Víkendová Malá Fatra

Tentokrát vyrážíme nalehko se spacákem a karimatkou, protože plánujeme jen jednu noc na sněhu. Kam v sobotu dojdeme, tam si vykopeme záhrab, a v neděli hřeben dorazíme.

Na Malé Fatře skoro vždycky fouká

Aspoň tak nějak zní hrubý plán pro případ solidního počasí. Jenže lyžař míní a příroda mění. Malá Fatra má jedno z největrnějších a nejmračnějších počasí na Slovensku.

Lehátkovým vlakem přijíždíme po šesté ráno do Žiliny, pokračujeme autobusem do Terchové a nakonec až na Paseky do Vrátne doliny. V devět hodin nasedáme na lanovku, necháme se vytáhnout vlekem až pod Grúň a nalepujeme pásy. To převýšení nám za nekřesťanských 210 korun stálo.

Prudkým kopcem stoupáme na Poludňový Grúň (1460 m n.m.) a rázem se ocitáme nad hranicí lesa v říši větru, vířícího sněhu a mraků.

Úzký hřeben Steny

Podél tyčového značení přecházíme všechny brdky dlouhého a úzkého hřebene Steny. Překvapuje nás, že je místy široký jen pár metrů. Všechny minulé přechody se totiž odehrávaly v dokonalé mlze, kdežto dnes se aspoň chvílemi otevírají výhledy na obě strany.

Před Hromovým (1636) se hřeben rozšiřuje. Před Chlebem si dáváme pozor na místo, kde odbočujeme z hřebene do levého úbočí. Tyčí je tu už několik let málo a na deseti dvaceti metrech tu lze v mlze ztratit orientaci.

Sjezd z Chlebu (1647) se odehrává v hustých mracích a silném větru. Musíme jet těsně za sebou a hledat tyče. Sjíždíme až k horní stanici lanovky na Snilovském sedle (1520), abychom si trochu odpočinuli od neustálého větru.

Nová lanovka ještě nejezdí, měla by se dát do pohybu snad někdy v březnu.

Opouštíme hlavní hřeben

Za chvíli ale už zase stoupáme okolo Velkého Kriváně (1709) na Pekelník (1609). Vítr už zesíli natolik, že se bojíme, že nejmenší, nejlehčí a nejmladší člen výpravy odletí do doliny. Jdeme po tyčích, ale zároveň po trase označené číslem šest na kosočtvercových tabulkách.

Z Pekelníku sjíždíme na sedlo Bublen (1510) a stoupáme posledním krátkým svahem na Hole (1560). Tam strháváme pásy z lyží, zapínáme vázání na sjezd a rychle mizíme z dosahu větru.

Stále podél tyčí a tabulek s šestkou sjíždíme různorodým terénem k severozápadu. Nejprve se střídají úseky hlubokého nafoukaného a uplácaného sněhu s ledovatými plotnami. Poté se jede po zmrzlé louce. Poté se svah prudce láme a my vjíždíme hlubokým sněhem do řídkého lesa.

Noc ve vlhkém lese

Pod sedlem Na koni (1170) je les je stále vyšší, projíždíme několik louček a průseků. Tyče končí, ještě chvíli jedeme přímo za nosem stále dolů, sjíždíme k potoku a objevujeme se u dvou seníků. Je už načase, stmívá se.

Rychle uvařit, povečeřet, vykopat záhrab, případně zalehnout ke krmelcům a čeká nás teplá vlhká noc.

Krátký návrat do civilizace

Ráno se budíme do vlhké mlhy. Balíme a sjíždíme po lesní cestě, která se mění na silničku. Jedeme dolinou Malá Bránica, první už musí prošlapávat stopu, sníh je mokrý a rovina je únavná.

Míjíme nejprve prosté salaše a později chaty. Podél potoka Bránica dorážíme mezi poli k hotelu Bránička, kde na hlavní silnic staví autobus. Před polednem jedeme domů.

Nasedáme a stále nám vrtá hlavou, proč na Slovensku řidiči neotevírají kufr, když vidí bandu lidí s velkými batohy a lyžemi. Jako téměř vždycky proto překážíme ostatním cestujícím, řidičovi a nakonec i sami sobě.