Ústecký půlmaratón aneb Starý muž a bílá velryba

M55 - ach jo...

Jo, jo, už je to tak. 16. červencem tohoto roku se mi tak nějak pozměnily číslice v kategorii. V M 50 jsem byl stařec, v M 55 jsem za mlaďase. Taky dobrý! Ústí nad Labem! Kdo četl Páralovu knihu Mladý muž a bílá velryba, ví o čem je řeč. Kdo běhá, taky ví, o co jde. Druhý ročník budil velká očekávání, protože ten první byl super. A ani ten druhý nezklamal! Tedy až na frontičku u registrace... no a cena za triko 750 kaček taky nenadchla. To jsem jako správný Čech nejdřív vyjmenoval zápory - ale tím to taky končí. Organizece klapala, dobrovolníci byli fajn, holky hezké, diváci nažhavení a závod? Super!

Vstanou noví bojovníci!

Nebojte, nebudu oprašovat klasiky socrealismu - jen mě to tak napadlo, když jsem se díval na rodinný běh. Mladí gentlemani v trikách, která jim byla po kolena, mladé dámy sotva odrostlé kočárkům a s nimi nadšení a rozběhaní rodiče. To vše za potlesku téměř olympijského. Myslím, že o další generaci běžců je postaráno, to rodinné závodění bylo moc fajn. Příště přijeďte, děti ochutnají zádodní atmosféru a to není nikdy na škodu, rozhodně lepší než když dřív ochutnají prohibiční chlast.

Dávej, dávej...!

Nastal čas se zařadit do koridoru (buďme světoví - do line-upu). Zazněl magický Vangelis, přerušený poněkud méně magickým panem primátorem, střelilo se a běželo se. A fandilo se! O dobrovolnících a divácích jsem už mluvil. Fandili všichni jako o život a jak uměli nejlíp. Takže člověk slyšel povzbuzování třeba tohoto typu: "Přidej!", "Do toho!", ale i "Sparta!" nebo "Baník!" Potěšilo zvolání: "Hejbněte, takhle toho Keňana nedoženete!" nebo rukou napsaná výzva na kusu papundeklu: "Utíkej, táto, utíkej, honí tě Keňan divokej!" To nebyla tak úplně pravda, černé borce jsme honili spíš my! Ani si toho asi nevšimli, možná jen když jsme se potkávali v protisměru, my s jazykem na triku, oni v pohodě. Jo, ale když jsem u toho povzbuzování - z úst jedné mladé slečny jsme zaslechli i ono magické: "Dávej, dávej!!!" No prosím, už i mlaďasové vědí, jak správně povzbuzovat!

A do fabriky!

Na ten průběh chemičkou jsem se těšil asi nejvíc a užil jsem si ho. Dvakrát! Industriální a trochu děsivá architektura má koule, to je fakt! Při prvním průběhu jsem se rozhlížel, při druhém už míň. Jinak trať vedla skrz město i po cyklostezkách a bylo na co koukat.

Výsledky? Dočtete se je na stránkách púlmaratónu. Kvůli nim tohle nepíšu. Magická hranice jedné hodiny nepadla, Ivana Sekyrová zaválela, Miloš Škorpil na čas odložil své novomanželské povinnosti a připjal si balónek s číslem 2:30, po závodě hrála muzika a všem bylo fajn. Byl to krásnej závod a...

...a Hugo dostal zmrzlinu

Na začátku jsem psal, že jsem plynule přestoupil do kategorie M 55, tak snad je mi trocha senility povolena. Na závody s sebou tahám Huga. Je to plyšovej růžovej panter. Talisman, no...(hele, ruku na srdce, nechtěl bych se vám pohrabat v báglíkách, jaký potvory pro štěstí s sebou vozíte vy!) Já Huga. Ten se mnou jezdí vždycky. Přítelkyně jen občas. Tentokrát jsem s sebou měl oba. Hugo zabojoval, přítelkyně nám pak s Hugem koupila zmrzlinovej pohár a pronesla památnou větu: "Tady jste všichni cvoci!" No a kvůli tomu to vlastně píšu. Jo, letos se v Ústí sešli cvoci. Krásní cvoci, jako na všech závodech - a proto, jestli dovolíte, zvu vás mezi blázny. Je tam krásně a všichni se na sebe usmívají a mají se rádi. To za trochu toho potu stojí, ne?

INFO: Ústecký půlmaraton