Vodnatá Mohelka na kanoi

Vody teče hodně. Nejvíc, co jsem kdy v Mohelce viděl. Stačilo by ještě pár centimetrů, a rozvodněná říčka by se vylila na okolní louky.

Deblovky nejsou to pravé

Lodě spouštíme na vodu u školy v zasněženém Radostíně. Všichni jsme tak trochu nejistí, protože obvykle jezdíme na kajacích. Manévrovat na deblkanoích v úzkém rychlém toku je dost pomalé a nešikovné.

Podjíždíme kamenný most a Mohelka nám ukazuje svoje vnady i zuby. Za dostatek vody v korytě platíme neustálým přenášením klád, kličkováním v meandrech, prorážením křoví a opatrným prohlížením všech jezů.

Neustálé přenášení

První jez není záludný a v singlu se dá sjet. Přesto budí silný proud v úzkém řečišti respekt. Zato druhý jez hned za Sychrovským dvoupatrovým železničním viaduktem ustivě obnášíme, protože se bojíme, že nezvládneme okamžitou změnu směru jízda hned pod ním doprava. Jen kajak se probíjí přes padlý kmen.

Následuje skluz a za ním další jez. Mezi tím přenášíme pár stromů. Po kotníky ve sněhu to není nic příjemného. Ve Třtí máme za sebou skoro dvě hodiny jízdy, tři jezy, několik padlých kmenů a tři kilometry řeky.

Proud posiluje Ještědka

Následuje dalších pět jezů, Klamorna, Trávníček, Letařovice, tři děsivě zarostlé úseky, kudy si prolamujeme cestu příděmi a helmami, a zprava konečně přitéká Ještědka. Přenášíme lodě na ní a jedeme po ní třicet metrů.

Můžeme si ji odškrtnout v kilometráži, jako sjetý potok? Asi ne, ale dnes má vody, že by se na krátkém Topolinu dalo sjet několik kilometrů.

Tady jsou další dvě hodiny jízdy a devět kilometrů za námi.

Skluz pod mostem inzerovaný v kilometráži za této vody nevnímáme a jedeme vstříc jezu v Janovicích. Vím, že se před ním těžko zastavuje a ještě hůže se odhaduje, kde vlastně je. Stane se však to, co jsem očekával. Zastavit nikdo z nás v rychlém proudu nestačí a jez se zjevuje nenadále za pravotočivou zatáčkou.

Nenápadný janovický jez

První orinoko se přes válec pod jezem elegantně přenese, deblovka ho špičkou proráží a sice plná vody, ale jakžtakž v pořádku zastavuje v laguně pod ním. Za ní ovšem nastává mela. Druhé orinoko opuští háček elegantním skokem na břeh, čímž odsuzuje kormidelníka k potupnému splutí jezu s lodí v podpaží přímo do válce. Do něho najíždí třetí orinoko a vystrkuje ho do odtékající vody. Posádka chvíli balancuje ve válci, ale poté háček opuští loď a skokem plavmo přeskakuje válec, kdežto kormidelník padá do vody a poslouchá rachot své helmy o kamení na dně. Nakonec se z válce dostáá spodem. V jezu opuští loď i kajakářka, ale má štěstí a ona i její loď a pádlo opuštějí válec bez cizí pomoci.

Celou melu pozorují dvě ženy ze zdejšího statku. Pozorovaly velmi podobnou scénu už před dvěma lety, kdy jsem jez sjížděl s malým synkem na kajaku a zvrhli jsme se za daleko menší vody pod jezem.

Končíme za soumraku

Klidnější vodou dojedeme k jezu v Podhoře. Vlna pod ním je impozantní, ale bohužel nad jezem jsou umístěné dřevěné desky těsně nad vodu, takže na pokus o splutí si meusíme nechat zajít chuť.

Přeneseme a sklouzneme ze břehu do úžasně rychlé vody. Kromě první posádky si užíváme vlnky a běžící krajinu okolo nás. Vepředu je ovšem nutná neustálá ostražitost, protože padlý kmen nebo větev nad hladinou by mohkly způsobit velké komplikace.

Smráká se, naše jistota v rychlém proudu je otřesena vjezdem do zarostlého úseku, a tak končíme v lukách před Chlístovem. Celkem jsme ujeli sedmnáct kilometrů za šest hodin. Do soutoku s Jizerou nám tedy zbylo ještě sedm kilometrů.