Plašíme srny aneb první spaní pod širákem

Jsou cesty dlouhé a krátké. Jsou cesty významné a méně významné. Jsou cesty na chvíli a jsou cesty na celý život. Jsou cesty daleko a blízko. A jsou cesty které jsou jen jednou za život a cesty které se opakují pořád, cesty na místa, kam se pořád vracíme, protože nás to tam táhne, protože se nám to tam líbí, protože nás to tam dobíjí a protože tam jsme, i když jsme tam podle občanky neměli nikdy bydliště, tak trochu a nebo i docela dost doma.

To je výčet, co? Neuspořádaný, naházený na hromadu bez ladu a skladu. To je tou hýčkanou absencí intelektuálství. Tak sorry!

A to místo, ta místa, kam já se rád vracím, to je Český ráj. Tedy Český ráj a okolí. Zkrátka ten kraj kolem Jičína a Turnova a ještě kousek víc dokola. Skály, lesy, kopce, hrady, údolí.... cesty. Příchylnost k tomuhle kraji je rodinná anamnéza. Pokud vím, tak reprezentuji nejméně třetí generaci, která to s Českým rájem takhle nějak má.

Tady jsem poprvé proseděl noc u táboráku a naučila se spát pod širákem se stejnou samozřejmostí, jako v posteli. Na kopci Kozákově jsem jako dítě v předklonu naivně chodil po louce a hledala drahokamy.

Tady jsem si odbyl svou koketerii s horolezením, nachodil nějakou tu stovku kilometrů pěšky a absolvoval nespočet dalších kilometrů jinými dopravními prostředky. Pohodářské výlety s kamarády, alkoholické excesy. Totální relax i znechucený útěk od kamaráda, který se ve vlastním alkoholickém excesu snažil podpálit les.

Prostě tudy šly moje dějiny - který tedy rozhodně ještě zdaleka nejsou uzavřený; spíš jsou pořád na počátku.

A sem jsem o velikonočním víkendu vytáhl na vandr desetiletého syna, kterého rozhodně stojí za to zasvětit do toho, o čem je život a nechat ho nahlédnout, že život se žije tady a ne před obrazovkou počítače.

Čtěte také: Na hory? Pod stan? S miminem?

Předpovědi na internetu slibovaly déšť a ještě v neděli ráno to vůbec nevypadalo, že by se mohlo schylovat k nějaké úžasné akci. Ale stalo se. Během dopoledne se ozval kamarád a vytáhl nás na výlet. Autem – pro pravověrné trempy po mastňácku, pro mě na pohodu, zrovna tak jako bez auta.

Plán nebyl úplně jasný: nejspíš do večera v Ráji a pak zpátky. Nicméně, v autě byly zapomenuté spacáky a i kamaráda jsem nenápadně motivoval, aby se při nalodění do auta příslušným způsobem vybavil.

Syn stále nic netuší. A to i přes to, že v Lidlu v Turnově "lovíme" pstruha, nakupujeme brambory, alobal – aby se vše dalo péct v popelu – máslo a sůl.

Oběd si dáváme v tradiční langošové restauraci v Besedicích. Průchod Chlévištěm – skalním bludištěm v přilehlém lese – ale zavrhujeme a motorizovaně se přesouváme na Malou Skálu, pod Pantheon. Procházka z Malé Skály na Frýdštejn a zpět. To aby se syn pořádně vyvětral a nasál v co největší míře atmosféru jarní přírody.

Navečer se přesouváme na tábořiště. Je ještě před sezónou a prakticky nikde nikdo. Vedle rybníku už posekaná louka, a vedle louky les. Jak už to bývá, v lesech poblíž tábořišť bývá les vyčištěný a uklizený. Takže pro dříví se musí do lesa hodně hluboko. Několikrát. Jsme ve sběru úspěšní a krátce před soumrakem zapalujeme oheň. V té chvíli už můžeme synovi prozradit, jaký jsme připravili plán. Protože už chytil tábornickou slinu a nebezpečí, že by se našemu plánu zpěčoval, je minimální.

Kamarád kuchá pstruhy, pečeme je v alobalu a ještě než se úplně setmí, stačíme je povečeřet. Pak se plká, pije pivo z petky (syn kolu), pokuřuje se a přikládá. Tábornická klasika. Pro desetiletého kluka myslím úžasná romantika. Nás dospělé to taky baví – první jarní nocleh v přírodě (v zimě byly zimní). Čas strašně rychle a příjemně ubíhá. Postupně se ochlazuje – nedaleko je rybník.Před půlnocí se jde kamarád ohřát do auta. Definitivně usíná.

Já se synem odcházíme spát do lesa. Máme jeden slušnej spacák, jeden co líp vypadá než hřeje a jednu karimatku. V lese je jednak vždycky o nějaká ten stupínek víc ,než na louce nebo u rybníka, a krom toho, na lesní hrabance se dá spát i bez karimatky. Hrabanka hřeje.

Bivak s batoletem: První noc tam venku

Po tmě najdeme mezi stromy místo, kde se dá ležet. Odházíme šišky a větvičky a připravíme se na spaní. Syn v lepším spacáku a na karimatce, já v horším na hrabance.

Pokolikáté takhle spím už si ani nepamatuji. Ale syn takhle bez stanu a přímo v lese poprvé. Já jsem utahaný na smrt a usínám. Ale není mi dáno. Syn, plný dojmů, si chce povídat:

"Už jsi někdy takhle spal v lese?"
"Jo," odpovídám z polospánku.
"Nemůže sem někdo přijít?"
"Kdo by sem jako chodil? Spi..."
"Nejsou tu divoký prasata?"
Já víc spím než nespím, ale protože musím, odpovídám: "Ne"
"Jak to víš?"
"No prostě tu nejsou"
"Jak to můžeš vědět?"
"No prostě to vím."
Usínám. Začíná se mi něco zdát...
"Co to je za kroky? Kdo to tady chodí?"
Utrpení. Fakt se mi chce spát a žádné kroky neslyším. "To jsou srny," odpovídám.
"Kdy odejdou?"
"Jedny odejdou a přijdou druhý. Spi!! odpovídám a vytvářím si tím prostor pro případ, že by syn slyšel kroky i nadále.
"Nešlápne na mě ve spaní srna?"
"Ne, srny se bojí. Srnu vyplašíš. A už fakt spi."
Konečně klid. Konečně můžu usnout spánkem spravedlivých....
Uáááááááá!!!!!!! šílený řev těsně u mé hlavy mě surově vytrhne ze spánku. Proboha, co je?
"Plaším srny," opáčí s ledovým klidem syn.
Převalím se na záda a znovu úspěšně usínám.
"Chrápeš!!!!!" rozčiluje se syn.
Převalím se znovu na bok a znovu usínám.
Jéééééééé!!!!! ozve se znovu z bezprostřední bízkosti šílený ječivý řev.
"Co je?" probírám se s hrůzou z neklidného spánku.
"Plaším srny."

Stejným způsobem mě takhle syn dostal ještě jednou. A pak už nastal skutečně noční klid. Až do půl páté do rána, kdy se syn probudil nejprve nepohodlím a po chvíli zahlásil, že mu začíná být zima.

V tu chvíli jsem syna eskortoval i s jeho spacákem z lesa, aby dospal v autě. Stávající nocležník se musel trochu přeorganizovat a uskromnit. Já na sebe navlékla všechno co bylo po ruce, vrátila jsem se do lesa a v botách zalezla do spacáku. Přeci jenom se ochladilo a spacák – nic moc. A dospal jsem se do růžova. Tedy do rozednění.

Vstal jsem první, znovu rozdělal oheň a upekl brambory. Ti dva by klidně ještě pokračovali ve spánku, ale nehodlal jsem nechat brambory vystydnout. Ranní romantika se občas musí cílové skupině i docela surově vnutit. Když jsem za účelem probuzení otevřel auto, vnutili zase oni mně surově svoji noční vůni. No, vůně to moc nebyla.

Na pečených bramborech si všichni pěkně pochutnali a výlet pokračoval. Do Prachovských skal. A to už je zase úplně obyčejné, standardní cestování. No, řekněte, dokážete si představit lepší cestovatelské pondělí?

A příště zase někam dál.

Dospělá dcera na výletě s otcem: Český ráj o Velikonocích