Islandem napříč

Člověk asi musí mít rád i tu krajinu, ve které se bude tři týdny pohybovat a musí mít také kladný vztah k volnému táboření, kterému se dnes s oblibou říká „survival“, ačkoli je to mnohdy spíš „nearly dying“. Tu krajinu já mám rád. Vrátil jsem se na ostrov těsně pod polárním kruhem už posedmé a hodlám v tom pokračovat. Koho by neuchvátily ty rozervané skalní masivy, nehostinné ledovce, lávový písek a prach a nekonečná skalní moře bez jediné známky života nebo civilizace? Tady je to místo, kde se nejlépe přemýšlí o životě a tak vůbec. Tupý úder absolutního kontrastu do vaší mysli nese ovoce. Tady, kde na něco živého vůbec nenarazíte. Nic vás nerozptyluje a všechno v tom prudkém rozporu vás nutí přemýšlet o smyslu samotné existence. Nikde se nepohne ani stéblo trávy. Ani muška nezabzučí. Ostrý skřek dravého ptáka neprořízne ticho večerní oblohy. Protože tu nic z toho není. Stéblo trávy tu není, a tak se nepohne, ačkoli se místem zrovna žene větrná smršť. Muška tu není, protože byla-li by tu, vítr by ji nemilosrdně rval s sebou desítky a stovky kilometrů. A dravý pták tu taky není. Není tu nic, tak co by tu lovil? Nic, jen kámen a člověk. Po pár dnech v takovém prostředí jeden bere do ruky kus skály a tluče se s ním do hlavy, jiný ze země sbírá hned tři a začíná s nimi žonglovat. Každý si tady tu svoji odpověď na základní otázku dříve nebo později najde. A krásné je na tom to, že pokaždé bude jiná.

Odpověď na otázku po smyslu života a tak vůbec

Jen někteří díky Stopařově průvodci po galaxii vědí něco, na co pověstný superpočítač Hlubina myšlení přijde po opravdu dlouhém přemýšlení až v daleké budoucnosti. Odpověď na otázku po smyslu života a tak vůbec zní: "Čtyřicet dva." Ano, opravdu. Není to náhoda. Přesně 42, stejně jako kolik kilometrů má v současné době maratonský běh. Odpovědí je maraton! Alespoň pro mne. Běžím každý den z těch nekonečných tří týdnů minimálně maraton. To je můj způsob, jak se vypořádat s existencí něčeho tak složitého, jako je vesmír, život, já a tak vůbec.

Ráno mne musí budit budík. Ne že bych se nebyl schopen vzbudit sám, ale bylo by to mnohem později. Zkušenost mi říká, že od rozlepení očí, přes uvaření snídaně a pití na cestu, namasírování a procvičení ztuhlých nohou, oblékání, balení věcí a stanu až do konečného bodu – startu, potřebuji dvě hodiny. Když se daří a počasí není příliš proti, startuji v 10 hodin ráno. Vyprostím doprovodný vozík plný velepotřebných věcí z jeho parkovacího stání mezi kameny, na stopkách zmáčknu start – a běžím. Někdy rychleji, někdy pomaleji. Člověk se musí oprostit od skutečnosti, že jeho rychlost není závislá na něm, na tom, jak rychle kmitá nohama nebo jak urputně se snaží. Rychlost běžce na Islandu určuje vítr. Lépe řečeno protivítr. Když se vítr dobře vyspí a má dobrou náladu, nechá vás pár hodin být. Možná jednou dvakrát i celou vaši trasu. Když je ale mrzutý a nakvašený, zavaří vám. Rozfouká se proti vám s takovou vehemencí, že vás na místě zastaví. Pozatínáte všechny svalové partie i ty, které v běžném životě vůbec nepoužíváte, a pokusíte se udržet rovnováhu, tedy zůstat alespoň většinou těla na cestě. Následně zjišťujete, zda vám v tomto snažení nebrání váš vozík plápolající ve větru. Proklejete všechno a všechny a namáhavě uděláte pár kroků. Když máte štěstí, nejsou to zrovna kroky do prudkého kopce s 16% stoupáním.

Když padat, tak ne do mdlob

Z posledních sil hledám na konci trasy místo na postavení stanu. Alespoň trochu za větrem. Pokud možno u nějakého potoka nebo říčky. Všechnu vodu jsem už vypil před dvěma hodinami. A má ústa jsou vyprahlá. Nohy už odmítají dál pracovat, vyhlašují generální stávku. Sedám si a zkouším postavit stan v sedě. Kupodivu to docela jde. Do stanu letí jako první samonafukovací karimatka. No, je to spíš bezedná foukací harmonika. Sama se moc nenafoukne a leží tam na podlážce s varhánky po smotání. Takže ústní zkouška. Zkouším ji z posledních sil dostat do stavu, ve kterém by mne lávové kameny pod podlážkou netlačily do zad. Po každém kole tohoto obskurního umělého dýchání se mi točí hlava. Tělo a karimatku se snažím natočit tak, abych v případě mdlob dopadl alespoň trochu do měkkého, pokud možno ve stabilizované poloze. Je mi blbě. Než ale naházím zbytek věcí z vozíku do stanu, přehlušuje všechny ostatní vjemy ukrutný hlad a žízeň. Dávám si dvojitou porci čočky se šunkou a kotel heřmánkového čaje oslazený sirupem z agáve. Zalézám do spacáku. Pouštím si muziku z Hard & Heavy, co mi na cestu nahráli kluci z Radia Beat. Už je dobře. Stejně jsem ale zvědavý, jestli ráno zase vstanu a poběžím dál…

Běžecký triptych na Islandu

V roce 2012 tento severský ostrov oběhl po okružní silnici.
V roce 2013 zdolal kratší, ale náročnou trasu ze severu na jih.
V roce 2014 se vydal na delší trasu z východu na západ.