Varování: Běchovice jsou návykové!

Dyť nás ty baby předběhnou!

Letos se trochu změnilo pořadí startů, takže my, staří a důstojní pánové, jsme vybíhali v 11 hodin. V 11.30 startovaly ženy a Masters tentokrát vybíhali poslední. Dobře jim tak! Aspoň jednou jsme je viděli zepředu - v cíli.

Stejně, ale maj ty Běchovice atmošku! A tím nemyslím jen nervy drásající Táborák a nohy ždímající Hrdlořezák. Teď mluvím o tom, co člověk zaslechne před startem.

Zatímco mladí dravci si stěžují na nedostatek tréninku nebo kolísající hladinu sacharidů, staří pánové se baví jinak. "Dyť nás ty baby předběhnou!" obával se jeden startující ženské síly za zadkem. Mimochodem měl pravdu! Women power opravdu některé pomalejší borce spolkla a převálcovala.

Skoro kafkovskej dialog jsem vyslechl o kousek dál.

"Ahoj Fando, tak po kolikátý?"

"Po sedumadvacátý, člověče. A co Pepa, přijde?"

"Ne, von má pochroumanej kotník..."

"Z běhu?"

"Ne ze skejtu."

"Von má skejt?"

"Von ne, ale vnučka..." A tak to šlo dál a dál.

Zatleskali jsme panu doktorovi Pirkovi (on se divil: "Proč mi tleskáte, já poběžím pomalu!" LHAL! Neběžel pomalu! Pak věřte doktorům! Byl fajn a ještě před startem nám popřál, abychom se tu zase všichni za rok sešli. "Nebo u něj na klinice..." komentoval vedle stojící běžec.

Prostě předstartovní horečka jo, ale sranda taky a veliká. Jenže to skončilo, protože se startovalo.

Táborák vás sežvejká...

Trasa Běchovic je taková, no jak to říct, mrcha zrádná. Uspávající piánko po startu, pak pár zavlnění nahoru dolů, stoupání ne prudké, ale dlouhé, pak chvilka na nabrání dechu a pokoukání  na hodinky na mezičase.

Pokud je čas hodně dobrej, existuje jediná rada: Zvolnit. Čeká totiž ještě seběh z Táboráku, kterej poškádlí nohy a pošimrá ego a pak to začne. 

...Hrdlořezák vyplivne

Cíl je sice už skoro na dosah (tedy podle kilometrovníků), ale leží za horizontem - a ten je proklatě vysoko. Když už si člověk na Jarově říká, že je to jupííí a skvělý a v oukeju, tak  najednou zjistí, že se mu jaksi nedostává dechu, protože to pořád stoupá.

Pořád a pořád, neřád! Až do zlomu, na kterým uvidíte cílovou bránu. Rozbíháte  už těch vysněných dvěstě metrů na váš boltovský sprint. Pak potlesk, voda a pišingry a bágly uložené na zahradě školy. Všechno funguje a život je krásnej...

Pomalu se vydýcháváte, tleskáte dobíhajícím a s trochou blahosklonosti koukáte na jejich časy, které jsou horší než ty vaše, když v tom: Černý blesk z modrého nebe, kolem se mihne černý borec, za ním další a vám se tak trochu dělá mdlo od žaludku, když na časomíře čtete cifru začínající dvojkou.

Já se s odřenýma ušima dostal pod padesát a vítězný čas černých borců mi proklatě připomínal můj mezičas na pětce. Ale co?! Tak zas za rok!!!