Ortler - nejvýš v Itálii

Přijel jsem na motorce od Zugspitze pod Ortler. V Suldenu silnice končí, lze odjet jen zpět.

Hledám ubytování, ale nemůžu nic najít, 50 eur za nocleh je mi moc. Nepropadaje panice nakonec nacházím malý penzion Rosim Haus za 27 eur na noc.

Feráta Tabaretta

Nervy pracují, budím se už v pět hodin. Stoupám ze Suldenu (1850 m) na chatu Tabaretta (2556).

Počasí není dobré, padla mlha, občas mrholí. Když se mraky na chvíli roztrhnou, vidím masív Ortleru. Padá mi čelist. Kam se to cpu?!

Normálně se z Tabaretta chodí doprava serpentinami chodníkem a zpět doleva na další chatu Payer. Já ale volím cestu přímu stěnou, novou ferátou. Má spoustu kolmých až převislých míst bez stupů.

S těžkým batohem s ledovcovou výbavou to je problém a klíčový úsek málem nevylezu. V popisu varují, že toto místo přímo užírá sílu z rukou. Feráta je krásná, vedená v pevné skále a velmi exponovaná. Potkávám jen jednoho člověka, což je po zástupech na Zugspitze balzám na nervy.

Půjdu tak dlouho, dokud se budu moci vrátit

Normálně se jde první den na Payerovu chatu, druhý den na vrchol Ortleru a dolů do Suldenu. Mám však dobrý čas a zítřejší počasí je nejisté.

Přestává sranda, výstup vede po hřebeni nahoru a hned dolů, místy velmi exponovaně a občas je jištěný řetězy. Potkávám vracející se skupinky většinou s horskými vůdci. Odrazují mne od výstupu. Jeden mi dokonce lže, že bivak je zamčený. Jsem ale rozhodnutý. Půjdu tak dlouho, abych se mohl za světla vrátit.

Na sněhu nemám dobrý pocit

Na konci skalního hřebene obouvám mačky. Sníh se boří, jde se mi lépe jen s hůlkami bez cepínu. Stojím pod skalním prahem, na něm stojí bivak Lombardi a nevidím rozumnou cestu, jak se k němu dostat. Zeptám se slaňující dvojice a ta mi radí pravou část. Sníh přechází do stále strmějšího ledu, už musím použít cepín. Stoupám podél skob, ale nemám dobrý pocit.

U bivaku potkávám poslední lidi. V dálce vidím serpentiny do motorkářsky vděčného sedla Stelvio. Pokračuji strmým sněhovým prahem, naštěstí se sníh boří, takže nebezpečné to není, leč únavné. Po jeho zdolání je stoupání mírnější. Moc toho nevidím, je mlha a vítr hodně zesílil. Oblékám vše, co mám s sebou.

Ve tři hodiny odpoledne stojím na vrcholu Ortleru (3905), od rána jsem zdolal dva tisíce výškových metrů. Na euforii nezbývá čas, výstup končí, jak známo, až na chatě a tuším, že nejhorší mě teprve čeká.

Na kroucené šňůře se opravdu bojím

Opatrně překonávám prudší úseky a sestupuji k bivaku. Pod ním mám opravdový problém. Potřebuji se dostat dolů přes skalní práh na další ledovec. Lano nemám dost dlouhé, abych slanil.

V bivaku tedy nacházím kus kroucené šňůry a s její pomocí se při sestupu trochu jistím. Pak protahuji skobou lano. Těsně nad ledovcem si musím u další skoby obout mačky. Tady se opravdu bojím. Jsem sám, skobám nevěřím a pode mnou vidím ledovec jak obrovský skokanský můstek.

Ještě pomocí maček a cepínu překonat strmý ledový svah pod skálou a dostat se na sníh. To jsem si oddechl. Asi to není kdovíjak obtížné, ale kombinace únavy, samoty, nedostatku času a mohutnosti okolní krajiny dělá s psychikou své.

Po sestupu ledovcem mě čekají ještě nepříjemné exponované výšvihy na skalním hřebeni. Pak za skalní průrvu uvidím chatu a mám vyhráno. Na chatu přicházím v šest hodin. Ubytování ve společné noclehárně stojí 18 eur.

Ve Slovinsku snad bude lépe

Brzy ráno sestupuji za deště normální cestou přes chatu Tabaretta až do Suldenu. Pořád lije jako z konve. Jsem promočený a pojedu proto domů. Balím se do nepromoků – kombinéza, boty, rukavice. Motorkářsky povinné Passo Stelvio musím nechat na jindy.

Po nějakém čase jízdy v dešťových přeháňkách mě začíná vrtat hlavou, že domů to můžu otočit vždy, co kdybych zkusil dojet do Slovinska. Třeba tam bude lépe. Mapu Julských Alp mám už několik let koupenou, ale zatím mi vždy do toho něco vlezlo.

Takže jedu alpskou etapu: Merano, Bolzano, přejíždím Passo di Costalugna a dostávám se do Canazei. Zde beru benzín a dokupuji potraviny, pití a baterie. Několikrát jsem tu už spal v kempu a ve zdejším samošce už vím, kam sáhnout. Po odpočinku pokračuji přes sedla Pordoi a Falzarego do Cortiny dAmpezzo. Za soumraku přejíždím sedlo Mauria.

Počasí je proměnlivé s dešťovými přeháňkami. Projíždím bouřkou, silnice se mění v říční koryto, musím se schovat pod mostem. Padají kroupy a lije tak silně, že se schovávají nejenom motorky, ale i auta.

Přečtěte si také o motorkářském výstupu na Zugspitze (Německo) a Triglav (Slovinsko).