Jak jsem se skoro zabil v Tatrách a byl rád, že se mi nenarodil pohrobek

Ovšem bohudík ji mohu vyprávět ještě po čtvrt století. Podle toho, co se stalo, jsme měli být já i můj lezecký partner na 99 % mrtví. Přežili jsme jen čirou náhodou. Čtěte a vezměte si z nás příklad, čeho se vyvarovat.

Narodil se mi prvorozený syn. Po pár měsících odjíždím jako každý rok na týden do zimních Vysokých Tater. Nováčci tady končí svoji dvouletou oddílovou horoškolu.

Ubytováni jsme na Zbojnícke chatě. Domlouvám se na společném lezení s Laviníkem. Já jsem instruktor, on nováček. Vím, že toho hodně vylezl během minulých dvou let na skalách i v letních Tatrách, ale já jsem s ním dosud mnoho cest neabsolvoval.

Vybírám jako instruktor túru na Novolesnianskou štrbinu. Měl mě poněkud varovat popis v Kroutilově průvodci: Komín. Klasifikace III, prahy IV. J. Krókowski, Z. Krókowski 11.8.1924. To nezní příliš přátelsky. Navíc první zimní výstup vylezli až Szabó s Puškášem roku 1951.

CHYBA: Výběr ne zcela oblíbené cesty

Den před túrou se jdeme podívat, jak výstup vypadá. Je celý vysněžený. To mě utvrzuje, že skalní prahy budou pod sněhem a lehce je tedy přelezeme, nebo si jich dokonce ani nevšimneme, jak hluboko budou ukryté pod vrstvou sněhu či ledu.

Po ránu 20. března 1995 vyrážíme k nástupu. Bohužel tím směrem nikdo už dlouho nešel. Hluboký sníh prošlapáváme sami. Sněžnice ani skialpy nemáme, protože si je Laviník do Tater nevzal a já s ním musím držet basu. Na vrchol suťového kuželu se hrabeme po prsa v čerstvém sněhu.

CHYBA: Lepší vybavení by zrychlilo nástup

Navěšujeme na sebe horolezecký materiál. Mokří jako myši vyrážíme do první délky. Já se na prvním konci lana potím, Laviník dole během jištění mrzne. Je už po 10. hodině.

Lezu pořád první. Pro Laviníka je to zimní premiéra. Po třech délkách narážíme na avizované skalní prahy. Jsou schované pod slabou vrstvou sypkého sněhu.

Dvě délky bojuji jako lev, abych ty zasněžené, lámavé, mokré a skoro nejistitelné dvě délky vylezl. Nakonec se vyplazím s jazykem na vestě, promoklý zvenku i zevnitř, a také hodně vybátý, do bezpečnějšího sněhového žlabu. Když doberu Laviníka, je už hodně po 14. hodině. 

OMYL: Sníh skryl lezecké obtíže

Sněhem a přes několik dalších lehkých prahů se probijeme do sedla Novolesnianská štrbina. Máme pod sebou asi 10 lanových délek. Po hřebeni obtížnosti I UIAA dolezeme na Prednou Slavkovskou vežu, kde jsme po 15. hodině.

Rychle dolů. Snažím se urychlit sestup, jak to jen jde. Blíží se večer a vzduchem se vznášejí první vločky. Jedničkovým terénem slézáme na Tmavou lávku. První hřebenový přechod všech tří Slavkovských veží uskutečnili dne 7. srpna 1902 polský horolezec Karol Englisch se spišským horským vůdcem Jánem Hunsdorferem starším. 

Chci sestoupit žlabem, který vede z Temné lávky do doliny směrem k chatě. Cestu neznám, ale zdá se mi, že obtížnost 2-3 UIAA by měla jít slézt, kdybychom nenašli slanění. Slézáme a pak slaňujeme dvě délky. Jenže ouha! Pod námi zeje strmá stěna. Nejsme schopni udělat další slaňovací štand a hlavně nevím, kam bychom přesně měli slaňovat. Ona dvojko-trojka je totiž od Sczepaňských z roku 1927 a  to byli mistři traverzů a skrytých lávek!

Co jsme slanili, zase lezeme nahoru. Musíme se jistit. Už fakt spěchám, blíží se večer. Okolo 16:30 stojíme zase v Tmavé lávce. 

CHYBA: Sestup neznámým terénem

Spouští se sněhová vánice, péřového sněhu očividně přibývá, zešeří se. Rozhoduji, že v těchto podmínkách nepřelezeme hřeben Východné Slavkovské veže. Bojím se větru, převějí, tmy a ztráty orientace. Určuji, že opatrně přetraverzujeme nad sněhovým polem Slavkovské galerie.

Držíme se skal, průběžně jistíme, myslím na laviny, které v podobném terénu Nemeckého rebríku srazily už mnoho horolezců. Přímo pod vrcholem Východné Slavkovské veže máme skoro vyhráno. Zbývá poslední délka lana ke spásnému sestupu.

Poslední záblesk světla mi ukáže, že nad námi je malý sněhový lalok. Risknu to. Než bych ho obcházel a nenašel kvůli ztrátě času sestupový žlab, tak ho přetraverzuji. Už jsem to přece dělal mnohokrát.

ČTĚTE TAKÉ: Jak jsem si zlomil nohu na Dachsteinu

Domlouváme se ve vánici, co a jak: Laviník zapíchne dlouhý cepín do sněhu, stoupne si na něj a bude mě pomocí něj jistit přes rameno. Já opatrně prošlapu cestu na druhou stranu ke skalám. Tam zatluču skobu a pokusím se dát nějakou smyčku. Pak teprve půjde Laviník za mnou.

Ujednáno, uděláno. Stojím na navátém sněhovém polštáři u skály, v ruce držím skobu a kladivocepín, vidím vhodnou spáru na zajištění, ale lano už je napnuté. "Laviníku popojdi dva kroky, zajistím nás!" křičím do bílé tmy. Uslyšel mě. Lano povoluje.

Udělám první krok, na druhý nakročím. Letím po zádech. Kladivocepín pevně držím, zasekávám ho do sněhu, ale napnuté lano mě z něho vytrhne. Dělám salta. Zasekávám mačky i cepín vždy, když jsem v kontaktu se zemí, ale lano mě strhává stále dál.

CHYBA: Nevzal jsem v úvahu nový sníh 

Podivné myšlenky mi táhnou hlavou. Slavkovská galerie je jen 70 metrů vysoká a kolmá, dole je sníh, pád bych mohl přežít. Nemohl! To mě táhne Laviník, snad ho ubrzdím, než přepadneme před hranu skalní galerie. Neubrzdím! To je divné, že se mi nepromítá film života těsně před smrtí, vždyť jsem o tom tolikrát četl, že bychom to přežili? Nepřežijeme! Tak aspoň že několikaměsíční synek Ondra není pohrobek.

Laviník zažívá stejné drama, ale s jiným scénářem. Když mu dávám pokyn, aby ze štandu popošel, vytahuje cepín ze sněhu a dělá podle mých pokynů dva kroky. Ve druhém kroku se boří do mých stop a utrhne sněhovou desku, která navála. Snaží se dlouhým cepínem dosáhnout nad rozjíždějící se sníh, ale už nedosáhne.

Rozjíždí se. Na rozdíl ode mne neví, jak vypadá terén pod ním a že spadne do kolmé skalní galerie. Za to má průpravu z extrémních kanoistických sjezdů divoké vody, a tak si přesně uvědomuje, co a proč dělá. Nejprve brzdí cepínem, ale přepadává přes první skalní stěnku. Sundává poutko cepínu z ruky a odhazuje ho, aby se nepomlátil. Přepadává přes druhou stěnku a sundává si batoh z ramenou. Tady někde pořádně zabírá lano, mě táhne příčně přes sněhové pole a jemu znemožňuje manévrování. Přepadává přes třetí stěnku. Nechce si pomlátit záda, a tak znovu nahazuje batoh. Tohle všechno se odehrává během přibližně 10 vteřin.

Laviník přepadává přes hranu Slavkovské galerie a letí 20 metrů vzduchem.

Já se zastavuji. Nemám vyhráno, třesu se hrůzou. Připadám si jako v americkém dobrodružném filmu. Kladivocepín mám zaseknutý do ledu na okraji galerie jen k druhému zoubku, pravá mačka je bokem lehce zarytá do ledu a levá noha se houpá nad propastí. Lano mě táhne někam doprava, nemohu se zvednout a ani cokoliv udělat ke zlepšení své situace. Navíc mačka se po milimetrech posouvá k hlubině pod mnou. A ještě k tomu se občas trochu potáhne lano. Jak dlouho to trvá, dodnes nevíme ani jeden.

Laviník padá do lana. Houpe se v něm, neví kde je. Okolo něho je jen tma a zuří vánice. Naštěstí se mu nic nestalo. Na hlavě má helmu, na sobě kombinaci hrudního a sedacího úvazu.

Vítr ho rozhoupe tak, že si sáhne na skálu. Ještě párkrát se zhoupne sám a najde plošinku, na kterou si může stoupnout. Nad ní najde skalní zobák, okolo kterého přehodí smyčku a připne se k ní.

Stále ještě ležím na okraji galerie, ale cítím, že lano povolilo. Pořád je v tahu, ale už mě nestahuje dolů. Řvu jako pominutý, ale neslyšíme se. Zvedám se a s třesoucíma se nohama kráčím v podřepu podél okraje galerie. Nacházím, co nám pro tuto chvíli zachránilo život - na okraji galerie byl zamrzlý kámen o výšce asi 30 centimetrů. O něj se zachytilo lano a zbrzdilo Laviníkův let do doliny. Slyším jeho křik pod sebou, ale nerozumíme si.

Chvíli uvažuji, ale nenacházím jiné řešení: Odvazuji se z lana a házím ho dolů. Doufám, že se nikde nezasekne, Laviník si ho přitáhne a slaní na něm dolů. V nejhorším zůstane nahoře. Když křičel, tak žije a nebude na tom úplně zle. Mohu ve Zbojnické chatě spustit záchrannou akci.

Nepočítal jsem s náhodou. Laviník sice prošel náročným oddílovým horolezeckým kurzem, lezl na mnoha skalách i v letních Vysokých Tatrách, vystřídal dost zkušených spolulezců, ale náhoda tomu chtěla, že nikdy naostro nedělal vlastní slaňovací štand. Lano ode mne sice stahuje, ale v těch strašných podmínkách neví, jak s ním naložit. Nakonec obmotává konec lana okolo skalního zobáku, na kterém sám visí, a na jednoducho slaní. Posledních pět metrů skáče do sněhu na úpatí pod galerií. "Jak jsem vysoko, jsem nevěděl, ale nic lepšího mě nenapadlo," říkal pak o svém štěstí  u horkého čaje na chatě.

CHYBA: Nedostatek praxe v horoškole

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

Mě nezbývá nic jiného, než traverzovat lavinové sněhové pole nazpátek v dráze, kudy mě Laviník táhl. Mám strachem naděláno v kalhotách. Jestli sníh zase ujede, je po mně. 

Dolézám k levému úpatí Východné Slavkovské veže a bez potíží nacházím sestup do výrazného žlabu. Vede jím Sczepanských a Zarembova cesta Ľavým žľabom steny II z roku 1928. V zimě tudy poprvé sestoupil Szabó s Puškášem roku 1951, když udělali stejnou túru jako my. Není ovšem známo, že by se natrápili tak, jako my.

Moc nepřemýšlím a ze všech sil buším oběma cepíny i mačkami do skal, sněhu a ledu, už abych byl dole.

Pod Slavkovskou galerií křičím, co mi hlasivky stačí. Zaslechnu také křik. Stojíme pět metrů od sebe. Živí, nezranění, bez lana a jednoho cepínu. Už si dáme jenom pozor na lavinové osypy na lavinovém kuželu k Dlhému plesu. K chatě stoupáme, co noha nohu mine.

Toho roku v tatranské zimě už nic nevylezeme.

MAPA: Hlaváčkova podrobná mapa Vysoké Tatry