Cestovní doklady dnes a kdysi

Při cestách do určitých států musel člověk dříve ve většině případů požádat o vízum. To platí při mnoha cestách i v dnešní době. Vstupní kontrola toho kterého státu někdy dá razítko do pasu, i když vízum nebylo potřeba.

Japonci mají cestování nejjednodušší

Pro občany některých států je cestování po světě jednodušší než pro druhé, např. Japonec může cestovat bez víza do 190 států. Občan České republiky může navštívit bez víza 183 států. Polák o 10 států méně. Nejhůře na tom jsou občané Syrské arabské republiky, ti jedou bez víza jenom do 30 států.

Cestovní pas ztratí po určité době platnost a musí se nechat obnovit. Tak se jednomu za celý život v šuplíku nastřádá sbírka neplatných cestovních dokladů.

Za posledních 100 let se cestovní doklady diametrálně změnily. Můj děda měl v roce 1920 tzv. dvojpas. Byl to pas pro dva lidi, pro něj i pro babičku. Zajímavá je v něm poznámka o platnosti: do všech evropských států vyjma S.S.S.R.

Uprchlík, azylant, exulant a později uznaný imigrant dostane dnes cestovní doklad modré barvy, který mu usnadní cestování, i když většina států požaduje, aby v něm měl vízum. Na tento doklad se může vratit bez problému do státu, od kterého tento doklad obdržel.

Velká část dnešních cestovních dokladů má barvu červenou. Černou barvu pasu zvolil Nový Zéland, ale i africké státy Botswana, Burundi, Angola, Kongo a Malawi. Také existují pasy barvy zelené (velká část muslimských zemí) a modré (USA).

Cestování ze socialistického ráje

Cestování před 50 lety pro občany států, patřících k socialistické hemisféře, bylo obtížné. Málokdo měl platný cestovní doklad, který byl pro cesty do západních států bezpodmínečně potřeba. V České socialistické republice musel občan nejdříve o vydání pasu požádat. Mimo otázku, proč žádá,  musel zodpovědět další zvídavé otázky. Ne každá žádost měla úspěch.

Jako další krok následovala žádost o povolení výjezdu. Pro běžné cesty na západ potřeboval žadatel pozvání, ve kterém musel ten, ktery pozvání podepsal, potvrdit, že přejímá za pozvaného veškerou zodpovědnost v případě nemoci, nehody a pod.

Žádost musela být schválena zaměstnavatelem. V každé firmě existovalo osobní oddělení nebo tzv. oddělení zvláštních úkolů, které mělo veškeré informace o každém zaměstnanci k dispozici. U studentů to byla škola, která musela potvrdit že s výletem študáka souhlasí. Každá žádost prošla rukama domovního důvěrníka, který sledoval běh života v bydlišti žadatele. Také důvěrník musel připojit pod žádost svůj podpis.

Dalším krokem byla žádost u banky o přidělení kapitalistických deviz. Tato žádost byla často zamítnuta. Dodnes mi je záhadou, podle kterého klíče banka tenkrát jednala – nedostatek západních deviz – špatná nálada odpovědného úředníka – zamítnutí iniciované Státní bezpečností.

Dnes se tomu člověk může jenom smát. Pro moji pětitýdenní cestu do Francie v roce 1963 jsem dostal pouhých 15 $. Na
odpověď  z banky se čekalo dlouho a byla to ruleta. Někdy to vyšlo a většinou ne.

Cesta do bratrských socialistických států byla jednodušší. Často stačil občanský průkaz a papírová příloha zvaná výjezdní doložka. Na té ovšem byla kupa razítek a podpisů.

I při takovýchto cestách musel žadatel požádat o devizy a vyplnit celní prohlášení. Pro moji cestu do Polska v roce 1964 jsem obdržel jen 80 Złotych.

Pro cestu do Polska existovala ještě jednodušší varianta. Tenkrát se smělo do úzkého pohraničního pásma v Polsku jen s občankou. A tak jsme si my nedisciplinovaní celkem slušně polsky hovořící studenti někde za hranicí na polském nádraží koupili třeba vlakovou jízdenku až do Varšavy, anebo z Varšavy dokonce letenku. Člověka nesměla chytnout polská policie, jinak ho čekaly 3 týdny manuální práce na budování Varšavy a pak eskorta do Čech.

Schengen a Evropská unie cestování zkrátily a zjednodušily

Od těch dob se toho hodně změnilo. V Evropě máme dnes Schengenskou dohodu, takže cestující někdy ani nezaregistruje, že přejel přes hranice do jiného státu.

Švýcarsko, které nepatří do Evropské unie, podepsalo Schengen 26. října 2004 a tento akt byl potvrzen lidovými volbami 5. června 2005. 54,6 % Švýcarů bylo pro. Nejvíce jich bylo v kantonech Neuchatel a Waadt. Nejvyšší procento voličů proti bylo v kantonech Tessin a Schwyz.