Zemřel Jiří Růžička

Jiří Růžička nenechal Montanu napospas svému stáří. Později najal redaktora, šéfredaktora a nynějšího vydavatele Tomáše Roubala.

Sám se soustředil na svůj další projekt Horokupectví, internetové knihkupectví zaměřené na horolezecké průvodce.

Mezi tím stačil vydat populární autobiografickou knížku Báječná léta na laně a zábavný opravník horolezeckých mýtů Jištění je jistota.

Jiří Šerpa Růžička bude jistě chybět svým příbuzným a kamarádům, ale také nám všem obyčejným horolezcům. Jeho duch Montany nás však bude inspirovat i nadále.

Hore zdar!

Stáhněte a přečtěte:

Jištění je jistota (Uložto.cz)

JIŠTĚNÍ JE JISTOTA
Ukázka z knihy Jiřího Růžičky

Léto 1964. V sevemí stěně Malého Kežmarského trčí nová diretisima od Pavouka a Pytlíka. Leckdo zkoušel - a nic. Nosil jsem tenkrát na Terynce, v Tatrách jsem byl doma, chatař Franta byl také pro, tak proč to nezkusit.

Po sedmé ráno jsme už stepovali na prvních klasických místech, nebylo zrovna úplně sucho, lezli jsme v pohorách (to tenkrát frčelo) a celkem to s vyvalenýma očima šlo. Až přišla sedmá nebo osmá délka, jako konec klasiky, technický úsek po skobách (to tenkrát ještě taky frčelo). Řada byla na Frantovi, zapálil jsem startku a koukal jak se pomalu zatahuje.

Zatloukané skobky pěkně zpívaly, štand byl tutový a veliký - o co jde! V duchu jsem mudroval, co asi budu vyvádět v klíčové délce s traverzem vleže, když se ve zpěvu skob ozval falešný tón. Ti co nelezou jen na skalkách to znají, zpočátku zvyšující se zvuk se najednou zlomí do hloubky - skoba jde do lokru.

Než jsem si to přebral, vysypalo se na mě půl tuny kamení a Franta visel kousek nade mnou, moc se nehýbal a z obličeje se mu hrnula krev. Jistil jsem přes rameno (kdepak byly tenkrát osmy!), takže jsem byl pádem stylizován do pozice ukřižovaného. Franta se probral, spustil jsem ho k sobě a došlo na vysvětlování. Bylo krátké a výsledek mizerný - dolů ho sám nedostanu, takže nám, kteří jsme se cítili momentálními králi Tater (věhlasní "tatranci" byli v Alpách), nezbylo než pěkně šestkrát za minutu hvízdnout a čekat na "horskou".

Jenže - špičky byly v těch Alpách, nikdo z těch, co byli ve službě, cestu neznal - zkrátka, kde se vzal tu se vzal odkudsi z boku přitraverzoval Pavouk Pochylý, který se tenkrát živil na Lomničáku.

"Pochylče, půjde to?". "Čo sa pýtáš, kadekde tu pobicyklujem," řešil Pavouk problémy. "Růžička, a ako že ťa nezabilo? Veď ten štand bol o meter väčší," divil se, když došel ke mně. Teprve teď došlo na důkladnou analýzu, času bylo dost, kluci z horské zatím nahoře chystali "gramingera" (to, že jsem se na něm nakonec nesvezl, mě dodnes mrzí).

Franta stoupal po skobách jako dým a protože byl přece jen o něco těžší než vychrtlí prvovýstupci, skoboval pořádně a tloukl všechno až po ucho. Tak se stalo, že robustní dužník odlomil celou kazatelnu, na které pan Pytlík Zrůst bivakoval, a s dobře přikobovaným Frantou se poroučela do doliny.

Při prvním nárazu mu jednak rozmlátila koleno, jednak se v místě zatlučené skoby rozlomila, takže Franta přežil. Teprve teď jsem si všiml, že štand nám je těsný ne proto, že jsme na něm tři, ale proto, že půlku přepychové plošiny letící blok urazil. A protože nebyly osmy a protože jsem byl "ukřižovaný" na skále, tak mě minul.

Dvě mravní poučení z toho plynou.

1. Všechno zlé k něčemu dobré (kdybych nedržel lano křečovitě a jistil podle pravidel, tak to se mnou neseklo o skálu a skončil bych pod kamením).

2. Přehnaná jistota je někdy na škodu (kdyby Franta nedotloukal skoby až po ucho a ovázal je smyčkou, skoba by jeho váhu i tak udržela a bivakovací plošinka mohla zůstal pro další generace).