Guma, kůže, perverze

Padá tedy rychlé rozhodnutí, že si splujeme něco ve středních Čechách. V půjčovnách nastává ještě trochu komplikací, protože podobný nápad má i spousta jiných vodáků, ale nakonec přijíždí na sobotní sraz u Smíchovského nádraží šest vypůjčených kajaků.

Rozhodujeme se, že pojedeme Kocábu. Během víkendu k ní přidáme ještě krhanický úsek Sázavy a dolní tok Vlašimské Blanice.

Trampský potok

Auta parkujeme na okraji Nového Knína. "To se dá jet?" diví se Bidlo při pohledu na potok tekoucí pod mostem. Blud mezi tím vykřikuje: "Guma, kůže, perverze, to bylo vždycky moje!" Povzbuzuje se v chladném ránu k převléknutí do neoprénu.

Okolo nás projíždí další kajakářská parta, a tak vyrážíme i my. Vody je tak akorát na sjetí, občas drhneme o kameny na dně. Vodočet je pět centimetrů nad limitem sjízdnosti.

Spád potoka není příliš velký, meandry jsou prošpikované naplaveným dřívím, ale všechno se dá při troše opatrnosti projet. Bidlo a Beruška jsou na kajaku v podstatě nováčci, já s Komárem a Bludem občas něco sjedeme a pouze Klára chodí trénovat se školou na kanál do Tróje. Jediného Čochtana samozřejmě chytá ona. Kláda na hladině, kterou všichni bez potíží přejíždíme, ji zabrzdí, proud si podá záď lodě a Klára padá do vody. Eskymák se podle očekávání nezdařil a ona potupně mizí ve studených vlnkách.

První místo, kde vysedáme, je nad jezem Spáleného mlýna. Lavička s dvoupatrovým stolem stojí na sluníčku, a tak není co řešit. Svačina a horký čaj nás dostávají do nálady. Možná za to mohla i kapka rumu.

O kousek dál čeká skalní soutěska. "Dole ti to rozpáře loď!" hlásí Blud z můstku nad Lečickou kaskádou. Neváhame a bez prohlížení všichni jedeme. "Asi jsem měl velký voči," kaje se Blud. Jsme ale rádi, že jsme nemuseli z lodí a prohlídku za nás obstaral on.

To se opakuje ještě na dvou stupních těsně před Štěchovicemi. Mezi tím však projedeme v hlubokém skalnatém údolí sérii slavných tramských osad Dashwood, Havran, Louisiana, Maják a Kansas. Chvilku se cítíme jako v pražské dopravě, protože u jednoho brodu musíme řešit přednost zprava a hlavní cestu. My jedeme po vodě, a tak nám dávají džípy gentlemansky přednost. Vždy projedou dva kajakáři a po nich pustíme dvě auta.

Končíme na nejvyšším štěchovickém jezu asi půl kilometru před ústím do Vltavy.

Divoká řeka

Máme ještě trochu času, než se setmí, a proto přejíždíme na Sázavu do Krhanic. Na vodočtu je hladina skoro ve dvou a půl metrech. "Nedokážu odhadnout, jestli na to mám," komentuje Bidlo a vzdává se účasti na odpoledních vodáckých radovánkách. Nakonec jedeme jen Komár a já. Nikoho nepřemlouváme, protože už 170 cm je považováno na Sázavě za nebezpečných a teď je vody o tři čtvrtě metru více.

Půjčuji si od Kláry rodeovku Piranha Innazone místo mého stabilního Innuenda, Komár má velkého a rychlého Stratoaquatica od Vaňhy. Jeho volba je o hodně lepší. Už první vlny dávají najevo, že půjde o silný zážitek.

Nasedáme pod Krhanickým mostem, ale za chvíli už lezeme z lodí před jezem Pěnkava. Šlajsna není vůbec vidět, voda přetéká přes celou korunu a dole se tvoří válec. Jediný sjízdný jazyk u levého břehu míří k dalším válcům a kamenům. "Sjedeme jazyk a pojedeme doprava, abychom nespadli do těch válců dole," navrhuji. S trochou obav jedeme dvacet metrů za sebou a oba padáme do válců dole. Kupodivu je ustojíme, ačkoliv drobná Innazona se mě snaží zbavit na každé vlně.

Sázava je úžasná. Půlmetrové vlny pulzují v celé šířce koryta, občas se nečekaně zjeví kámen a za nám nepříjemný válec. Ačkoliv má voda tah, dá se mezi vlnami kličkovat.

Lesní jez téměř není vidět. Peřeje se s námi loučí největší třičtvtěmetrovou vlnou a posílají nás do hospody v Kamenném Přívoze.

Výletní říčka

"Proč jsme nejeli hned sem, proč jsme se placatili na Kocábě?" diví se Komár, když v neděli ujedeme pár kilometrů po Blanici. Už jsme jen dva, protože se ochladilo a má i sněžit.

Nasedáme ve Vlašimi a s radostí zjišťujeme, že v kilometráži popsané zarostlé úseky pracovníci povodí vyčistili. Říčka se kroutí lesními meandry, občas mineme nějakou chatu a čas od času plavbu zpestří jez. Před každým poctivě vystupujeme a prohlížíme, protože se nám nechce koupat v ledové vodě.

Blanice je o dost studenější než Kocába, na březích tají zbytky sněhu. Navíc přesně podle předpovědi začíná sněžit.

Blanice stále teče, většinou jedeme mírnými peřejkami, výlet se mění na vyhlídkovou jízdu. Vychutnáváme široká lučinatá údolí i meandry hluboce zaříznuté do skal. Po třech hodinách vplouváme do Sázavy a po ní pádlujeme do Šternberka.

Začíná padat sníh, Komár stopuje dvě a půl hodiny do Vlašimi a já v hospodě popíjím pivo. "Ahoj vodáci, jste tu letos první," halekají na mě štamgasti od vedlejšího stolu. Sezóna letos začala opravdu brzo.

VODÁCKÝ PRŮVODCE: Vlašimská Blanice