A teď jdi a běž...!

Obtěžkáni velkoobjemovou ledvinkou nebo malým batohem s pitím, jídlem, orientačními pomůckami a náhradním oblečením se pustíte do osamocené pouti v kopcovitém, horském prostředí.

Pravidla určujete vy. Za to nesete tíhu rizika bloudění, žíznění i hladovění. Každá svoboda něco stojí.

První setkání

Možná jste se s tím zvláštním výjevem, třeba v rakouských Alpách, už také setkali. Obtěžkáni řádně naloženým batohem supíte a funíte po horské pěšině do kopce za vidinou významného vrcholu nebo alespoň horské chaty, kde si na posilněnou dáte brátvurst a bír.

Najednou se okolo vás proženou lehkonozí sportovci oblečení v šortkách a tričku s krátkým rukávem, nazutí v běžeckých teniskách. Mnohem rychlejší než vy. Nezadýchaní.

VIDEO Dechovka na Jungfraumarathon

Dřina a filozofie

Několika mohutnými vdechy naženete studený horský vzduch do plic. Nohy začnou kmitat po strmé kamenité stezce pohybem, který se při troše dobré vůle dá nazvat během.

Studený vzduch dobývá tělo zevnitř kousek po kousku. Zabodává své ostré ledové jehlice do všech zákoutí. Hlava se čistí, sinusoidy myšlenek snižují amplitudy.

Matrix všedního dne zůstává hluboko a daleko, na vzdálených rovinách. Všude se rozlévá horský klid a vy jste jeho součástí. Běžíte si, jak daleko a vysoko chcete. V tempu, které vám nejvíce vyhovuje.

Naběhané kilometry nehrají žádnou roli. Nikdo vás nehoní. Nikdo vás nechválí ani nekárá za případné chyby. Nikdo nesleduje dodržování pravidel. Jste svým vlastním zákonodárcem.

Není tu nikdo, koho můžete oslnit, nikdo, před kým byste si museli hrát na lepšího, než jste. A je jen jeden člověk, kterého můžete podvést – sami sebe. Dopřáváte si luxusu upřímnosti.

S pohledem vyvráceným do prudkého stoupání, na jehož konci tušíte horské sedlo, si můžete klidně říct: "Tohle nezvládnu, budu muset kus jít." Možná se i zastavíte, abyste popadli dech. A je to v pořádku.

Když při klesání zakopnete o vlastní nohu a zakusíte pár přemetů v hrubé suti, jež naštěstí končí jen párem obrovských modřin na bocích a minimální ztrátou krve z odřených dlaní, můžete si klidně říct: "Udělal jsem chybu, byla to blbost." A je to v pořádku.

Můžete zlobným hlasem pronést pár peprných nadávek a zlostně kopnout do nejbližší skály. Nebo se můžete rozbrečet a schoulit pod převis. A je to v pořádku. Není třeba si na nic hrát. Není totiž před kým.

Každý sám za sebe

Trail running svým duchem navazuje na stále větší individualismus v naší uvolněné, svobodné, demokratické a globální postindustriální době. Každému jeho vlastní cestu!

Trail runner nepotřebuje vyasfaltované pěšiny, běží prostě tam, kde se mu líbí. Jeho vlastní cesta mu stojí i za požahání kopřivami velikosti dospělého muže, přeskočí kdejaký padlý kmen, vrhne se do traverzování bahnitého kopce a neodradí ho ani horská cesta vystlaná kravinci do úrovně kotníků.

Čím více nástrah, tím je trail runner šťastnější. Protože překážky jsou tu od toho, abychom je překonávali. Každý další krok mezi volné kameny a obnažené kořeny stromů vyžaduje plnou koncentraci. Ke zranění může dojít snadno. A lékař s potřebným vybavením většinou nebývá hned v závěsu.

Tímto způsobem si trailisté vnášejí do životů po špetkách spontánnost a dobrodružství. Taková je cena svobody. Nesnesitelná lehkost samostatného bytí? Svět je plný paradoxů. Trail running není výjimkou.

Lidé, kteří se mu ve volných chvílích věnují tělem i duší a pro které je svoboda na předních místech pomyslného žebříčku hodnot, občas zatouží po oficiální soutěži, po svázání regulemi, po pravidlech, jež určuje někdo jiný, ale hlavně po setkávání s podobně naladěnými jedinci a po neopakovatelné atmosféře takových podniků.

Tisíce stejně postižených lidí se sejdou v horách. Jsou ze všech zákoutí světa. Potkáte tu nadšeného hobby-běžce z Jihoafrické republiky nebo Japonska stejně snadno jako opěvovaného profesionála z Nového Zélandu.

S některými z nich si nejspíš v cíli žoviálně poplácáte po ramenou a vypijete nejedno nealkoholické pivo. Kolektivní duch s vámi udělá svoje. Vyburcuje vás k lepším výkonům.

Když se k tomu připočtou stovky a tisíce nadšených a povzbuzujících diváků podél trati, jeden si musí dávat pozor, aby začátek závodu nepřepálil a správně rozvrhl rychle ubývající síly.

Proč to ty lidi dělaj?

Kdo to jednou zkusil, takové otázky mu na mysli věru netanou. Zná spoustu odpovědí. Pan Váňa ze slovenského lázeňského městečka Dudince na podobné dotazy reagoval nezapomenutelný způsobem, v němž se zrcadlila zkušenost a moudrost stáří: "Za války naše letadlo sestřelili Němci. Byl jsem z posádky jediný, kterého našli živého a u kterého byli schopni rozeznat tvar lidského těla. Doktoři pak tu kaši dávali dva roky dohromady. I když mám od té doby jednu nohu kratší a u druhé špatný úhel postavení hlavice kyčelního kloubu, do svých šedesáti let jsem běhal dvanáct kilometrů denně. Na konci cesty si lehnu do trávy a koukám se do nebe. Nemyslím si o světě nic špatného, ale po běhu mi prostě připadá ještě mnohem krásnější."

Když se zahledíte do tváře rekordmana na dlouhé tratě Haileho Gebrselassie nebo ultramaratónce Miloše Škorpila, uvidíte jemný, hluboce usazený úsměv, za nímž můžete tušit spokojenost a smíření se vším a se všemi.

To, že běh, potažmo pohyb obecně, spouští v lidském těle tvorbu endorfinů (endogenních morfinů, tedy opiátů, jež si lidské tělo samo vytváří), je známá věc. Běh je nejjednodušší způsob, jak k nim přijít. Runner nepotřebuje drahá sportoviště ani nákladnou výstroj, a tudíž ani sponzory. A sponzoři nepotřebují jeho.

Dost možná, že pobíhání po kopcích není ani sport. Mnohem více je asi životním stylem psychicky unavených, fyzicky nevybitých a stále hledajících lidí.

Autor se na vlastní nohy a plíce přesvědčuje, zač je v horách maratónský chlebíček.