Krkonošský survival aneb jak se stát mistrem republiky

Je hluboká noc, stovka závodníků s čelovkami na hlavách a batohy na zádech netrpělivě postává před zámkem ve Vrchlabí. Dovezly nás sem autobusy z chaty Kara u Vítkovic. Řidiči nevěděli, kde nás mají vyhodit, a tak jsme jim museli poradit. V autobusech všichni pospávali. Je 22:00.

Náš tříčlenný tým Horydoly EPO (Kateřina Procházková, Zdeněk Bonk, Matěj Turek) je sice ospalý, ale také řádně nažhavený na závod.

Startuje se v hluboké noci

Na minutu přesně rozsypává hlavní organizátor po zemi barevné míčky. Který tým nasbírá 4 různé barvy, může vyrazit na trať. Naše taktika, kdy bude sbírat pouze jeden člen týmu, se vyplatila. Zdeněk snad po třech sekundách hlásí: "Mám!" S Kačkou vybíháme směrem, který jsme si ještě před startem zjistili z mapy. Zdeněk během chvilky uzavře míčky zipem do kapsy a během celého závodu je nevyndá. Podávám mu batoh a již se řítíme z města. "Matěji, máme před sebou ještě 20 hodin," upozorňuje Kačka a já zvolňuji tempo.

Do strmého kopce na Žalý všichni závodníci jdou, nikdo se nechce vyšťavit hned na startu. Za námi se line had čelovek a my víme, že tenhle krpál nejdeme naposledy.

Na sedle Křížovky začíná prolog, který slouží k oddělení zrna od plev. Dvakrát sbíháme sto výškových metrů, dvakrát se vracíme na sedlo. Boty mám od sněhu celé promáčené, ale to vůbec nevnímám. Hlavně stihnout limit. Pokud totiž dorazíme do půlnoci, získáme 500 bodů. Poslední výběh a zbývá 12 minut, to by se dalo stihnout. Táhnu naši skupinu zasněženým polem, přestože mne začínají chytat křeče do lýtek. 6 minut. Jsme na silnici, iniciativu přebírá Kačka a dovleče nás kluky do cíle. Zbývají tři minuty a my odevzdáváme lístek s procvaknutými kontrolami.

Hlavně nepřepálit začátek

Všichni tři jsme hotoví. Ještě že jsme si ve Vrchlabí říkali: "Hlavně nepřepálit začátek." Dávám si hořčík proti křečím a všichni pijeme. "Už jen 18 hodin," optimisticky komentuji čas. Kačka je ale zdrcena tím, že na sedle vidí spoustu týmů. O mnoho hodin později se dozvíme, že vykašlaly na prolog a čekaly v autobusové zastávce půl hodiny na start.

Následuje první doplňková disciplína s milým názvem Kopeček. Skrývá se za ním výstup na Žalý na čas. Po úvodním prologu ani jeden z nás nemůže, a tak celých tři sta výškových metrů pouze jdeme. Před námi i za námi je spousta lidí, takže je nemožné se ztratit. Do mapy nekoukám a důvěřuji ostatním týmům, že vybraly správný směr.

Na Žalým si spousta týmů dává první jídlo, my také. Je nám zima, strkáme do pusy sušenku a spěcháme pro běžky. Ty na nás čekají v jednu hodinu ráno na okraji Benecka. Přezouváme se, bereme hůlky a hurá na trať. Naposledy vidíme tým vojáků v kanadách, kteří se v autobusu chlubili, že s sebou mají konzervy s ovocem, gothaj, paštiku a rohlíky.

Po upravených trasách to sviští až do Horních Míseček krásně. Občas se zastavujeme na kontroly, jejichž nalezení nám velmi usnadňují stopy. První a naštěstí poslední navigační chybu jsem udělal právě v běžeckém areálu Horní Mísečky, kde jsme si zbytečně vyšlápli kopec. Zdržení pár minut ale ve dvacetihodinovém závodu nehraje roli.

Strmý terénní sjezd k říčce Jizerka je pro mé spoluzávodníky moc. Několikrát padají. Potom berou běžky do rukou a jdou pěšky, přestože se boří po kolena do sněhu. Mně se podaří spadnout jen jednou, a tak mi nechybí energie při výstupu protilehlým údolím na Vídeňskou skálu.

Cesta je neurolbovaná, takže se spousta lyžařů trápí. Kdo má namazaný dobrý stoupací vosk, jede dobře. Kačka má bohužel na bruslení, a tak stejně jako při sjezdu je nucená občas vzít běžky do rukou a dupat. Je to pro ni frustrující, protože jakmile je chvíli rovina, kde po krteré může lyžovat, znamená to, že hned nastane strmější úsek a zase klouže. Totálně vysílená se dostává na vrchol, kde dáváme pauzu a opět jídlo. Setkáváme se tu s několika dalšími týmy a všechny jsou stejně vyčerpané.

Bejkárna pana ředitele aneb plavání v ledové Jizeře

Rozhodujeme se, že do osady Rezek, kde je cíl měřeného úseku, nepůjdeme. Stejně bychom stanoviště nestihli a organizátoři by již byli pryč. Náš cíl bude teď jediný, vrátit běžky na benzince u Harrachova. "Jo, to jsme na tom stejně," přitakává parta kluků, se kterými máme společnou cestu.

Na Dvoračky dorážíme v sedm hodin ráno a hned zkoušíme dveře. Restaurace ještě není otevřená, ale teplo v zádveří nám postačí. Pět týmů vysedává na dřevěných lavicích a pojídá zásoby. Závodníci oceňují závětří, ale i pohodlný záchod.

Po půl hodině vyrážíme na Čertovu horu. Máme sice možnost vzít víc kontrol a jet přes Krakonošovu snídani a údolím Mumlavy, ale to odmítáme. Chceme mít jistotu, že stihneme běžky vrátit a nebudeme je muset táhnout celý zbytek závodu na batozách.

Na Čertově hoře vysvitne sluníčko a začíná se nám všem zlepšovat nálada. Sjezd je krásný a vzhledem k předchozím zkušenostem nás nerozhodí podlézání stromů, objíždění větví a překračování míst bez sněhu.

Na benzince u soutoky Mumlavy s Jizerou odevzdáváme běžky. Dozvídáme se, že jsme byli jedním ze dvou týmů, kteří zvládli prolog v časovém intervalu. To nás vyhecuje a plní nadšení ale i obav se vydáváme na královskou disciplínu Krkonošského survivalu nazvanou Bejkárna pana ředitele.

Jedná se o brodění Jizery a následný běh do vrchu. První, co nás už na břehu zarazí, je hloubka a proud. Voda sahá po prsa a proud je dost silný. Svlékáme všechny vrstvy kromě spodního prádla a trička. Ponožky a boty jsou již tak promočené, že jim další voda nebude vadit. Co nejvíc věcí dáváme do nepromokavých obalů a můžeme vyrazit. Obléknu sedák, cvaknu se do nataženého lana a brodím. Proud je ale tak silný, že mne strhává, a lano není dostatečně vypnuté. Zhoupnu se tedy pár metrů po proudu a ve vodě plavu. Na břeh se dostanu za pomoci ručkování po laně. Pro Kačku a Zdeňka již držím lano co nejvíc proti proudu, a tak nejsou strženi jako já. Stejně jim ale dá brod velmi zabrat.

Pokračujeme malým potůčkem s betonovými kaskádami a poté strmým srázem. Lano, po kterém jsme šli, končí a my nevíme, co máme dělat dál. Volám na organizátory a ti odpovídají jen: "Pokračujte nahoru!" Běžíme tedy stále pouze v trenkách a kalhotkách do kopce plného sněhu. Hledáme cokoliv či kohokoliv, u koho bychom mohli označit konec. Nic ale nenalézáme, a tak se Kačka rozhodne, že na to kašle a prostě se obleče. Se Zdeňkem chvíli hledáme po okolí a poté se také převlékáme. Mokré tričko do batohu, celkem suchou mikinu, goretexovou bundu a legíny na sebe.

Spodní prádlo dolů

Kalhotky a trenky svlékáme a jdeme až do konce závodu na ostro. Mokré spodní prádlo by nám sedřelo třísla. Mokré boty chvíli studí, ale při pohybu se nohy zahřejí.

Převléknutí pokračujeme po stopách stále nahoru s tím, že třeba narazíme na nějakou kontrolu. Nacházíme oficiální cíl disciplíny a dostáváme Red Bulla.

Posledních šest hodin závodu už pouze chodíme. Víme, že moc kontrol navíc nesesbíráme a únava se hlásí ke slovu. Chceme stihnout poslední disciplínu u Bratrouchova začínající v 15:30, a tak se nikam neženeme.

Přejdeme velké údolí Rokytnice nad Jizerou na kolmo mimo cesty. Střihneme to několika zahrádkami a přes pole. Jsem velice rád, že Zdeněk přebírá iniciativu a prošlapává stopu v hlubokém sněhu. Jeden krok po povrchu, dva propady po kolena. Snad nejhorší typ sněhu, od kterého člověk neví, co očekávat, si vybíráme ke konci závodu.

Na vrcholu Stráž se ze skalní vyhlídky koukáme na část naší prošlé trasy. "To jsme od rána ušli," konstatuji a ukazuji na Dvoračky a směrem na Harrachov. V tu chvíli se mi za zády zjeví kluk s běžkami na batohu. Lituji ho, ale zároveň jsem rád, že my běžky nosit nemusíme.

Poslední disciplínou je chůze se svázanýma nohama a rukama. Podlézt a přelézt kmen, projít pavučinou z lan a výstup po svahu nám jde celkem rychle, a tak už se můžeme těšit na teplo v cíli. Za hodinu a půl tam jsme.

Po cestě potkáváme různé, pomalu se ploužící týmy. Víme, že máme času dost, a tak se i několikrát zastavujeme na pití a jídlo. Ale vlastně se nám nechce nic moc konzumovat. Jíme spíš z pocitu, že nám to dodá energii.

Na chatu Kara v Jestřebí v Krkonoších dorážíme v 17:30. Ohlašujeme se u organizátorů, odevzdáváme barevné míčky ze startu a jediná naše starost je teplá sprcha, večeře a spánek. Po jídle proběhne ještě vyhlášení vítězů a celá jídelna velmi rychle upadá do kómatu. Ráno nás vzbudí hlas pana správce: "Bobánci, vstávat!"

Teprve teď nám dochází, že jsme se stali mistry České republiky v přírodním vícebuji v kategorii smíšených týmů.

INFO: Krkonošský survival

 Krkonošský survival na Horydoly:  2019 - 2018 - 2016 - 2012