Víkend splněných restů: na koloběžce Českým rájem a Ralskem

V ostrém větru, mrazu, po asfaltu i na ledu jsme ujeli na koloběžkách za dva dny 80 kilometrů s převýšením 1000 metrů. 

STRAVA.com
GPX trasa: Sobotka - Kost - Mnichovo Hradiště - Mukařov
GPX trasa: Mukařov - Kuřívody - Bělá p.B. - Katusice - Kováň - Krnsko

Sobotním pošmourným ránem jedeme vlakem do Dolního Bousova. Proč právě do zapadlého městečka na okraji Českého ráje? Protože až tam se dá koupit z mobilního telefonu jízdenka Pražské integrované dopravy pro nás i naše koloběžky. Jiný důvod k tomu nemáme. Na jednu jízdenku vystřídáme pražský městský autobus, metro, rychlík do Mladé Boleslavi a courák do Bousova.

Osek: kostel Nanebevzetí panny Marie 

Místní občanstvo jistě promine, ale nezdržujeme se tady. V Dolním Bousově chcípl pes. Najdeme cyklotrasu 8161 a po vedlejších silnicích rychle mizíme směr Sobotka. Rychlost nás ovšem velmi rychle opustí, protože na polích vane ostrý severák. Probojujeme se proti němu do Sobotky.

Na nádraží uhneme po cyklotrase 4079 do Oseka. Bývalá důležitá obec je dnes vlastně chudým předměstím města Sobotka. Míjíme neudržované vilky. Jejich smutný stav vyniká pod černými mraky, které letí nízko nad zemí jako parní rychlovlaky. 

Kostel Nanebevzetí panny Marie je první rest, který si odškrtáváme. Jako jeden z mála kostelů daleko široko byl důkladně opraven koncem komunismu roku 1981. Důvodem je především cenná renesanční zvonice na hřbitově.

Podél něj vedla prastará silnice z Mladé Boleslavi do Jičína, o které se ví už od přemyslovských dob. Jistě už ve 14. století zde stál dřevěný kostel, možná i dříve. Roku 1430 ho vypálili husité. Pak byl znovu postaven ze dřeva. Teprve počátkem 18. století postavil nový zděný kostel Heřman Jakub Černín z Chudenic, majitel zdejšího panství. Roku 1860 byly vsazeny do průčelí hodiny. Monumentální církevní stavba bohužel dnes neslouží k ničemu. Bohoslužby se nekonají a kostelní vrata zůstávají zavřená. Věřících katolíků je málo a zbylí jezdí na mše do Sobotky.

Na hřbitově stojí samostatná dřevěná zvonice. Původní gotická stavba se nedochovala. Její renesanční náhradu z roku 1655 můžeme dodnes obdivovat. 

Po bývalé silnici, dnes polní cestě přes kopec V Horkách jedeme do Vesce u Sobotky. Přituhuje, místy leží na rozbitém asfaltu ledová vrstva. Za odměnu sledujeme po pravé ruce nezvyklý pohled na kruhový zámek Humprecht. Pod ním se skrývá v bývalé továrně lezecká stěna Sobotka.

Ve sjezdu se dostaneme nad nulovou izotermu a led se změní na hluboké mazlavé bláto. Fuj! Na silnici přes Vesec zrychlíme a bláto z pneumatik odletuje na všechny strany.

Náladu nám zlepší až další výhled na Trosky. Ukazují se nám na křižovatce u Semtínské lípy, kterou hlídá svatý Jan Nepomucký.

Odtud dlouze a rychle sjíždíme ke Kosti. Jedeme s větrem o závod, koloběžky chtějí stále zrychlovat, ale musíme je držet na uzdě. V chladném údolí se mokrém asfaltu tvoří neviditelný ledový povlak. Už takhle ve čtyřicítce spadnout by nebylo nic příjemného.

V Podkosti narychlo vypijeme čaj z termosky, sníme kus čokolády a šlapeme dál. Není tu nic hezkého. Hrad je zavřený, výletní hospoda také, silnice se opravuje a rybníky odbahňují.

Hynšta: skalní hrádek, kde skoro nic není

Změníme číslo cyklotrasy na 4009. Po silnici otravně vystoupáme pod vrch Chrby. Na rovinkách okolo Komárovské rybníka konečně čas od času vykoukne zpoza mraků slunce.

Za vesničkou Zakopaná odbočíme ze silnice na polňačku. Po žluté značce dojedeme do zasněžené Hrázkové rokle. Koloběžky připneme zámkem na kolo k lesní školce a vydáme se stěží znatelnou pěšinkou do strmého kopce na zříceninu hrádku Hynšta.

Skoro nic tu není. Jen sklep a snad zbytky příkopů. Minule jsme sem nedošli z druhé strany po modré turistické značce, protože cesta byla ledovatá. Dnes si tedy můžeme odškrtnout druhý rest v Příhrazských skalách.

HRAD: Hynšta, zřícenina pevnosti v Příhrazských skalách

Jakožto horolezci si musíme prohlédnout Věž Pod Hynštou. Protože je tvřena měkkým pískovcem, je možné na ni vylézt jen v suchém létě.

Zimní krajinou se vrátíme na rozcestí Černá louže. Sníh je tady tak tvrdý a zrnitý, že se po něm jede bezpečně i na koloběžkách. Napojíme se na modrou značku a drkotáme okolo Smrkovce roklemi a přes kopce na Skalku. Vpravo zahlédneme mrazivý Mužský. Slunce zapadlo a my už také mrzneme.

KOPEC: Zasněžený Mužský u Mnichova Hradiště

Neváháme a rychle frčíme dolů po silnici okolo hradu Valečov do Bosně a do Mnichova Hradiště na brzkou večeři. Jako vždy v posledních letech zamíříme do restaurace U Karlových Varů na Masarykově náměstí. Jídlo je tu normální, pivo dobré a hostům ani obsluze nevadí špinaví a zpocení cyklisté / koloběžkáři.

Po večeři zapneme světla a blikačky. Po silnici podél Zábrdky dorazíme tmavou nocí posledních 10 kilometrů do Mukařova, kde přespíme.

Horní Krupá: zaniklá vesnice

Budíme se do slibného počasí. Včerejší záblesky slunce se změnily kvůli noční jasné obloze na mrazivé ranní paprsky.

Stoupáme okolo bývalé školy, dnes turistické ubytovny, a kostela svatého Vavřince do Ralské pahorkatiny. Symbolickou bránou do této krajiny je kaplička nad Mukařovem, které se tady neřekne jinak než V úvozu.

Pod nízkým zimním sluncem projedeme alejí ovocných stromů směrem k Mimoni.

Na okraji lesa jako by ošklivý černokněžník mávnul kouzelnou hůlkou. Vjíždíme do promrzlé mlhy a stoupáme do ledových mraků. Pod kopcem Orlí v lese nazvaném U obrázku si prohlížíme novou malbu na skle. Nahradila starý omšelý obrázek, který zde visel na stromě.

Pod Rokytskou horkou v lokalitě Na obrázku nacházíme další obnovenou malbu v lokalitě Na obrázku. Asfaltová lesní svážnice nás vede na okraj obce Horní Rokytá. Pak strmě sjíždíme do Horní Krupé.

Bývalá vesnice Horní Krupá už neexistuje. Její jméno převzala část současné obce Dolní Krupá.

Poskytuje instruktážní pohled, co se stane, když se přestaneme starat o kulturní krajinu. Potok zmizel do podzemí. Políčka, sady a pastviny zarostly náletovými dřevinami. Z rybníčků zbyly jen hráze. Základy domů lze snad vytušit. Z mlýna, hospody a statku uvidíme pouze rozsáhlé sklepy vytesané v pískovci. Nezměnila se síť cest a silniček.

Plníme třetí a poslední rest tohoto víkendu. Prolézáme sklepy a prohlížíme údolní nivu. Teď v zimě je vše dobře viditelné a přístupné. V létě jsou mnohé vstupy do podzemí zarostlé bujnou vegetací, základy domů nejsou přes vysokou trávu vidět.

Dohledat lze i místo, kde uprostřed obce stávala kaple Maří Magdaleny. Dvojice vzrostlých lip na několika místech ukazují, kudy se vstupovalo do jednotlivých hospodářství.

LOKALITA: Krupský dvůr a 350 let stará lípa

Po staré cestě vyjedeme z údolí nahoru do obce Kuřívody. Komunikace se stovky let příliš nezměnila. Stále je to štěrkovaná cesta široká akorát na jedno auto neboli dříve na jeden vůz. Tudy se jezdilo z Kláštera Hradiště do Mimoně. A na cestě stálo městečko Kuřívody. Dnes silnice vede jinudy a hlubokému údolí potoka Krupá se vyhýbá.

MĚSTYS: Opuštěná tvrz Kuřívody

V Kuřívodech najedeme na silnici a připojíme se na cyklotrasu 3040. Příjemně rychle, byť stále nahoru-dolů dojedeme do Bělé pod Bezdězem. Od místní paní dostáváme tip na jídelnu, která je v provozu i přes víkend. Jídelna - cukrárna v Arnoštské ulici splňuje přesně, co právě potřebujeme. Stojany na kola před výkladem, teplo, limonádu, levný oběd a výběr zákusků za cenu, za kterou by se cukrářka v Praze ani neobtěžovala vyválet těsto. 

Tři chody rychle slupneme a vypijeme. Nemáme moc času do tmy a ještě k tomu se pořád zhoršuje počasí. Podle předpovědi bude večer pršet.

Projedeme historickou Pražskou bránou a zamíříme po zelené turistické značce na železniční zastávku Bělá pod Bezdězem - město. Není divu, že tady vlaky zastavují jen na požádání. Nejprve sjíždíme velmi strmou kamenitou cestu, vjíždíme do hlubokého lesa a nakonec po pěšině dorazíme na zastávku doslova uprostřed ničeho. Odtud bychom nechtěli denně dojíždět do práce nebo do školy.

Přes kopec vytlačíme koloběžky a pak zase střemhlavě sjedeme, většinou ve smyku, k Březinské studánce. Napijeme se pokračujeme znovu nahoru a dolů kamenitou lesní cestou. 

V Březince se vrátíme už nastálo na silnici. Vede nás po ní cyklostezka 8152 pod Bezvelem do Katusic. Meteorologové mají pravdu. Prší. V autobusové zastávce navlékáme bundy, dojídáme čokoládu a rozsvěcujeme světla. "Už to máme jen po rovině a dolů k vlaku do Boleslavi," těším se.

Ale ouha! Nic není tak jednoduché, jak se zdá. Vyjedeme z Katusic a silnice umrzá na sklo. Déšť dopadá na promrzlý suchý asfalt a mění ho na kluziště. Slaboučká vrstva sklovitého ledu není vidět, ale nedá se od ní pořádně odrazit ani zabrzdit.

Pomalu se suneme do Kováně. Opatrně sjíždíme jindy rychlý kopec k Podkováňskému pivovaru. Zasekáváme se na všech mírných stoupáních na silnici podél Strenického potoka na cyklotrase 143. Auta proti nám jedou krokem.

Tam někde pod rouškou noci padá moje spolujezdkyně do příkopu. Poznávám to až na železniční zastávce v Krnsku. "Hele nemáš roztrženou bundu, mikinu a ruku?" Odpověď je lakonická: "Z ničeho nic jsme letěla jako motorkář na okruhu. Napřed jsem klouzala po zadku, pak jsem odhodila koloběžku, otočila se na bok a po štěrku sjela do příkopu."

Vlak domů nám jede za pět minut, lije jako z konve. Do kopce na nádraží vybíháme z posledních sil.

Zobrazit místo Koloběžka - Scooter na větší mapě