Úrazů na horách a skálách asi přibývá

Zeptali jsme se proto člena bezpečnostní komise Českého horolezeckého svazu, který má na starosti bezpečnost osob, Tomáše Franka na jeho názor, proč tolik lidí v horách umírá.

Je smrtelných úrazů více než dříve?

Podle mého názoru úrazů v horách i ve skalních horolezeckých terénech přibývá, i když potvrdit nebo vyvrátit tuto domněnku nelze. Bohužel není k dispozici statistika podobných úrazů, existuje pouze ne zcela úplná statistika úrazů členů ČHS, kteří však tvoří spíše menší procento všech horolezců, lezců a vysokohorských turistů.

Dají se odhadnout příčiny?

Zcela zjevných příčin je celá řada. Asi na prvním místě bude stále se zvyšující počet lidí, kteří se těmito sporty zabývá. Od počátku devadesátých let, částečně i v souvislosti se snadnou dostupností horolezeckého vybavení, ale ještě spíše jako celosvětový trend, totiž stále víc lidí vyhledává dobrodružství ve skálách i horách.

Dostupnost hor

Mnohé oblasti, kam dříve mohla jen úzká, bezmála elitní skupinka dobře připravených horolezců, se stávají dostupné i vybaveným vysokohorským turistům. Řada horských regionů podporuje turistický rozvoj stále se zlepšující infrastrukturou i sítí turistických cest, budují se stále nové feraty.

Svoji roli hraje i silnější koruna, tedy dostupnější cestování nejen do vzdálenějších oblastí, ale zejména do blízkých Alp.

Výcvik

Další příčiny, které se na zvyšující se úrazovosti podílí jsou rovněž poměrně zřejmé. Tedy minimálně v případě horolezců. Je jich stále víc, mnozí z nich nejsou organizováni v žádné organizaci, která by se soustavně zabývala jejich výchovou či jim alespoň poskytovala základní horolezecký výcvik. Bez absolvování tak zvané horoškoly v horolezeckém oddíle nebylo dříve možné získat horolezecký průkaz, který byl pro horolezce v našem maličkém státě nezbytným. Většina terénů, včetně tehdy jediných dostupných velehor Tater, je totiž v chráněných územích a bez průkazu se tam nesmí. Dnes si stačí nakoupit základní vybavení a vyrazit na skály či do hor. A prodavači, byť ve specializovaném obchodě, pochopitelně nemohou zodpovídat za špatně použitý výrobek. Je tedy vidět stále víc lidí, kteří se na našich skalách chovají velmi nezodpovědně, často v rozporu se všemi metodickými poučkami.

Tento trend, tedy nárůst počtu lidí bez jakéhokoli výcviku na skalách či v horách, sice není specificky český, je však u nás mnohem markantnější než v západní Evropě. Lze si to vysvětlovat různě, například naším větším sklonem k samouctví, ale já se domnívám, že to souvisí s přirozenou reakcí na přeorganizovaný život v minulosti. Prostě se organizovat nechceme a nyní už nemusíme. To že ona organizovanost, minimálně v případě horolezectví, mohla mít i své kladné stránky, nechceme slyšet.

Ovšem nářek starších horolezců nad tím, jak ti mladí blbnou a dělají ve své naivní nevědomosti očividné kraviny, nám nepomůže. Je třeba jít vyzkoušenou cestou alpských svazů. Tedy cestou osvěty a široké nabídky kurzů různé úrovně pro velmi odlišné skupiny zájemců o hory.

Umělé stěny

Další příčiny jsou již méně zřejmé. Jedná se třeba právě o přechod z umělých stěn. Umělé stěny jsou přizpůsobené pro trénink lezení ve vyšším stupni obtížnosti. Leze se na nich relativně bezpečně s použitím minimálního množství horolezeckého materiálu. Mnohé návyky z umělých stěn mohou být na skálách nebezpečné. Ovšem málokdo z výborně natrénovaných jedinců si bude ochoten připustit, že skály nejsou větší umělou stěnou, či že hory nejsou jen větší skálou. A tedy že je v těchto větších terénech zapotřebí umět a vědět přece jenom o něco víc, než jen zvládnout lezení v sedmém stupni obtížnosti. Ptáte se, zdali víc riskujeme. Já bych v této souvislosti bych však nehovořil o větším riskování, spíš o pouhopouhé nevědomosti.

Liší se důvody úrazů Čechů a cizinců?

To si nemyslím. Jistou roli sice může hrát absence základního výcviku, může tedy jít o tak zvané nováčkovské chyby o něco častěji než je ve světových horách běžné, ale neřekl bych, že by se našim horolezcům stávaly nějaké zcela specifické úrazy.

Lišit se mohou úrazy turistů. Běžný obyvatel alpských zemí mívá o nebezpečí hor větší povědomí než obyvatel české kotliny. A je pochopitelné, že nepříliš vybavený výletník cestující po památkách Rakouska či Švýcarska, který zatouží poprvé v životě vystoupit na ledovec, se velmi snadno dopustí řady omylů a chyb, které by mu v Krkonoších milostivější příroda odpustila, a které ve svém důsledku velmi často vedou k zásahům místní obdoby naší Horské služby.

To se ovšem příliš netýká vysokohorských turistů. V jejich případě jde většinou o velmi dobře připravené jedince, s adekvátní výbavou, kteří se ve velehorách pohybují řadu let, mají velmi slušné teoretické i praktické zázemí a ve své absolutné většině se chovají maximálně zodpovědně.

Jisté procento úrazů však skutečně může být pro naše horolezce i turisty typické. Jde o úrazy, kde prvotní (ne však bezprostřední) příčinou jsou zhoršené povětrnostní podmínky, postup za zvýšeného, nikoliv však za vysokého, lavinového nebezpečí a podobně. To opět souvisí se sílou koruny. Tentokrát se ukazuje, že koruna je sice už natolik silná, že pro nás není problém do velehor vycestovat, těžko se však smiřujeme s faktem, že kvůli klimatické nepřízni nenaplníme plánovaný program. A když už se s tím smíříme, hledáme alespoň program náhradní, který je jen o málo lehčí.

Češi si také často nemohou dovolit opakovaně platit za horské chaty, do hor se snaží donést maximální množství vlastních potravin, a je pochopitelné, že i velmi dobře trénovaní sportovci, za které jsou Češi v Alpách většinou oprávněně považováni, může skončit v problémech. Například dlouhé čekání na dobré počasí v nouzovém bivaku s minimem jídla člověka zcela vysílí.

Jsou Češi na túry dobře vybaveni?

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že spíše ano. Otázkou však také je, jsou-li nejenom vybaveni, ale také připraveni.

Při hodnocení výbavy Čechů na horských či horolezeckých túrách je nutné velice precizně kategorizovat. Absolutní většina Čechů v Alpách není vybavená dostatečně. Jenže ta většina budou právě ti turisté, kteří výlet do hor berou jen jako jednu z atrakcí na výletě do ciziny. Skutečně lze potkat Čechy v teniskách na ledovci, lidi v kraťasech a tričku a s baťůžkem obsahujícím maximálně svačinu velmi daleko od posledního parkoviště či bezpečí chaty. Troufám si tvrdit, že právě tato kategorie turistů dělá Čechům v alpských zemích špatné jméno riskérů. Na druhou stranu tato skupina stráví v horách nejméně času, takže ji lze vidět méně, než některé dále popsané kategorie českých návštěvníků hor.

Outdoorový adrenalin

Existuje však už i u nás opačný extrém. Tedy skupina turistů, kteří se do problému dokáží dostat navzdory skutečně skvělé výbavě. Těch, kteří jdou, a nakoupí nejlepší výbavu s pocitem, že pak už nejsou zapotřebí žádné vědomosti a zkušenosti. Sám jsem pomáhal dostat do bezpečí podobnou skupinku českých vyznavačů outdooru. Jejich vybavení by jim mohl závidět kdejaký zkušený horal, přesto si dokázali pořídit masivní omrzliny nohou, těžký zánět spojivek, sněžnou slepotu a těžké spáleniny v obličeji, které se bez lékařského zásahu neobejdou. Nutno podotknout, že počasí bylo v zásadě normální. Červenec: polojasno, nepříliš silný nárazový vítr. Nadmořská výška 2500 až 3000 m a jednalo se o přechod nepříliš náročného ledovce. Dotyční měli mačky, cepíny i lano, na které se však navázali až po výzvě skupiny, kterou voláním přivolali na pomoc.

Feráty

Další skupinou jsou sice zkušenější turisté, leč pouze příležitostní návštěvníci tolik oblíbených ferát. Většinou jsou vybaveni sedacím úvazem, a smyčkou s karabinou, kterou se cvakají na ocelové lano. Naprosto zřetelně bez jakýchkoli vědomostech o tom, že tento postup může být nebezpečný a je v zásadním rozporu se všemi metodickými poučkami.

Zkušení turisté

Zbývající Češi v horách a velehorách patří do skupiny zkušených turistů, vysokohorských turistů a horolezců. A většinou je jejich výbava adekvátní plánovaným cílům. Vesměs se jedná o zkušené horaly, kteří si umí poradit i v případě, že jejich výbava není právě poslední a nejmodernější model.

Odlehlé hory

Čechy lze potkat na horách všude na světě, není nikterak výjimečné potkávat české skupinky v populárních Himalájích či Andách, navštěvují však i řadu odlehlých oblastí blízkého východu, v Africe či na Novém Zélandu. Například v ruských horách tvoří zaručeně nejpočetnější skupinu cizinců. Nutno také uznat, že např. v Rusku řeší naše ambasáda nejvíc případů úrazů či dokonce smrtelných úrazů v horách ze všech zastupitelstev.

I tato skupina zkušených se dostává do potíží, které mohou být naprosto specifické. Fyzicky dobře připravení jedinci se značnými zkušenostmi ze středních velehor mohou mít značné potíže například s aklimatizací. Tedy s akutní výškovou nemocí, která může skončit, a často končí, smrtí. Je to podobné, jako při přechodu z umělé stěny na skalky. Podcenění, málo informací. Po letech v Tatrách, pravidelných výpadů do rumunských hor, Slovinska, po otevření hranic každoroční dovolené v Alpách si člověk konečně ušetří na Himaláje, nebo alespoň na Pamír, Tien San či Kavkaz. Z takhle velikých hor nemá žádné zkušenosti. Ale z předchozích zkušeností si umí získat informace, mapy a naplánovat předem trasu. Pobyt ve velkých výškách je však najednou výrazně delší než tomu bylo v Alpách, trasu díky indispozici způsobené výškou nelze zvládat, zásoby dochází… Vracet se nikomu nechce. Ve svých plánech počítá s ústupovými trasami, ovšem hory jsou větší než očekával, problémy se prohlubují a mohou se stát akutními.

Dalším nebezpečím, které těmto zkušenějším jedincům v nejvyšších světových velehorách může hrozit, je relativní nedostatek finančních prostředků. Tam, kde by jiná skupina maximálně šetřila síly při přibližování k horám, si český člověk často poradí dlouhým stopováním, nepohodlným cestováním s obrovskou bagáží. Trvá do déle, ubývají zásoby i síly které později mohou chybět v naprosté divočině bez možnosti dosáhnou civilizace. Často se z nedostatku zkušeností Češi snaží ušetřit na váze při leteckých přesunech. Část vybavení, které by i do nižších hor považovali za nezbytné, tak zůstane doma.

A do Himalájí ještě nejezdíme tak často, abychom měli v obecném povědomí že i v Kathmandu existují bazary s použitou výbavou, kde se lze v případě nutnosti dovybavit. A posledním nebezpečím z této kategorie (tedy málo peněz) jsou zlevněné zpáteční letenky. Zpáteční cestu je však nutné vyčerpat v relativně krátkém termínu. Tedy se v horách pohybujeme velmi často bez dostatečné časové rezervy a každý neplánovaný časový skluz zaviněný třeba nepříznivým počasím, musíme vzápětí nahradit zvýšením svého výkonu. A je jen otázkou štěstí či smůly, zda v takovém případě k úrazu dojde či nikoliv. Sám jsem takhle jednou doháněl pětidenní zdržení nad naplánovanou rezervu. Znamenalo to, že po sestupu a dosažení takzvané trekingové trasy v Himalájích jsme museli během tří dnů zvládnout cestu, kterou turistické itineráře rozepisují na týden. Pochopitelně se denně šlapalo dlouho do noci i v poměrně obtížném terénu.