Prokopova nebo Čertova brázda?

"Patří vám to,“ uvažuje poutník o Pražácích jedovatě. "Nikdo vás přece nenutí tam žít."

Začátek u Voskovců

V lese za silnicí prosvítá chalupa malíře Soběslava Pinkase. Postavil ji, když se natrvalo vrátil do rodné země. Narodil se v ní jeho vnuk Jiří Voskovec (tehdy ještě Wachsmann) a spolu s Janem Werichem v ní napsal o dvě desetiletí později Vest Pocket Revue.

Pár kroků od chalupy stojí na třech dřevěných špalcích starý pluh, začíná u něj Čertova brázda.

Poutník otírá pod širákem trochu zpocené čelo a sedá k jednomu z masivních špalků.

Při dějepise pan učitel vyprávěl, že mělo jít o pravěkou obchodní stezku spojující Polabí se Sázavou, podařilo se tehdy šikovně využít přírodní útvar dvacet kilometrů dlouhý.

Křížová cesta

Zamračeně sleduje spěchající auta, raději se zvedá a mizí na úzké a strmé stezce pod větvemi stromů.

Na kraji lesa vidí první zastavení prosté křížově cesty. Kříže z neodkorněných kmenů stromů, obrazy vytištěné počítačem a zatavené ve fólii.

Poutník rozvážně pročítá text na prvním zastavení. Radí pocestným jak se vírou zbavit všech neduhů. Poutník posouvá starý kožený australák do týla a stoupá stále výše za dalšími zastaveními.

Také jsem se dočetl, jen si tak vzpomenut kde, že brázda původně tvořila hranici mezi přemyslovským a zličským územím. To by mohlo vypadat na Jiráska… nebo, že by někdo z obrozenců?

Není v lese sám

Přichází ke studánce na druhém břehu brázdy. Šlape bez pauzy od samého rána. Shazuje ze zad usárnu, za ní na zem letí australák, sedá k malému potůčku kousek od roubení studánky a přimhuřuje oči přeď řezavými paprsky pronikajícími mezerami mezi větvemi listnáčů.

Uvažuje, kam asi dnes dorazí, a kde si ustele ve vojenském spacáku, co s ním prošel skoro celý svět.

Náhle má známý pocit, spíše intuitivně tuší, že není v lese sám. Cítí na sobě pohled cizích očí. Když pootevře víčka, lekne se.

Zvědavý čert

Proti němu na trouchnivějícím pařezu sedí chlupatý čert. Netváří se zle nebo dokonce nepřátelsky. Umouněnou prackou si pohrává s dlouhým chlupatým ocasem, kopytem rozrýpává hromádku starého listí, oči se mu blýskají a poutníka si prohlíží vlastně zvědavě.

To víš, i čert je tvor společenský a já si tady moc zábavy neužiju. Sem nepáchne, jak je rok dlouhý, živá noha. Občas sice potkáš nějakého toho turistu, ale co s ním? Chodí to po lese vyhastrošený, že by se čert smíchy umlátil. Tuhle tu byli dva, slovem nelžu, na sobě měli takový červený oblečky ze silonu. A taky bílý boty měli. A na zádech nepsáno Adidas. Když jsem na ně vyletěl z houští, zdrhali jako kdyby na hřbetech měli napsáno Rychlá záchranná služba.

Hlavní je duševní zdraví

Poutník kouká trochu nevěřícně, pochybuje o stabilitě svého duševního stavu. Nenápadně se přes omšelé maskáčové kalhoty štípe do stehna, ale vše nasvědčuje, že bdí.

Já jsem opravdu čert. Koho bys čekal v Čertově brázdě? Delegaci Marťanů?

Hele, čerte, už tady žiješ dlouho? "No jestli," povídá čert radostně. Spravedlivému a pořádnému čert ublížit nemůže a asi ani nechce. „Já tady bydlím… No, sám už nevím jak dlouho. Hele nechceš uzeného mloka?"

Proč ne? "Nemáš rád uzený mloky? Já moc. Chodím je chytat dolu k řece na louku Votočnici. Tam jich nachytáš, že to ani sníst nemůžeš. Na masařky berou nejlíp. Já tady, člověče, bydlím snad odjakživa."

Vestpoketka a častušky

Třeba dole v chalupě. Tam jednou nějací dva mladí tejden bydleli u strejdy. Potom jsem ve škarpě našel tlustou knížku, koukám do toho, co taky pořád dělat, a co nečtu. Voni tam prej psali divadlo. Nějak Revue, nebo Pocket, možná Vest se to mělo jmenovat… to bys měl vidět jak psali.

V poledne se probudili, šli do vesnice pro rum a buřty, ty jsem jim krad, rum ne, ten smrdí, přitáhli až večer a potom do rána hulákali, že ani čert spát nemohl. No a kousek dál, v tý bílý vile, tam zase bydlí jeden spisovatel. Vim já, jak se jmenuje? A ten psal tak hezký básničky. Pořád samej Stalin s Gottwaldem, moc hezky se mu to rýmovalo.

Pak někam zmizel, cestáři se o tom jednou bavil. Že mu nějaká strana prudce uhnula do leva. Já nevim, co mu uhnulo, ale teď už tady zase je a zase věčně něco smolí. Ale nerýmuje se mu to. Jo, člověče, já toho pamatuju, já bych ti mohl vyprávět věci.

Lidí toho nakecají

Mezi řečí čert slupl pár uzených mloků a poutník si uvědomil, že spolu sedí v Čertově brázdě, kterou měl vyorat sám svatý Prokop. Nedalo mu, aby se čerta nezeptal.

Pekelník se rozchechtal. "No jo… Lidi toho nakecají… Já jsem třeba slyšel jak vyprávějí, že mně ten Prokop nebo jak říkáš, že se jmenoval, zapřáhl do pluhu a musel jsem vorat tu rejhu. Kdepak, panáčku. Ono to bylo trochu jinak. Řekni sám, oře vůl, nebo sedlák, který ho vodí po poli? Sedlák oře, to je přece jasný každýmu, vůl je jen vůl a táhne. A jak se tady té rokli říká? Čertova brázda se tady té rokli říká. Z toho přece i politik musí pochopit jak to tehdy vlastně všechno bylo."

Poutník vytahuje z kapsy jednu z nejmilejších dýmek. Kamarád, který ji pro něj vyráběl, jí dal název Kobra. Rozvážně ji plní černým Mac Barenem. Zápalka dohasíná, z hlavičky dýmky zamyšleně stoupá tenounký a uzeně vonící pramének kouře.

Nejsem vůl, jsem čert

Čertisko zvědavě přihlíží a praští se prackou do čela, kousek pod rohy: "Co tohle je, člověče, za pitominu? Kouříš takový složitý aparát. Já to dělám jednoduše. Támhle na Potočnici, u břehu Sázavy si utrhnu takové to hnědé, jak to roste na vršku orobince. A to je, panečku, pokouřeníčko."

"Proč tak složitě rozděláváš oheň? Copak si nestačí odplivnout? Co jsem to vlastně chtěl? Jo, už vím, tenkrát ten Prokop. Přišel takhle a pruboval na mě svoje fígle. To bylo samý čerte sem, čerte tam, mně něco napadlo, pojď bude sranda."

Čert se při té vzpomínce skutečně rozčertil. "Jo, sranda by to byla, ale jak pro koho. Já měl táhnout pluh a on že za ním bude kráčet a žehnat turistům. Musel bych přece bejt vůl a né čert. Mně ti tak namích, že jsem ho praštil, sebral mu ten klacek, co se o něj opíral, když za mnou funěl do kopce, a hnal ho k řece. Představ si ho, pacholka. On měl ten pluh dole u cesty již dokonce připravenej.

Kdo si vymýšlí? Čert, Prokop, Jirásek?

To by mně vážně čert vzal. Tak jsem ho zapřáh a hnal ho zase do kopce. Musel orat. To ti byla vážně sranda. Jak von řval. To nejdřív, potom nakonec prosil, ale nic. Chtěl srandu, měl srandu. Vláčel ten pluh až k Chotouni a ještě zpátky. To už plet nohama, nechal jsem ho odpočinout. Seděl u potoka, potom tam lidi postavili zájezdní hospodu a ještě vesnici. Ždánice jí říkají. Moc dobrý prasečí kolena tam hostinskej opéká. Na kostičky tam občas zajdu."

Poutník je trochu udiven. "Poslouchej, čertisko. Nám sice ve škole o nějakých takových příhodách vyprávěli, ale bylo to přesně naopak. Prokop měl být dokonce přímo specialista na krocení pekelných mocností."

Ďáblík ho ani nenechal dokončit větu. "To bys mně rozchechtal, víš co lidi naplácaji za hromady nesmyslů? To nesmíš každýmu hned všechno věřit. Dole u vody jsi si mumlal něco o nějakém Jiráskovi. No vidíš, toho já znal. Chodil sem za mnou a pořád se na něco vyptával. To víš, za chvíli mně to přestalo bavit, ale on mi uvěřil každou pitominu. Tedy o Prokopovi jsem nemluvil, ale napadl mně nějakej Čech, taky o Bruncvíkovi jsem mu povídal. A představ si, že mi zbaštil i nápad o Libuně z Vyšehradu a dokonce tu volovinu, který by nevěřil ani sto let mladej čert, že v Blaníku bydlí rytíři."

Určitě si zase pokecáme

Čert sebou náhle trhnul: "Podívej jak nám to hezky uteklo. Máme pomalu osm hodin, já budu muset běžet. Já za chvilku střídám kolegu Hampatradáka. Dneska sloužím noční, straším až do rána na jedný radnici. Ale to je jenom přechodný opatření než zvolejí nového starostu."

Najednou zmizel. Jen z dálky ještě dolehl jeho hlas: "Až zase půjdeš kolem, sedni si ke studánce. Zase si pokecáme. Určitě!"

Poutník pokrčí rameny, na záda hodí usárnu, sebere ze země australák a pokračuje dál do lesů. Po pár krocích se otočí, vrátí se ke studánce a připraví se na nocleh.

Není kam spěchat. Rozmýšlí, jak nazve svůj první historický román.

 Čtěte více o svatém Prokopu:

Prokopova nebo Čertova brázda?

Čertova brázda po vichřici

Klášter na Ostrově ve Vltavě

Jiří Novák spojil svět barokních a moderních soch

Doporučené vybavení: batoh 30 l, lékárnička, mobil, mapa nebo GPS, pohorky  rukavice, čepice, kalhoty a bunda, funkční prádlo, ponožky, fleece nebo softshell, čelovka, pití a jídlo na den, fotoaparát, hodinky. Mohou se hodit trekingové hole.