Bloudění svátečního běžce

Předposlední říjnovou sobotu startovali orientační běžci na lesní trasy z areálu řevnického divadla. Vybral jsem si trasu H35L, tedy tu, která byla určena pro muže do 35 let, varianta "long". Měřila něco přes osm kilometrů, měla jedenáct kontrol a pohyboval jsem se v nadmořské výšce mezi 300 a 550 m.

Brnkačka?

Přeci nepůjdu mezi namakané "jednadvacítky", starším pánům do pětatřiceti bych snad mohl stačit. A vůbec, osm kilometrů v kopcích nad Řevnicemi nemůže být nic hrozného. Brnkačka, říkal jsem si v duchu.

Po přidělení startovního času +97 minut, který znamenal hodinu a půl čekání od startu prvního závodníka, jsem si v klidu sešel do vyhlášené řevnické cukrárny na dobré kafíčko a lahodný větrník, abych se před závodem posilnil. Jak jinak.

Pomalým tempem jsem vyšel zpátky k přírodnímu divadlu, odložil věci, nasadil tenisky a vyrazil ke startu. Již při lehkém klusu do kopce ke kilometr vzdálené startovní pásce jsem nemohl popadnout dech. To rozběháš, říkal jsem si.

Na elektronické bázi

Na startu jsem se s přiděleným čipem přihlásil do elektronického měřícího systému, který pak sledoval veškeré mé kroky lesem. Mimochodem, ručnímu procvakávání papírků na kontrolách je už dávno odzvoněno, vše nahradila elektronika. Prostě dostanete takový prstýnek s čipem, kterým na každé kontrole zašťouráte do dírky v registračním přístroji, on vás zaregistruje a vy můžete běžet dál.

První kontrola hned po startu naznačila, jak bude vše probíhat. Vysoké kamenné pole, uprostřed něj malý ďolík, a na jeho dně červenobílý lampion s kontrolou. Navíc deset minut ztráta při hledání kontroly díky počátečnímu špatnému zorientování mapy. Druhá kontrola byla milosrdnější, ale třetí a čtvrtá, obě na skalnatém hřebeni uprostřed lesa, si vyžádaly horolezecké výkony, aby se nakonec ukázaly v místech, kam lze v klidu dojít lesní pěšinkou.

Mimo mapu

A to nemělo být to nejhorší. K páté kontrole, která se měla nacházet za hustým lesíkem na konci mapy, jsem vyrazil v závěsu za nadupaným závodníkem. Upaloval co to dalo, ale před hustolesem zpomalil. Abych dal jasně najevo, že nejsem máslo a běžím podle vlastního kursu, sám jsem nezabrzdil, vzal to tryskem mezi větvemi a závodníka předběhl. Běžím, běžím a náhle se za mnou ozve: "Stůj, jsme venku z mapy!" Kontrola v nedohlednu, kolem šero. Byli jsme v klasickém kufru. Závodník cosi zabrblal, otočil se a zmizel v zeleni. Nezbývalo než odhadnout polohu a vyrazit přesně podle nepřesného azimutu. Plazení porostem bez odchylování ze směru se ale vyplatilo. Zpod větví jsem vylezl právě u páté kontroly. Nechci se vychloubat, ale kolega závodník mne doběhl až na devítce.

K dalšímu kritickému místu kolem deváté a desáté kontroly se běželo minovým polem, pardon, lesem, kde se právě kácely stromy. Devítka byla opět na ostrém hřebeni, kam jsem se již taktak doplazil. Před desítkou se zlověstně černaly těsně vedle sebe seřazené vrstevnice, což znamenalo strmý kopec. Před tímto závěrečným stoupáním jsem si však měl odpočinout na dlouhé lesní rovince, prakticky kilometr po vrstevnici. Bylo by to tak, kdybych na mapě nepřehlédl malé drobné tečky všude kolem. Nějaký zlobr totiž tuto cestu pokropil malými ostrými kameny. Nedalo se šlápnout jinam a rychlejší běh přinášel akutní nebezpečí vyvrknutí kotníku. Nakonec se tedy ukázalo, že strmý kopec před desítkou je oproti předchozímu kamennému peklu příslovečnou procházkou růžovým sadem.

Nemáš si co vyčítat!

Po několika pokušeních závod vzdát a dojít v klidu po silnici do cíle ("Nemůžeš si nic vyčítat, běžíš po dlouhé době. Prostě jsi to přepálil ...no. Nebylo by ti líp doma u televize? Proč to dělám? Co tady vlastně, já ..., dělám??? atd. atd.), po několika bolestivých sklouznutích na kluzkém listí a po dobytí závěrečné kontroly jsem doběhl do cíle tři minuty po dvouapůlhodinovém diskvalifikačním limitu.

Ale doběhl. I na poznámku DISK-LIM v závěrečných výsledcích jsem hrdý. Ti, co měli jen DISK, nedoběhli, nebo zabloudili úplně.