec zahrnoval 45 kilometrů vnějšího opevnění okolo Przemyšle, 42 pevností pro pěšáky a 25 dělostřeleckých pevností. Vnitřní patnáctikilometrové opevnění zahrnovalo 18 pevností, tři samostatné pevnostní okruhy a čtyři dělostřelecké pevnosti. K tomu se přičítala samozřejmě další vojenská infrastruktura - sklady, střelnice, prachárna, kasárna, silnice, dílny...

Obránce decimoval hlad za frontou

Pevnost Přemyšl byla a zároveň nebyla dobyta. Nabízí se srovnání s Verdunem. Scénář bojů byl téměř stejný. Výsledkem války byl totální zmar. Přišlo tu o život čtvrt milionu lidí.

Nebudeme podrobně popisovat kdo, s kým a jak u Přemyšle bojoval. Od toho jsou dějepisné učebnice nebo Haškův Dobrý voják Švejk. Velká část knihy se odehrává právě na Haliči, neboli ve východním Polsku, neboli v Ruském Polsku.

Čtěte také: Švejkova cyklotrasa

Na Přemyšl zaútočila novodobá armáda čtyřikrát. Poprvé Rusové v roce 1914 skončili neúspěchem, podruhé Rusové v roce 1915 pevnost vyhladověli a potřetí ji ve stejném roce Rakušané dobyli nazpátek. Čtvrtý a definitivní konec pevnosti nastal v roce 1939, kdy ji na začátku druhé světové války srovnali Němci se zemí.

Pevnost v údolí mezi kopci

Jestli se do Přemyšle vypravíte, na první pohled budete zmatení. Tady že stávala rakousko-uherská superpevnost? Město samo je položené na svažitém území, v centru stojí středověký hrad a okolo jsou samé kopce.

V tom byl onen vtip, který pomáhal obráncům a zároveň byl nakonec jejich zkázou. Město samo bylo v centru obrany, boje sem ani nezasáhly. Granáty létaly, bodáky se blýskaly a kulky osobně jmenovaly na kopcích okolo. Na nich stály všechny pevnosti, o které se sváděly tvrdé boje.

Když byly snědeny všechny krysy

Obrana to byla skvělá, rakousko-uherská posádka včetně českých vojáků byla odhodlaná, ale zlomil ji hlad a vyčerpání. Koně byli poraženi, krysy vyjedeny, polévka z vrány byla považována za luxus a vojákům došly síly. Vzdali se.

Hlavním důvodem bylo, že Rusové zatlačily Rakušany hluboko do Polska a pevnost zůstala osamělá uprostřed ruského území. Rakušané posádce nedokázali pomoci a Rusové měli dost času na obléhání.

Halič a speciálně okolí Přemyšle byla sužováno válkami odedávna. Tudy totiž vedla jediná rozumná cesta z Asie do Evropy a naopak. Jižněji brání velkým armádám sice nízké, ale o to rozlehlejší Karpaty, a ještě jižněji Dunaj a bažinaté řeky stékající do jeho delty.

Za druhé světové války se o tom přesvědčil generál Svoboda a jeho nadřízený maršál Koněv, když přivedli na zbytečnou smrt desítky tisíc vojáků v Dukelském průsmyku.

Kousek odtud jen tak tak proklouzl generál Kutuzov při návratu z tažení proti Turkům a také Suvorov se svými kozáky. Bojovali tu ale už dříve Uhři, Tataři, Turci, Kozáci, Valaši i Němci.

Hitlerův bunkr pro vlak

Opevnění z první světové války využil poněkud kuriozně také Adolf Hitler. Ve Stepini naplánoval setkání s dalším vrahem Benitem Mussolinim v roce 1941. Hitlerův vlak zvaný Amerika byl proto odstavený do krytu. Ten tvořil železobetonový tunel zabudovaný do starého rakousko-uherského příkopu.

Ví se, že Hitlerův vlak tady stál minimálně ještě jednou během tohotu roku. Jednali v něm Himmler, Rommel a Keitel se samotným vůdcem.

Tunel je dlouhý téměř půl kilometru, jeho tvar je jako hřbet ryby a mírně zatočený. Důvodem je pasivní ochrana před leteckým útokem. Bomby by něm sklouzly, piloti by podél něho nemohli letět po přímce a těžko by ho tedy zaměřovali.

Molotovovo železobetonové nic

Památkou na druhou světovou válku je mohutná Molotovova linie opevnění. V roce 1940-1941 zde tento bývalý terorista a později komunistický komisař pro zahraničí nechal postavit impozantní linii železobetonových pevností a bunkrů na rusko-polské hranici. Sovětskému svazu to ale bylo za války platné jako mrtvému zimník, jako Benešovi opevnění v Jeseníkách a Krkonoších a jako Francii Maginotova linie.

Válečné umění a také politika byly v té době už jinde, než si komunisté v Rusku představovali. Němci se svými motorizovanými divizemi projeli Ukrajinou a Ruskem včetně Molotovovy linie jako nůž máslem.

Ukrajinská lidová armáda a Banderovci

Z jihovýchodního Polska a západní Ukrajiny pocházeli bojovníci Ukrajinské osvobozenecké armády. Bojovali na poli válečném i diplomatickém za nezávislost svého lidu.

Z jejich řady vyšel politik Štěpán Bandrea, osvoboditel Prahy Andrej Vlasov i skupiny Banderovců, které se snažily po 2. světové válce přejít z ruské do americké zóny slovenskými a českými horami.

Téměř nikdo z nich nepřežil německou okupaci, sovětské osvobození, odvoz do gulagů, odsun národa Lemků a Bojků do Sudet a řádění NKVD po celém světě (sovětské tajné politické policie). Koncem padesátých let nežil nikdo z významnější představitelů armády, politiky ani místní samosprávy. Všichni byli zavražděni.

Osobnosti z Haliče: Štěpán Bandera a Andrej Andrejevič Vlasov

Zobrazit místo Turistika na větší mapě