Vysoké Tatry nahoru-dolů (Tatranská Haute Route)

Jako obvykle, když jedeme na Slovensko lehátkovým vlakem, musíme napřed proplout autobusem a metrem v našich skialpinistických přezkáčích, s cepíny na batozích a lyžemi v rukou. Začátkem léta není o rádoby vtipné poznámky nouze.

Start za svítání

U vlaku potkáváme třetího člena výpravy Komára a se slastným očekáváním pěkného výletu se necháváme ukolébat klepáním pražců do hlubokého spánku. Z Popradu nás tramvaj doveze za svítání na stanici Popradské pleso a my s lyžemi na batozích jdeme až k němu. Nazouváme lyže a vyrážíme vzhůru dolinou Zlomisk. Je to pěkná patrová dolina, občas nějaké pleso, vodopádky a teď na jaře i pár lyžařů. Bylo by tedy na co koukat, ale my máme z potu clonu na očích. Stoupáme až do Východné Železné brány.

Chceme to stihnout dřív, než odjedou sněhové odtrhy, které se právě tvoří, a které s sebou odvezou celý žlab do doliny. Na sedélku se ocitám první, a tak vidím Hanku, jak se její hlava objevila nad sněhovou převějí a v ten okamžik křičí na Komára: "Sem ani nechoď. To je strašný pohled. Budeme se vracet!" Už z domova jsem věděl, že budu dělat horského vůdce pro dva klienty, ale takhle rychlou reakci jsem nečekal.

Železná brána po laně

Navazuji tedy na svůj sedací úvaz lano, zapírám se do sněhu a oba dva se spouštějí začátkem žlabu. Prvních pár metrů za nimi se i já šoupu po sněhu a než se odvážím udělat první skok, chvilku to trvá. Ačkoliv mám helmu, nerad bych letěl úzkým žlábkem mezi skálami.

Sjezd do Gerlachovských spádů je potom přímo královský. Měkká horní vrstvička sněhu umožňuje pohodlně točit a pevný firn pod ní dobře nese. Jen při sjezdu do doliny Kačacího plesa musíme projíždět potokem s malým vodopádkem. Ale to zvládáme kupodivu v pohodě.

Od plesa známe všichni cestu z léta a já i ze zimy a optimisticky si namlouváme, že na Prielomu budeme za hodinu. Jsme tam za tři hodiny nepříjemné dřiny. Těsně pod úzkým skalním sedélkem, které jsme přelezli s lyžemi na batozích, zase nastupujeme do lyží. Svah je rozježděný a zdupaný od předchozích výprav, a tak se v něm špatně jede rovně a točení je v něm utrpením. "Jedeme co nejvíce po spádnici, je to tady vyhlášený lavinový svah," říkám a vjíždím doprava do hlubokého mokrého a přitom řídkého sněhu. Je tu sice největší sklon a co chvíli mi podrazí nohy lavinka, kterou v každé zatáčce spustím, ale na druhou stranu se nemusím mlátit v boulích a dírách.

Chvilka pod sněhem

Přes ně se probojovává dolů Komár. A celý pěkný večer korunuje Hanka, která odmítá točit a několikrát traverzuje celý svah s tím, že v úvrati se zastaví, přeloží jednu lyži přes druhou a pokračuje do protisměru. Při třetím pokusu o tento obrat jí však dostihne jedna z mých lavinek a povalí ji na sníh. Chvíli je to pohled k popukání. Hanka padá na sníh, vypíná jí jedno vázání, ona lyži v pádu chytá a potom ji už sněhový jazyk pomaloučku sváží do údolí. Legrace přestává v okamžiku, kdy hlava mizí pod příkrovem šustícího sněhu. Naštěstí se v ten okamžik Hanka zastavuje a celá mokrá se s nadávkami staví na lyže.

Už skoro za tmy sjíždíme Velkou Studenou dolinou k Zbojnické chatě. Ještě naposledy v nás hrkne v okamžiku, kdy se z pološera vyloupne několik postav posedávajících na karimatkách před vchodem. Na naši otázku: "Není chata zavřená?" naštěstí odpovídají záporně, a proto nás čeká už jen večeře a hupky dupky pod erární deky do podkroví.

Cizí neštěstí potěší

Se vstáváním moc nespěcháme, a přes zasněžené úvaly dorážíme pod Javorové štíty už za dopoledního žáru. Slunce pálí jako rozžhavená trouba a my se plazíme přes Střelecká pole k Priečnému sedlu. Jediné, co nás po cestě trochu povzbudí, je pohled na cizí neštěstí. Proti nám se totiž mokrým sněhem brodí skupina pěších turistů, kteří nadávají na své mokré boty a taky na celý svět. Na sedlo dorážíme s lyžemi na ramenou.

Na druhé straně čeká podobná šluchta jako z Východní Železné brány. Znovu na sebe připínám lano a Hanka s Komárem se podél něho šoupou dolů. Ani mně prvních dvacet metrů nic jiného nezbývá, protože na obloučky teď na jaře už není mezi skálami místo. Následuje pár málo stylových zatáček v rozbitém sněhu a už se dostávám na čisté svahy nad Dolinkou pod Sedielkem. Po chvíli přicházím na zajímavou techniku sjíždění: udělám krátký traverz, čímž odtrhnu trochu sněhu. Chvilku počkám, až se dá do pohybu, a potom do sněhového proudu vjedu. Ztrácím úplně pojem rychlosti, lehce točím krátké rytmické obloučky a jen se modlím, abych neutrhl opravdovou lavinu a ne jen povrchovou vrstvičku.

Musí se umět lyžovat?

Následuje trošku trápení v hlubokáči a už je tu oběd na Téryho chatě. Miro Jílek nezklamal a nadává jako vždycky na cepry, kterých má za pěkného počasí plný dům. Raději se jdeme vysušit na sluníčko za chatu. "Skialpinisté musejí být výborní lyžaři," slyším v odpoledním polospánku obdivný ženský hlas. Jako vrchol naivity to potom reprodukuji oběma spolujezdcům, kteří při kritickém hodnocení svých lyžařských schopností propukají ve smích.

Jenže ten nás brzy přechází, protože na pásech vyrážíme do strašlivě úmorného kopce na Baraní sedlo. Nahoře jsem pyšný, že jsem ho jako jediný toho dne vyjel na lyžích. Ostatní, a je jich požehnaně pěšky i na lyžích, dorážejí po svých.

Hanka poté šoupe celý žlab do Velké Zmrzlé doliny, Komár zkouší se střídavými úspěchy točit a i moje maličkost se nějak dostává dolů. Široká a dlouhá dolina nám umožňuje dlouhý příjemný sjezd. Jen kdyby nás tolik nebolely nohy a nemuseli jsme kvůli tomu pořád zastavovat.

Poslední pády a hurá domů

Já s Komárem zkoušíme i prudší variantu pod Stolarczikovou lávkou, kudy v létě teče potok. Nechávám se ukolébat úzkým, prudkým, ale zdá se bezpečným žlabem. Na jeho konci se ovšem v posledním okamžiku zjevuje trhlina a nezbývá než ji přeskočit. Skok mne vyvádí z rovnováhy a po dvou obloucích padám na obličej. Během pár vteřin ovšem předvádím divadlo, obracím se na záda, jedu po batohu s rukama i nohama nahoře, obracím se na zadek, vstávám na lyže a vítězoslavně končím ve stoje.

O kousek dál v závěrečném žlabu zvaném Flaška už takové štěstí nemám a po nepovedeném frajerském obloučku padám na bok a deset metrů brousím lyžemi skálu a zadkem leštím led pod ní. Pár posledních skoků okolo vodopádu stékajícího do žlabu, Hanka stále šoupe a pomalu klesáme v dlouhém traverzu nad Zeleným plesem k chatě. Ještě chvíli sjíždíme podél Bílé vody a potom už definitivně dáváme lyže na batohy a uháníme na autobusovou zastávku. Nic nejede, a tak to máme do Tatranské Lomnice na vlak tři kilometry. Abychom viděli, že zima skončila, spustí se liják a za pár minut jsme mokří až na tělo. Druhý den ráno vystupujeme v Praze z vlaku a divné pohledy na naše přezkáče jsou stejné jako před třemi dny.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě