Triglav - nejvýš ve Slovinsku

Já mám vybráno. Uměle ať se bojí jiní. Aspoň než se oklepu a vymyslím zase další čundr na motorce do hor.

Šest set kilometrů serpentin

Jedu přes Kranjskou Goru do Mojstrany. Po šotolinové, občas betonové cestě se pomalu blížím k chatě Alžajev dom v Julských Alpách, kde bych chtěl nocovat. Jedenáctikilometrová jízda po polní cestě s pětadvacetiprocentním stoupáním na jedničku je bonbónek na závěr.

Po rychlé sprše ve studené vodě (teplou už vyplácali) konečně uléhám. Celá dnešní šestisetkilometrová jízda byla, kromě úseku po dálnici, jen po serpentinách, zatáčka za zatáčkou, už toho bylo skoro moc najednou. Škoda, že jsem si je nemohl plně vychutnat, v dešti se to bojím víc klopit.

Aljažev dom

Zase jsem si moc nepospal. V noci pořád někdo chodil a hlavně mezi střechou a stropem nahlas dupaly nějaká potvory, snad veverky.

V pět hodin vstávám a nastává opět nešťastné přebalování věcí. Měním se z motorkáře na horolezce.

Ranní výstup na sedlo Luknja

Za svítání vyrážím, míjím pověstný památník partyzánům ve tvaru karabiny v nadlidské velikosti a stoupám údolím pod Triglavem do sedla Luknja. Hora je zahalená v mracích. V mlze proběhne celý výstup.

Na kamenech leží mloci, po nočním chladu ztuhlí a špatně se hýbou. Z prvního jsem nadšený a fotím, jenže postupně vidím, že jich tam jsou mraky a skoro po nich šlapu.

Závěr cesty do sedla vede nepříjemnou strmou sutí. Udělám jeden krok nahoru a o dva sklouznu zpět. V sedle začíná feráta Bambergova pot. Slovinci, se kterými jsem se bavil, mě ujišťovali, že není potřeba zvláštní vybavení.

Bambergova pot je drsná feráta

Ferátový set bych ale docela užil. Při výstupu stěnou vidím, že to jsou jiní borci než Italové v Dolomitech. Takové exponované výšvihy, které se tu zdolávají bez jakéhokoliv zajištění, by v Dolomitech měly určitě ocelové jistící lano a možná i stupy. Na regulérní ferátě používám k jištění ruce, mnohdy je potře lézt volně kvůli sporému jištění.

Dostávám se na plató, jehož rozlehlost mě fascinuje, a hledám další cestu. Pokračuje další ferátou do sedla a po ubíhajícím hřebeni k vrcholu. Na vrcholu je bivakovací krabice ve tvaru rakety, tak pro dva stojící lidi.

Hrozně mě bolí kolena

Třetí slezená hora je symbolicky Tříhlavičník - Triglav (2864). Výstup trval sedm hodin. Plán je splněn. Teď se ještě dostat v pořádku dolů. Sil už je málo a hrozně mě bolí kolena. Pomalu s mnoha přestávkami sestupuji do údolí stejnou cestou, jakou jsem šel nahoru.

Ve čtyřii odpoledne jsem na Aljaževě domě. Dávám si zasloužené pivo, slovinskou klobásu a odpočívám. Přespím zde ještě jednu noc a ráno pojedu domů.

Nesmíš vynechat naše pivo!

Na pokoji se seznamuji s mladým Angličanem. Perfektně jsem si rozuměli, byť já neumím ani slovo anglicky a on samozřejmě česky. Byly jsme spřízněné duše: on taky sám na cestách po evropských horách.

Pomocí rukou, posunků, kreslení, map a anglicko-slovinského slovníku se dozvídám, kde už byl, a informuji ho o mém čundru. "Poroučím" mu, že nesmí vynechat Česko a naše pivo.

Platím za ubytování 11 eur na noc. Parkoviště stojí 3,5 eura. V noci cestou na záchod na mě z vikýře juká to hrozné zvíře, co tam běhá pod střechou a dělá nepříjemný hluk.

Posledních sedm set kilometrů

Vstávám v šest ráno a zase balím na motorku. Za svítání se trhá mlha a Triglav můžu konečně vyfotit. Cestou uposlechnu pokynu na značce a řadím jedničku. Motor ale kopec neubrzdí, jednička se rozjíždí, musím mu pomáhat brzdou.

Za Mojstranou uhýbám na sedlo Podkoren do Rakouska. Tupě po dálnici jedu domů. Trasa: Vilach, Salzburg, Linz, České Budějovice, Praha, Liberec. Mýtné za Tauernské tunely platím 9,50 eur. To mě rozladilo, protože je to stejně jako za auto.

O výstupu na Zugspitze jste si mohli přečíst předevčírem 30. června a na Ortler včera 1. července.